Markéta Irglová - Muna (recenze)

Z nové desky Markéty Irglové Muna, jsem čím dál více nadšen. Každým dalším poslechem odhaluji jemné vrstvy již tak hedvábného hudebního materiálu, který se mi zakořeňuje zkrze uši do mého srdce a obohacuje mou duši. Muna znamená v islandštině "vzpomenout si" a stejně tak, jako Markéta Irglová ve svých textech na desce hledá boha, tak i já si rozvzpomínám a obohacuje mi mé spirituální já, aniž bych bral v potaz nábožensky laděné texty. Pouze skrze hudbu, hlas Markéty a jejích hostů a použitých nástrojů. Hudebně a aranžemi dalece přesahuje ambice předchozí desky s granátovým jablkem Anar (ve farsí - perštině, znamená též granátové jablko), která spíš ještě zpracovávala témata lásky a rozchodu s Glenem Hansardem (The Frames, The Swell Season) a následný život v New Yorku. Byla více folkovou deskou, postavenou především na hlasu Markéty a jejím klavíru. Za to Muna je víc koncepční album, a tak je dobré jej poslouchat od začátku do konce. Ono vám to stejně nedá, jak jednou začnete. Bude to i tím, že se Markéta skladatelsky posunula o slušný kus dále. Představuje propracované kompozice, které často nepostrádají patřičnou gradaci a napětí, přestože jejich základ tvoří především křehké jádro. Je příjemné zjištění, že díky nenápadně rafinované hudbě chcete desku Muna slyšet znova a znova. Desku Markéta Irglová nahrávala už na svém domovském Islandu s producentem a studiovým inženýrem Sturly Mio Thorissonem, který je i jejím partnerem a otcem roční dcerky Árveig.
Markéta se jednou noří do vod hudby blízkého východu, kde v úchvatné šestiminutové skladbě Fortune Teller přenechá v polovině zpěv iránské perkusionistce a hráčce na tradiční buben daf  Aidě Shahghasemi. Podruhé je součástí bohoslužby v islandském kostele za doprovodu kostelních zvonů, varhanů a sborového tlumeného zpěvu, a z kúru zní právě Markétin hlas (úvodní Point of Creation). Tato ambientní skladba protkaná tématy zrození a smyslu života, zda jej žijeme správně a jaké je naše místo v něm, nabízí i nepřímé odpovědi zpívané právě kostelními sbory, které představují hlas boží. Neboť Markéta se ptá přímo boha a v odpovědi zaznívá leitmotiv celého alba, který zaštiťuje už význam samotného názvu alba ‘Now do you see where your home is? / Do you remember who you are?’, tedy "rozvzpomínání si" na to, co si již nepamatujeme nebo si nemůžeme vzpomenout ‘Am I living it right now? / I have this feeling I’ve forgotten something. / Tell me, how do I know that I am where I’m supposed to be? / Talk to me, God, / I know you’re listening to me’ Podobné promluvy s bohem, ať už ho každý i Markéta vnímá jak chce, může nejednoho posluchače odradit, pokud tedy je obeznámen s texty či přímo rozumí anglicky. Zvlášť v našich ateistických končinách. Markéta k tomu v rozhovoru pro časopis Fullmoon dodává ‘Vedla jsem dialog sama se sebou. I pojetí toho, co je pro mě bůh si vytvářím. Nevnímám ho univerzálně, je to pojem vystihující pocit, který má člověk vůči sobě, světu kolem a vesmíru.’

What I lose here on earth…

…Is lost in heaven.

If I ask you for help…

…it will be given.

But you’ve waited this long…

…you weren’t ready.

My devotion was strong…

…it wasn’t steady.

I have one more question…

…you have the answer too.

But what does that mean?

You’re I, and I am you.

Why speak in riddles?

Then let me show the way.

That’s all I’ve wanted.

