Nová deska od
Daft Punk pojmenovaná trefně
Random Access Memories (RAM) si pohrává se společnou hudební pamětí svých posluchačů. Pro ty dříve narozené nebudou neznámá jména nejdůležitějších hostů jako funková kytarová legenda
Nile Rodgers či stejně významná ikona v oblasti syntezátorů posledních několika desetiletí
Giorgio Moroder. Pro mladší posluchače to bude jako listovat v učebnici moderní hudby, kde se setkává přístup starých dobrých Daft Punk z období desky Discovery a částečně i debutu Homework s horkokrevným funkem a naleštěným diskem ze 70. a 80. let minulého století. Daft Punk předvádí návrat ke kořenům svých kořenů, k hudbě z které podvědomě vždy vycházeli.
Francouzské duo Daft Punk
Thomas Bangalter a
Guy-Manuel de Homem-Christo opět dokázali překvapit a některé i zaskočit svou hudební evolucí (o revoluci určitě nejde), neboť zahodili samply až na vyjímky (úžasná téměř 'homeworková' závěrečná skladba
Contact) a vydali se cestou živých nástrojů. Revoluce nebo evoluce, jisté je jedno, že stejně jako Homework či Discovery bude mít RAM na současnou muziku podobný dopad a ovlivní mnoho kapel v blízké budoucnosti. Album se nahrávalo převážně v
Electric Lady Studios v New Yorku, které v roce 1970 postavil Jimi Hendrix. To je skoro symbolické, když leitmotivem desky je ohlížení zpět do hudební paměti minulosti. Vytyčený směr použití živých nástrojů místo samplů a počítačů byl jasný již dlouho před vydáním desky, ale všem, co to v případě Daft Punk znamená, došlo, myslím, až při premiéře zatím jediného singlu
Get Lucky. Jeho Radio Edit verze se vyšvihla během chvíle v mnoha zemích na špičku žebříčků a zaznamenala tak pro Daft Punk nejlepší start jakéhokoliv jejich singlu vůbec. Get Lucky je postavena na vyhrávkách funky kytary Nilea Rodgerse, která jasně prosvítá skrz svižný rytmus bicích. Disco koule v šeru nad parketem rotuje všemi směry, světlo se tříští do tisíce koutů, taneční parket se rychle plní a vlní se v radostném tanci za zvuků robověrozvěstů. K tomu zpěv
Pharrella Williamse (
N.E.R.D) se svým
"We're up all night 'til the sun / We're up all night to get some / We're up all night for good fun / We're up all night to get lucky" sedí dokonale. Pharrel Williams má na desce ještě druhý zářez a to v podobě
Lose Yourself to Dance, která zcela naplňuje svůj název. Přes střední tempo nepochybuji, že dokáže za robotického povzbuzování "
come on come on come on come on come on come on come on come on come on come ooon" zaplnit taneční parket.
Necelý týden před oficiálním vydáním alba
20. května se na iTunes objevuje stream celého alba a začíná na jedné straně opěvování a vynášení desky do nebes a zatracování a kritika na straně druhé. Já se rozhodně přidávám do řad zastánců a fandů alba. Je pravda, že jsem při prvním poslechu byl lehce zaskočen, ale během následného poslechu alba mě tento pocit zcela opustil a s dalším ho vystřídal obdivný postoj k albu a Daft Punk. Random Access Memories je odvážná deska, velmi přístupná, určitě ne nekompromisní (jako byl v mnoha momentech Homework) ale co hlavně, je velmi vzdušná a dokonale letní. Takový pocit už jsem neměl u poslechu nějakého alba vážně dlouho. A není to jen opravdu skvělým krystalicky průzračným zvukem a výsledným mixem, který má na svědomí
Mick 'Mix Maestro' Guzauski, kde vynikne opravdu každý zvuk a každý nástroj, ale především celou koncepcí alba.
