Z kraje musím upozornit na to, že nové album For My Parents japonských Mono je již nějakou dobu k dispozici ke stažení z monoofjapan.bandcamp.com/album/for-my-parents, kde si ho též můžete celé poslechnout (nebo též na konci tohoto článku ;-)). Fyzické nosiče (LP/CD) si lze také již objednat. Oficiálně novinka vyšla již včera 10. září u Temporary Residence.
Vždy když slyším úvodní skladbu Legend si představuji skupinu putujících roninů, samurajů, kteří po té, co jim zemřel jejich pán, hledají smysl jejich existence, aby po mnoha útrapách našli znovu svého (nového) Mistra a mohli za něj položit své životy v nadcházející slavné bitvě. Náladou mi tomu hudba prostě odpovídá. Navíc je to i v kontrastu ke ztvárnění videoklipu, který odkazuje ke krásám Islandu. První půlka skladby je melancholicky zadumaná, kapela lyricky vybrnkává smutnou melodii, přidávají se kytarové zvukové stěny. Jakmile dosáhne své poloviny, nastává tichá pasáž, intermezzo. Posluchače vybízí k rozjímání a připravuje ho na závěr. Melodie vplouvá radostně do výšin díky symfonickému orchestru v podání Wordless Music Orchestra. V druhé půlce a především v závěru s vydatnou podporou smyčců, dochází píseň opojně silnou melodií ke katarzi. Trochu patosu se zde najde, ale není to nic co by Mono nevynahrazovali svojí upřímností a brilantním nasazením. Stejně jako ti roninové, jsou i Mono ve své hudbě romantičtí snílkové. Neustále hledají světlo ve svých myslích i myslích svých posluchačů prostřednictvím své nepoddajné muziky, která je velmi blízká upřímnému srdci a snaží se překlenout trpkost a bolesti světa. Jak sami v rozhovorech říkají, minulost Japonska byla v jejich
hudbě vždy přítomna - především stálou snahou vyrovnávat se a
reflektovat událostmi v Hirošimě a Nagasaki za druhé světové války.
Druhá v pořadí je skladba Nostalgia, která má asi nejvíce společných prvků s písněmi z předchozího alba Hymn to the Immortal Wind z března roku 2009. Naleznete zde klasické prvky post-rocku v tom nejčistším podání v kombinaci se smyčcovým tělesem, které postupně nabírá na mohutnosti, přidávají se rytmické tympány, které ženou pomyslný příběh skladby k vrcholné fázi, která uspokojí nejednoho fanouška nejen Mono, ale post-rocku a instrumentální hudby obecně. Na tomto albu se Mono dostávají nejblíže k filmové hudbě. Všech pět skladeb bych si uměl představit v nějakém japonském filmu, a je jedno zda by byl ze současnosti nebo minulosti. Už jen když si dáte názvy jednotlivých písní za sebe (Legend > Nostalgia > Dream Odyssey > Unseen Harbor > A Quiet Place (Together We Go)), tak to opravdu evokuje nějaký příběh o dlouhé cestě a následném návratu domů...
Dream Odyssey začíná příjemným pomalým opakujícím se motivem piana které se postupně vpíjí do klubající se melodie elektrické kytary. Bicí zanedlouho poté podpoří již plně vykvétlou píseň, kterou přítomné nadýchané smyčce umocní do výšin. Přesto strukturou je to stále, jak jinak u Mono, klasický post-rock, který se moc příjemně poslouchá. V závěru celek jednotlivých nástrojů expanduje a vyplňuje prostor ve vašich uších a vy víte, že to je přesně ono co máte na Mono rádi. Melodický a intenzivní hudební zážitek.
Mono v předposlední Unseen Harbour na ploše 14 minut (jedná se o nejdelší skladbu na albu) vykresluje na plátno drama o třech dějstvích, podobně jako v úvodní Legend. V případě Unseen Harbor se jedná o skutečnou epickou báseň, která vás dostane do neskutečných výšin s blaženým úsměvem :) Mono a především Takaakira Goto se svou kytarou v prvním dějství črtají svůj kaligrafický obraz velmi pozvolna, každým tahem rozvibrované kytary a smyčců kouzlí nádhernou melodii, kterou si budete broukat i po skončení desky. Tak krásně průzračná je. V prostředním dějství se vše ztiší. Kapela maluje niterné detaily, které nás zanesou do poslední části, kde především v závěrečných dvou minutách skladby se Mono rozmachují tím nejširším štětcem, kterým malují závěrečné skutečně neskutečné opulentní obrazce.
A Quiet Plase (Together We Go). Zvonkohra, zvonivé kytary, občasný zvuk zvonu (hezké jak vše odkazuje ke zvonu, který je symbolem, že něco končí), to jsou přísady, kterými Mono koření tuto skladbu. Po úvodním seznamování nástrojů zhruba v polovině skladby vyvěrá silný usmiřující a klidný pramínek melodie, postupně sílící a s rostoucí vlnou nástrojů se stává mohutnou řekou, která za podpory exaltujících bicí nabírá na rychlosti, až se dostane do momentu, kdy víte, že už je úplný konec pomyslného filmu a za poslední notou už vás čeká jen ticho a The End.
Samozřejmě, že na tomto aktuálním albu nemůžeme čekat takové nátlakové pecky jako např. Com(?) či Yearning, které vás nejdříve téměř uspí, aby vám pak odpálili hlavu a probudili vás do reality během chvilky. Přítomnost smyčců na novince hudbu Mono zjemňují a díky silným melodiím i romantizují. Vždy ale s velkou dávkou nostalgie a melancholie. Mono byly vždy o emocích, o prožitku současnosti a snažili se vždy vyprávět nějaký skrytý příběh. Dřív používali více hlukových kytarových stěn a riffů. Dnes trochu sundali nohu z plynu, nicméně jejich pověstná razance v závěrech zde stále je přítomna, jen je transformovaná do jiných poloh. Díky spolupráci s již zmíněným Wordless Music Orchestra je to posouvá do přístupnějších vod pro širší posluchačské spektrum.
Linky > oficiální web > facebook > twitter > bandcamp
Vystihl jsi to pěkně! ;)
OdpovědětVymazat