That’s all you’ve had to say.

| ukázka z Without A Map |

A právě píseň Without A Map vyvolává  v recenzích nejvíce kontroverzí především díky odříkávání otčenáše v závěru písně. To moc nechápu, neboť pokud přijmeme fakt, že celá deska je silně nábožensky resp. křesťansky založená, tak nevidím jediný důvod, nerespektovat přítomnost otčenáše, který je zde motlitbou, poděkováním či mantrou chcete-li, za přijatou odpověď, že ‘jediná mapa v životě, kterou potřebuje je Láska’ ~ ‘You are strong enough / For all you’ll ever have to face / The only map you need is Love / To guide you through this illusion of a maze.’. A jedině cynik a ignorant toto může napadnout. Když jsem se snažil zjistit, kdo další použil otčenáš (Lord's Prayer) ve svých textech, tak jsem narazil na Andreu Bocelli, který se sborem zpívá přímo Lord's Prayer, a pak už jen na skladbu Conroversy od Prince. Jak příznačný název písně. Určitě existují i další, jen jsem tak dalece nepátral. Ale abych se vrátil zpět k Markétě Irglové. Při bližším pohledu se jedná především a jen o osobní zpověď, o hledání a pochybnostech v životě i víře, což je mi sympatické. A to se dá vztáhnout prakticky na celou desku Muna. Po hudební stránce, je Without A Map navíc brilantně zkomponovaná. Z počátku komorní skladba klavír, smyčce, křehký hlas Markéty a sbor, aby v půlce po první sloce a v závěru vám běžel mráz po zádech. Použitá forma dialogu se sborem se nechala Markéta inspirovat v jejím oblíbeném muzikálu Jesus Christ Superstar.
Jedna z nejkrásnějších skladeb na albu je třetí v pořadí The Leading Bird, zvolená též jako singl opatřený výtečným videoklipem s působivým a dobře sestříhaným živelným tancem. Pod režií je podepsáno duo Helgi Jóhannsson & Hörður Sveinsson a vše se samozřejmě natáčelo v mrazivých lokacích na Islandu. Úvodní tóny klavíru připomene svým valčíkovým tempem soundtrack Amélie z Montmartru od Yanna Tiersena, ale vzápětí vás uhrane síla melodie a andělský zpěv Markéty. Celé je to zaranžovné bravurně, skladba má v sobě patřičné napětí i gradaci, která vás jistě stejně jako mne záhy uhrane. Hned na první poslech vás jistě dostane i úvod Remember Who You Are, neboť minutové opakování těch čtyř slov zpívaných spolu se sborem podkresleným zvonivými perkusemi je čistá mantra a esence celého alba. Po další minutě poklidného zpěvu Markéty dojde k dalšímu zvratu, po kterém následuje příval emocionálního a hudebního vzepětí a jeden z mnoha vrcholů alba. Konec skladby plynule naváže na následující křehkou píseň Mary. V Seasons Change překvapí i potěší dětský smích i úvodní zvuky deště, které dotvářejí náladu už tak velmi působivé skladby. Předposlední Gabriel svým aranžmá, svižným tempem, gradujícím až rockovým závěrem a nečekaným použitím dechových nástrojů představuje asi pomyslný vrchol alba. Oproti tomu závěrečná křehká This Right Here nechá vzpomenout na oscarovou Falling Slowly, když dojde v jednom okamžiku na skoro přesnou citaci známé melodie, podobně jako v Point of Creation zazní na konci památná slova z děkovné oscarové řeči ‘You can have whatever you can dream of’ neboli ‘Můžete dosáhnout všeho, o čem sníte’.
Markéta Irglová s Munou ukrojila druhou třetinu z plánované trilogie, jejímž prvním albem byla její prvotina Anar. Pokud první díl byl spíše romanticky laděný, druhá deska Muna má kořeny v hledání vlastní spirituality, tak třetí bude podle vlastních slov Markéty odrážet její současné životní období a to mateřství. Máme se tedy myslím nač těšit, stejně tak nás určitě nemine u záverečného dílu opět nádherně vyvedený přebal desky od původem íránské výtvarnice žijící v New Yorku Nahid Hagigat.

