Full of Fire je neskutečně silná a nekompromisní electro pecka švédského dua The Knife z jejich letošní dubnové desky Shaking The Habitual. Karin Dreijer Andersson a Olof Dreijer si vás během necelých 10 minut trvání skladby svým pekelně ostrým nožem nařežou po malých kouscích na plátky, naservírují na rezavý podnos a zakapou citrónem, aby to dostalo ten pravý říz a bylo to i řádně acid. Hrubým zvukem elektroniky a beatů stejně tak jako pocitem z celé skladby se skladba asi nejvíce blíží k Declare Independence od Björk z předposledního alba Volta (2008). Nicméně Full of Fire je víc "špinavá" a méně přístupná.
Pro vyjímečný posluchačský zážitek doporučuji celou desku Shaking The Habitual. Na první poslech jsem jí i díky tomu, že se jedná o 2CD, neuposlouchal celou. Směs ostré elektroniky, změti zvuků bůhví odkud, temné ambientní poetiky, svébytné psychedelie a nervních beatů spolu s vypjatým emotivním zpěvem Karin, dělá desku velmi pestrou, leč občas se posluchač v dlouhých kompozicích kolem 8-10 minut může celkem ztratit. Kdo si ale dnes dovolí dát na desku 19 minut dlouhou skladbu? (Old Dreams Waiting To Be Realized). Přesto se jedná o provokativní dílo a jednu z neosobitějších a nejlepších desek tohoto roku.
Letos se navíc naskýtá možnost vidět toto elektronické duo živě v akci na pódiu festivalu Colours of Ostrava.
Matthew Cooper aka Eluvium na své nové desce Nightmare Ending prozkoumává takřka celé světy ukryté v podvědomí mysli, ukryté v rozpitých snech s nedbalými nočními můrami, zahalené v nekonečných dálavách, kde slyšíte jen šelest větru prosmýkající se kolem vašich uší. Na těchto cestách se vznášíte hluboko nad zemí a vysoko pod vodou, čas hraje nicotnou roli, je jedno kde jste, důležité je, že jste teď a tady a přece jinde a všude. Nightmare Ending je jedna z mála nebo mnoha desek, kdy čas přestává proudit a vy se ztrácíte v nicotě bytí zaliti oslňujícím sluncem a jedním mrknutím oka náhle trčíte nohama po kolena ve vodě, ale vám je to jedno, protože vaše mysl je ponořena v jiných světech daleko od vašeho těla a nechává nerušeně proudit neustálý tok hudby skrze vás.
Matthew Cooper na ploše 84 minut 2CD maluje širokými štětci a dlouhými nekončícími tahy zvukových ploch, jednou harmonickými jindy lehce monotónními, dostávající se snadno do vaší mysli, kde rezonují jak tibetské mísy a rozehrávají vaší představivost. Obrysy skladeb většinou črtá pianem, klávesy či syntezátory, které pokud byste dané melodie vydestilovali ze skladeb a trochu je poupravili, dostali byste krásné písničky, např. hned úvodní Don’t Get Any Closer či Covered In Writing, za které by se nemuseli styďet ani takový Coldplay. Podobně na tom jsou i trojčata Caroling, Impromptu (For The Prosession) a Entendre, která jsou postavena jen na hypnoticky melodické hře sólo piána. Je z nich patrná jemná inspirace Cooperovým oblíbeným Chopinem. Na uhrančivé náladě, která dokáže někoho ukolébat jiného inspirovat dalšího nechá snít, je postavena většina ze 14 skladeb. Kromě jediné závěrečné skladby Happiness jsou všechny bez vokálů. V Happiness propůjčil svůj křehký hlas Ira Kaplan z Yo La Tengo. Trochu mi celá skladba připomíná tvorbu Lambchop včetně zpěvu. Moc krásný závěr. Nightmare Ending (cítíte v tom ten dvojsmysl?) navazuje tam, kde skončila Cooperova zatím nejúspěšnější deska Copia. Naopak se vzdálila od předchůdce Similes, která byla velmi založena na vokálech. Při své značné délce je ale album Nightmare Ending dobře stravitelné a rychle vám uteče.