RAM otevírá skladba
Give Life Back to Music, která má famózní nájezd, po kterém začnou tepat bicí s akordy kláves v pozadí, a především opět s chytlavou funky kytarou Nilea Rodgerse. Do toho roboticky přes vokodérem duo Daft Punk zpívají
"Let the music in tonight - Just turn on the music / Let the music of your life - give life back to music" a jejich poselství je hned od začátku poslechu jasné.
Další náhled na album vám dá samotný Giorgio Moroder, který v dlouhém úvodním monologu devítiminutové skladby
Giorgio by Moroder vypráví o začátcích své hudební kariéry, kdy jezdil na diskotéky do Německa, často pak přespával v autě, hrál a skládal hudbu, a především hledal zvuk budoucnosti. Ten našel v syntezátorech na kterých je tento track z části založen a trochu připomíná jeho práce na soundtracích z 80. let. Uprostřed skladby po skvělém jazz-rockovém intermezzu jěště Giorgio dodá zásadní myšlenku, která utvářela jeho pohled na hudbu stejně tak se vyřčenou myšlenkou řídí i Daft Punk
"You can do whatever you want. Nobody told me what to do and there is no preconception of what to do" Vygradovaný závěr se sólem na elektrickou kytaru považuji za jeden z vrcholů celého alba.
Jedna věc se Daft Punk nedá odepřít. Měli velmi šťastnou ruku s výběrem hostů, který byl pečlivě promyšlený tak, aby každý jeden z nich souznil s konceptem a duší alba. Po zmíněné dokonalé spolupráci s Moroderem a Rodgersem přispěl svým umem i původem kanadský klávesista žijící nyní v Kolíně na Rýnem
Jason "Chilly Gonzales" Beck. Jeho citlivou hru obsahuje křehká uklidňující skladba
Within, která citlivě propojuje dvě výrazné skladby Giorgio by Moroder s Instant Crush a dává jim tak vyniknout. Na
Instant Crush nejen zpívá
Julian Casablancas frontman kapely
The Strokes, ale i hraje na kytaru. Autotune skladbě resp. hlasu Casablancase dodává patřičný robotický feeling přesto ho nepřipravuje o emoce. Zaručený další vrchol alba.
Každé album Daft Punk zcela podléhalo tvůrčímu konceptu, který byl do sebemenšího detailu promyšlený. Ať už se jednalo o debut Homework, kde se americký house střetával částečně s funkem a především s evropským elektrem, nebo následnou Discovery, která už ve svém názvu skrývá šifru (aspoň pro mě) Disco-Very a zároveň významem značí objevování (discovery) nových možností až na nejzazší mez, přes nepříliš dobře přijaté album Human After All s konceptem člověk vs. stroj, až po současnou desku Random Access Memories, která je přímo kvintesencí základů moderní taneční hudby přetavené do současnosti s maximální pokorou a sebevědomím, ať už se vám to může zdát jako protimluv. Daft Punk tak opět všem vytřeli zrak a ukázali záda mnohým svým následovníkům s deskou, která se zařadí do historie moderní hudby jako jeden z mnoha jejích významných milníků.
Na úplný závěr komentář k RAM od Pharrella: "Je to za hranicí 3D, je to jako 4D. Je to jen v tvé hlavě. Nepotřebuješ žádné MDMA pro tuhle muziku, protože tahle hudba je sama o sobě tak neskutečně intenzívní a barvitá." Ano, takhle hudba je čistá radost a poprvé si pomyslně roboti sundali své helmy a ukázali člověčí tvář a odhalili svou duši s největší upřímností. Kdo by jim nepodlehl :)
PS1: nenechte si ujít všechna
The Colaborators videa, stojí za to.
PS2: někde tady na blogu jsou k poslechu bonus z japonské edice Horizon, ultrahitovka Get Lucky či její cover od kapely Daughter. Hledejte
ZDE.
Linky >
official web >
facebook >
twitter >
myspace