 

 

Seznam skladeb:

01 | Point of Creation 05:16 | 02 | Time Immemorial 04:28 | 03 | The Leading Bird 04:35 | 04 | Fortune Teller 06:09 | 05 | Without a Map 05:26 | 06 | Remember Who You Are 03:25 | 07 | Mary 03:55 | 08 | Phoenix 04:30 | 09 | Seasons Change 03:39 | 10 | Gabriel 04:46 | 11 | This Right Here 05:26

Linky > offical web > facebook > twitter > bandcamp > soundcloud > spotify

First Aid Kit | My Silver Lining (stream) + Nové album Stay Gold v červnu!

Švédské sesterské folkové duo First Aid Kit oznámilo vydání nové desky Stay Gold na 2. červen u Columbia Records. Pokusí se tak navázat na svůj debut z roku 2012 Lion's Roar, které zaznamenalo velký úspěch jak u posluchaču tak i u kritiky. Album produkoval Mike Mogis, který spolupracuje s Bright Eyes a též se podílel jako producent na debutu Lion's Roar. Na novince zazní Omaha Symphony Orchestra a o aranže se postará skladatel Nate Walcott (Bright Eyes, Broken Bells, Rilo Kiley).
Naštěstí nám sestry Johanna a Klara Söderberg umožní zkrátit čekání na novou desku do června poslechem čestvého singlu My Silver Lining. Jak se dalo předpokládat tak jde o krásnou, náladou takřka optimistickou, přesto v textech hloubavou folk-country písničku, která pokračuje v započaté linii debutu. Vyznávají se ze svých obav, pocitů viny a pochybnostech o sobě samých, přesto v závěru nachází trochu světla a optimismu. "I've woken up in a hotel room, my worries as big as the moon | 
Having no idea who or what or where I am | Something good comes with the bad | A song's never just sad | There's hope, there's a silver lining" Tomu pomáhají táhlé smyčce v pozadí a především jakoby koňmi poháněné kytary se zvonivým zpěvem sester. Celé to znamená jediné, že nová skladba My Silver Lining je vážně dobrá a pravděpodobně v příštích týdnech a měsících bude nejen u mě ve vysoké rotaci. Holky zkrátka umí :) A můžeme jen doufat, že k tomuto singlu časem přihodí i další podobně příjemnou skladbu.
PS: trailer na novou desku Stay Gold naleznete níže.



I don't want to wait anymore I'm tired of looking for answers
Take me some place where there's music and there's laughter
I don't know if I'm scared of dying but I'm scared of living too fast, too slow
Regret, remorse, hold on, oh no I've got to go
There’s no starting over, no new beginnings, time races on
And you've just gotta keep on keeping on
Gotta keep on going, looking straight out on the road
Can't worry 'bout what's behind you or what's coming for you further up the road
I try not to hold on to what is gone, I try to do right what is wrong
I try to keep on keeping on
Yeah I just keep on keeping on

I hear a voice calling
Calling out for me
These shackles I've made in an attempt to be free
Be it for reason, be it for love
I won't take the easy road

I've woken up in a hotel room, my worries as big as the moon
Having no idea who or what or where I am
Something good comes with the bad
A song's never just sad
There's hope, there's a silver lining 
Show me my silver lining
Show me my silver lining

I hear a voice calling
Calling out for me
These shackles I've made in an attempt to be free
Be it for reason, be it for love
I won't take the easy road

I won't take the easy road
The easy road, the easy road

Show me my silver lining, I try to keep on keeping on
Show me my silver lining, I try to keep on keeping on
Show me my silver lining, I try to keep on keeping on
Show me my silver lining, I try to keep on keeping on



First Aid Kit, Stay Gold:
01 | My Silver Lining
02 | Master Pretender
03 | Stay Gold
04 | Cedar Lane
05 | Shattered & Hollow
06 | The Bell
07 | Waitress Song
08 | Fleeting One
09 | Heaven Knows
10 | A Long Time Ago

Linky > web > facebook > twitter > soundcloud > spotify

Lily & Madeleine | The Weight of the Globe EP (recenze + full stream)