Disk 1
01| Don't Get Any Closer | 9:06
02| Warm | 7:10
03| By the Rails | 2:15
04| Unknown Variation | 8:42
05| Caroling | 3:54
06| Sleeper | 6:17
07| Envenom Mettle | 5:23
Disk 2
08| Chime | 3:26
09| Rain Gently | 8:49
10| Impromptu (For the Procession) | 4:01
11| Covered in Writing | 9:18
12| Entendre | 4:20
13| Strange Arrivals | 2:50
14| Happiness (ft. Ira Kaplan of Yo La Tengo) – 8:16
Glass Candy ze stáje Italians Do It Better dnes hodili na net nové video ke skladbě Beautiful Objects. Pokud máte v oblibě specifický zvuk synthpopových písniček z velmi povedeného soundtracku k filmu Drive, tak tato skladba vám jisto jistě sedne. Cool synťáky, pravidelný rytmus, 80's feeling a fajnový ženský vokál Idy No. Pro úplnost dodávám, že na soundtracku Drive byly projekty Desire a Chromatics, za kterými stejně jako za Glass Candy stojí přední postava Italians Do It Better Johnny Jewel.
Album Passage od kapely Exitmusic jsem umístil v mém loňském TOP20 na 10. místo. Moná by si ale zasloužili ještě vyšší příčku. Neboť jejich debut je uhrančivý, živelný, nepředvídatelný a plný okamžiků, kdy budete mít příjenou husí kůži, ať už z neskutečného emotivního zpěvu Aleksy Palladino (až ji uslyšíte ve Stars, tak mi dáte za pravdu) či hudby, která vstřebává rozostřené plochy post-rockových (The Night) a rockový kytar s ambientními temnými zákoutími piána, syntezátorů, elektroniky včetně svižných beatů a bicích a dream-popovými melodiemi. To vše jako by se převalovalo přes měsícem osvícená blata a valilo se přímo na vás a vy byste se nemohli hnout pod tou silou. Temný ale krásný debut. Kdo to má rád, tak pro toho je i tato deska.
Důvodem, proč jsem ale začal psát opožděně tuto minirecenzi je vydání nového videoklipu 22. května ke skladbě The Night, kterou natočil Will Joines a za kamerou stála skvělá Zoë White (např. video Sigur Rós - Varúð). Přidal jsem i neméně povedené klipy k neméně povedeným písním The Modern Age a The Hours. Poslední zmíněná je ze Silence EP. A při jejím poslechu se budete, pokud se tomu plně oddáte, vzášet. Pokud ne opravdově, tak ve vaší mysli určitě.
PS: Aleksu Palladino můžete znát i jako herečku. Účinkovala v jedné z významnější vedlejší roli v seriálu HBO Boardwalk Empire.
Daft Punk a jejich nové album Random Access Memories určitě už máte slušně naposlouchané a pokud ne tak to rychle udělejte. Možná se vám bude líbit hodně, možná vůbec, možná budete nadávat, možná skákat radostí a tančit na ty skvělé retro disco písničky. Nicméně vám do dnešního dne bude chybět na závěr po skvělé závěrečné skladbě Contact nějaké to zklidnění. To naleznete pouze a jedině na japonské edici RAM. Ten bonusový track se jmenuje Horizon a je myslím logickým vyůstěním a završením předchozího Contactu jakožto i celé desky. Poklidná chilloutová věc chvílemi připomínající Pink Floyd, která více než potěší.