Folk popové sesterské duo Lily & Madeleine z Indianapolis tvoří dvě teenagerky Lily a Madeleine Jurkiewicz, které svůj nesporný talent projevily z kraje tohoto roku na vydaném EP The Weight of the Globe.
Aby bylo jasno, Madeleine je osmnáct a její sestře pouhých šestnáct let, nicméně i přes to mají dospělý projev a co víc, jejich hlasy jednotlivě jsou překrásné, jemné, lehké jak pírko, ale ještě úžasnější je jejich společná harmonie, kterou v dvouhlasu vytváří. Neskutečně příjemné, a jak někdo na netu poznamenal, i kdyby zpívaly o těch neodpornějších věcech, tak v uších posluchače by to znělo jako mana nebeská. Krásné čisté hlasy by ale nestačily, kdyby děvčata nepřenesly do svého zpěvu i pokoru, smutek a trápení, které to celé posouvá do vážnější a zadumanější roviny, tak typické pro jejich věk. S tím se nese i obsah, který je vyspělejší než byste do nich, opět podle věku, mohli předpokládat. Naštěstí to nejsou nějaké MTV hvězdičky, co zpívají jen a pouze o klukách a holkách co spolu chodí a jaké mají při tom trable. Stačí se zaposlouchat např. do textů Back to the River "If only my heart could speak into this river / And you'd drink me up / I could be free of all these lonesome shivers / I could give myself up" či Tired "I'm so tired / The city seems much taller / Maybe I'm just smaller / Crushed by the weight of the globe / Is it worth it / I hope so" a hned víte, že tyhle holky mají něco v sobě, co jiní nikdy nemusí najít, a to talent vyjádřit pocity v krásné lyrické formě.



If only my feet could fall as fast as a heart does 
I would be so long gone 
But I'm stuck, stuck under your thumb 
I can't get up 
I can't get up, up I can't get up 
If only my eyes could see as high as a mountain 
Or wherever your heart's gone 
But I have fallen on the bank of this river 
I can't get up 
I can't get up, up I can't get up 
If only my heart could speak into this river 
And you'd drink me up 
I could be free of all these lonesome shivers 
I could give myself up (give myself up) 
We all go back to the river 
We will all come undone 
And there you will be, my love, with the faintest touch 
And I will give myself up 
Give myself up, up 
I will give myself up

Když jsem je prvně slyšel, a vlastně ještě dřív, když jsem si o nich jen četl někde na netu, tak je všude přirovnávali k taktéž sesterské dvojici First Aid Kit (neboli Johanna a Klara Söderberg ze Švédska, které též debutovali ve stejném věku s Drunken Trees EP v roce 2008), no a při poslechu vás to opravdu napadne. Nicméně oproti FAK mají Lily & Madeleine přeci jen něžnější éteričtější hlasy a i hudba je více jemnější, pokud se to dá vůbec takto porovnat. Kromě akustických kytar uslyšíte piano, ukulele, tenor a alt saxofon nebo i cello a trubku. To vše v příjemném balení melodického, trochu posmutnělého folk popu. Pro ty kterým by to nestačilo, tak koncem tohoto měsíce 29. října vydají děvčata své debutové album pojmenované jednoduše Lily & Madeleine na astmatické kočičce Sufjana Stevense aka Asthmatic Kitty Records :), tak se docela těším kam se posunou. Jako ochutnávku uveřejnily jednu píseň z debutu a to konkrétně Devil We Know, která nabízí propracovanější a bohatší aranže, takže to můžeme brát jako slibný příslib, co přinese jejich první řadová deska.



Neodpustím si přidat ještě krásnou In the Middle v live verzi.



A tady si můžete díky jejich bandcamp webu poslechnout stream celého The Weight of the Globe EP.



A pokud byste toho neměli ještě dost, tak si můžete poslechnout bonus ve formě akustických verzí skladeb z předchozího EP na White Arc Session Acoustic EP 1:



Linky > official web > facebook > twitter > youtube

Folly and the Hunter | Mask | v úžasném fan made videu!