Sóley vlastním jménem Sóley Stefánsdóttir (sóley znamená v islandštině slunečnici) je jednou z nových tváří islanské alternativní hudební scény posledních pár let. Dříve před sólovou dráhou doprovázela na klávesy známou islandskou indie-folkovou kapelu Seabear a taktéž i projekt jejich zpěváka Sin Fang (oba vydávají u německého labemu Morr Music). Sóley již od dětství hraje na klavír a inspiraci pro budoucí hudební kariéru sbírala v dospívání například od Sigur Rós a múm, kterou pak završila studiem umělecko-hudební školy. V roce 2011 vydala svůj nejen na Islandu vřele přijímaný debut We Sink, kterým se poprvé představila jako zpěvačka a skladatelka. Její příjemný hlas s pěknou barvou podkresluje občas až minimalistické skladby s krotkými beaty, křehkými kytarami či nezbytným pianem. Prostě ušlechtilý pop pro 21. století.
Koncert Sóley začíná dnes v MeetFactory od 20:30. Lupeny na místě za 390Kč.
Giorgio Moroder se díky spolupráci na nové desce Daft PunkRandom Access Memories dostal znovu do širšího povědomí. Tento dnes již 73 letý pán, vlastním jménem Hansjörg Moroder, ale každý mu říká Giorgio, jak vypráví v třetí skladbě na novém albu Daft Punk Giorgio by Moroder: "My name is Giovanni Giorgio, but everybody calls me Giorgio", byl a stále je legendou syntezátorů, moog zvuku a disca. Spolupracoval s takovými jmény jako David Bowie, Donna Summer či Freddie Mercury. tento velmi povedený mix má na svědomí Wriggly Scott. Smíchal zde parádní kolekci prací Giorgia s Mobb Deep, J Dilla, přes El-P, DOOM včetně mnoha prací Giorgia na soundtracích až k DJ Shadow, který vysamploval Giorgiovu skladbu Tears v Organ Donor z Entroducing... z roku 1996. No a pak je tu i Donna Summer a její Love To Love You Baby. Celá tato zmixovaná kolekce je dokonalou poctou Giogiovi Moroderovi. Takže pane Moroder, parket je váš...
Tracklist >
Cannibal Ox – Iron Galaxy
Giorgio Moroder – Leopard Dream
Giorgio Moroder – Transformation Seduction
Giorgio Moroder – Irena’s Theme
Fulgeance – Glamoure
El-P – Feel Like A Ghost
Giorgio Moroder – To The Bridge
Giorgio Moroder – The Autopsy
Mobb Deep – G.O.D. Pt.III
DOOM – Gazzillion Ear
Giorgio Moroder – (Theme From) Midnight Express
Donna Summer – Love To Love You Baby
Digital Underground – Freaks Of The Industry
Giorgio Moroder – Paul’s Theme (Jogging Chase)
Giorgio Moroder – I’m Left, You’re Right, She’s Gone
Japan – Life In Tokyo (Extended Version)
Munich Machine – Space Warrior
Giorgio Moroder – I Wanna Funk With You Tonight
Giorgio Moroder – Lost Angeles
Giorgio Moroder – Chase
Donna Summer – I Feel Love
Giorgio Moroder – E=MC2
Giorgio Moroder – The Wheel
J-Dilla ft. Common – E=MC2
Giorgio Moroder – Tears
DJ Shadow – Organ Donor
Giorgio Moroder – Cacaphoney
Paul Engemann – Push It To The Limit
První tóny desky In A Time Lapse rozezní snové potemnělé intro Corale, jakoby se pomalu klubalo z právě se rodící mlhy. Navozuje atmosféru klidu a vyzívá posluchače k zastavení, meditaci, rozjímání, jen s pomocí tlumeného zvuku čela a dvou viol, které se plynule po dvou minutách vpijí do minimalistického piana a kalimby ústřední skladby Time Lapse. Sekunduje jim občasná akustická kytara a v pozadí tiká nenápadná elektronika. Hypnoticky laděná krásná melodie vás ještě více uvolní a ujistí, že nemáte důvot nikam spěchat, ale jen poslouchat tuto nádhernou desku. V koutu ucha tušíme skryté napětí, které začalo už v úvodní Corale a pokračuje v následující Life. Jde o bohatou lyrickou báseň plnou odstínů mnoha barev a bohatých emocí, kterými je ostatně celé album plné.
Tak začíná album italského pianisty a skladatele Ludovica EinaudihoIn A Time Lapse, které nadchne nejen milovníky soudobé klasické hudby a harmonického zvuku piana, ale i příznivce nepompézních soundtracků, stejně tak obdivovatele Phillipa Glasse, Steve Reicha či Erika Satieho, jako známé veličiny minimalismu v hudbě, nebo klavírního mága Michaela Nymana. K označení kritiky za minimalistu Einaudi říká: „Definicie jako takové nemám rád. Ale slovo "minimal" znamená také "eleganci, otevřenosť" a to je přesně to, co vyjadřuje hudba, kterou jsem vždy chtěl dělat. Označení "minimalista" mi proto nevadí.“
Ani se nedivím, že hudba Ludovica Einaudiho je tak populární. Snoubí se v ní vlivy popu, soudobé klasické hudby, výrazných harmonií a melodií. Vždy oplývá úžasnou atmosféru, kterou je potěšení se nechat unášet. Ludovico Einaudi je ve světě soudobé klasické hudby tak trochu za popovou hvězdu obrazně řečeno, neboť nejen že vyprodává koncertní sály od La Scaly po Royal Albert Hall, ale stejně tak se podílí například na filmových soundtracích. Naposledy přispěl minulý rok 9 skladbami ze svých předchozích alb na soundtrack k velmi úspěšnému a působivému francouzkému filmu Intouchables. Po vydání alba In A Time Lapse, které Ludovico Einaudi skládal a natáčel bezmála 2 roky v klášteře poblíž Verony, se deska v mnoha zemích světa vyšvihla rychle na první místo žebříčků klasické hudby.
Kromě subtilních kompozicí s převažujícím zvukem piana jako ve Walk, Discovery At Night či Two Trees, na albu najdete i druhou stranu téže mince hudby Ludovica Einaudia a to komplexní, strhující díla jako Experience, kde je piano jen jedním z koleček dobře rozjetého stroje, který vás podle vašeho rozpoložení buď plně nabije energií nebo vtáhne do sebe a vyplivne zahlcené emocemi, neboť ta krása souhry piana, rytmů, harfy, tamburiny a především viol spolu s excelentní dramatickou gradací v závěru je bechberoucí. Podobný intenzivní účinek má i Run, Brother nebo Newton's Cradle. Posledně jmenovaná skladba svým všudypřítomným temným stále se opakujícím elektropulzem pod povrchem dramatické souhry piana, celesty, kalimby a smyčcového tělesa připomene potemnělé skladby Clinta Mansella. Mám teď na mysli především soundtrack k filmu Darrena AronovskyhoRequief For The Dream, kde práce s podobným elektropulzem je stěžejní. V Orbits, v jedné z nejpozoruhodnějších skladeb Einaudiho vůbec, naleznete repetetivní pianová arpeggia podbarvená (opět) pulsující potemnělou elektronikou, které překrývají tóny smyčců. V poklidné Waterways, která by se hezky hodila do soundtracku k nějaké severské kriminálce, podtrhují hudbu, ale přitom nijak nevyčnívají a na desce jsou velmi ojedinělé, elektronické beaty dávající skladbě osudový nádech. Pocit nevyhnutelnosti a osudovosti je prodchnut do celého alba. Většinou ale skladby přes svou vážnou tvář nepostrádají pocit naděje a to není případ jen závěrečné Burning.
Nesmím opomenout, že v několika skladbách přispěl svou brilantní hrou na housle a violu i Daniel Hope. Především v Underwood je jeho sólo strhujícím zážitkem. Citlivější duše možná i uronní slzu. Tak moc je tento "dialog" mezi pianem a houslemi působivý. Svou hrou přispěl i v Orbits či Life, kde mu skvěle sekundoval Mauro Durante (ten hrál i na Einaudiho předchozí desce Nightbook). Daniela Hopea budeme mít příležitost uvidět v rámci Struny podzimu, kde bude spolu s orchestrem L’Arte Del Mondo hrát v Dvořákově síni v Rudolfinu Vivaldiho Čtyři roční období jak v originální verzi, tak především ve velmi svébytné verzi "Vivaldi Recomposed" od Maxe Richtera, což bude určitě nevšední zážitek. Neboť jeho deska Vivaldi Recomposed je excelentní. Když jsem zmínil desku Nightbook, tak tam víceméně poprvé použil koncept přidat ke hře na piáno, které dominovalo všem Einaudiho předchozím deskám, další nástroje případně celý orchest. Tento přístup rozvinul do dokonalosti právě na In A Time Lapse.
Celé album je i přes svou jistou experimentálnost v rámci klasické hudby stále hudbou, kterou si můžete pustit jen jako kulisu k čemukoliv a nebude vás rušit. To by ale byla velká škoda, protože k poctivému a pozornému poslechu je toho na desce In Time A Lapse opravdu hodně.
Tracklist >
1. Corale
2. Time Lapse
3. Life
4. Walk
5. Discovery At Night
6. Run
7. Brothers
8. Orbits
9. Two Trees
10. Newton’s Cradle
11. Waterways
12. Experience
13. Underwood
14. Burning
PS> Podívejte se na oficiální videoklip ke skladbě Walk a pak na úžasné záznamy celých koncertů z Royal Albert Hall. Pokud při nich nepodlehnete jeho podmanivé hudbě, tak už nikdy ;)
Koncert americké písničkářky Reginy Spektor, která vystoupí 13. srpna pod širým nebem na Terase Jízdárny Pražského hradu, bude její druhá návštěva a první samostatný koncert u nás. Poprvé u nás vystoupila před dvěma lety v rámci festivalu Colours of Ostrava. Její živelný projev za piánem, kterým se převážně doprovází, stejně tak jako její přitažlivá ekvilibristika s hlasem, je pověstná, a už z nahrávek je patrná hravost, emoce a energie s jakou zpívá. Na jejím koncertě jsem ještě nebyl, ale určitě na živo to bude ještě o mnoho intenzivnější zážitek. Pokud ji ještě neznáte, tak doporučuji si poslechnout a shlédnout její videoklipy či živá vystoupení buď zde na blogu či na youtube, nebo si přečíst moji recenzi na zatím její poslední album What We Saw From the Cheap Seats, neboť je otázkou, kdy k nám opět zavítá. Navíc v tak exkluzivním prostoru jako je Pražský hrad. Pro ty, kteří se rozhodnou a budou chtít si koupit lístek, bych doporučoval moc neváhat, přestože prodej na ticketpro.cz začal právě dnes, neboť v prodeji je díky omezené kapacitě krásného prostoru Terasy Jízdárny Pražského hradu jen 800 lístků. Já hned dva koupil ;)
Následující úžasně roztomilý videoklip je ke skladbě Us, která je z desky Soviet Kitsch. Hned začátek považuji za poklonu průkopníka filmu a stop-motion animace vůbec Georgese Mélièse.
Velmi povedený nový singl Home z připravovaného druhého alba Olympia představila včera veřejnosti kanadská formace Austra. Ti z vás, kteří měli možnost se s kapelou seznámit již v roce 2011, kdy vydali svůj skvělý debut Feel It Break, vědí, že jeden z pilířů kromě temnějších synthpopových kompozic vévodí hudbě Austra nezaměnitelný hlas Katie Stelmanis. Její originální barva hlasu, precizní práce s ním, brilantní intonace a rozsah je to co dělá Austru především tak výbornou a na první poslech rozeznatelnou kapelu.
Singl Home tak úspěsně následuje hity z předchozího alba jako Spellwork či Lose It. Samotné video "před zrcadlem" od režisérského dua that go (Noel Paul & Stefan Moore, video např. pro Bat For Lashes či Röyksopp) je fajn, potěší, ale není ničím výjimečné. To se nedá říci o samotné skladbě, která bude určitě patřit k jedné z nejvýraznějších skladeb tohoto roku. Alba Olympia se dočkáme 17. června u Domino Records. Nevím jak vy, ale já se těším.