Skladba Mask od kanadské indie-folkové trojice Folly and the Hunter je jedna z nejlepších skladeb z jejich nedávno vydaného druhého alba Tragic Care, na jehož vznik přispívali fandové kapely přes crowdfunding službu indiegogo.com. Mask je skladba prodchnutá lehkostí samozřejmou jako vánkem rozechvělá tráva, neboť jejich zvonivý zvuk španělky a benja, které postupně spolu s přidávajícími se bicími a klávesami gradují ve společné harmonii tvoří dokonalý celek spolu s obrazem videa, které je sice fan made, ale natočený s takovou bravurou a opět s takovou lehkostí, že to nejedno nejen filmové srdce potěší. Nechte se unášet nenápadnou melodií a jakoby samozřejmou harmonií. A pokud vás Folly and the Hunter zaujmou, tak neváhejte a poslechněte si jejich Tragic Care, případně, a to také velmi doporučuji, jejich úžasný debut Residents (recenze zde).



You have claimed to have made it beyond the disguises and through the folly
By the time that I met you I was far behind where I thought I’d be
Far behind where I thought I’d be

Trust in the mask that keeps me one my own
because it atones me for my lacks
when my heart has gone almost monotone

I hide from the stronger
If we wear our masks then we won’t need others
Though I know this is folly
Because I am far behind where I thought I’d be

linky > official web > Bandcamp > Facebook > Twitter

Lady Lamb The Beekeeper | Ripely Pine (recenze | video | stream)

Nikdy nevíte co vás dokáže ještě překvapit, jaká nová kapela či umělec se zničehonic objeví s výborným albem a vy jen s udiveným výrazem a hudbou v uších jste zasaženi, a přemýšlíte, jak se to stalo. Víte, že to není (naštěstí) poprvé ani naposledy. Tak to s dobrou hudbou prostě je. Najde si Vás.
Takový je i příběh mě a alba od Lady Lamb The Beekeeper. Ten roztomilý pseudonym patří zpěvačce a písničkářce Aly Spaltro s rodištěm v Portlandu ve státě Maine. Nějakých pět let si doma nahrávala své dema a EP, aby se ve svých 23 letech dostala do profesionálního studia a natočila desku Ripely Pine. S jejím krásně znějícím uměleckým jménem ale veškerá roztomilost končí, neboť její tvorba na debutovém albu Ripely Pine (už ten nekompromisní název) je plná spletitých pečlivě zašifrovaných textů s hudebním rozptylem od čistého folku po indie rockové až punkové pecky. Nikdy se ale nejedná o přímočarou písničku, naopak se Aly vyžívá v komplikované ale o to promyšlenější struktuře, vrstvení, včetně měnění rytmu. Celé to ale působí velmi přirozeně, organicky a hlavně upřímně. Dvanáct skladeb překypuje paletou emocí: touhou, radostí, smutkem i vztekem (nejednou si vzpomenete na Jeffa Bucklyho).
Hned první skladba Hair to the Ferris Wheel jasně určí směr celému albu, aby posluchač měl jasno s kým má tu čest. Pozvolný nástup a klidné tempo jen s vybrnkáváním kytar se ještě před polovinou překlopí v pěkný rockový kousek, aby se zas před koncem zklidnila.
Aubergine dlouho hrála Aly Spaltro jen s kytarou (mnoho videí naleznete na youtube), ale pro toto album se rozhodla ji obléci do plnokrevného kabátu kapely dokonce za doprovodu dechové sekce (ach ty trubky!). V následující Florence Berlin, pro změnu v komorním provedení jen s kytarou, ze všeho nejvíce její hlas připomene Feist.
Čtvrtá Bird Baloons je jeden z největších hitových záseků. Více jak šesti minutová skladba je jak horská dráha, chvíli je v klidu, chvíli dost naštvaná a tomu odpovídá i hudba, jejíž průběh a především samotný závěr je dechberoucí. Text se zaobírá odhodláním získat svého bývalého ex přítele zpět. "And I ain’t gonna try and win your heart this time / I’ve had space to think and I think that I’ve grown a little wiser / I’m looking for a new muse, you have only made me tired." A zbožňuji závěrečnou pasáž "This is my loss of love / my loss of limb / You were my friend / and now / I'm a ghost and you all know it / I'm singing songs and I ain't stopping / My hair grew long so I fucking cut it / and when you looked away / I snuck those trimmings in your locket / Ha-ha-haa-ha-ha." kterou Aly Spaltro zakončuje s takovou vervou a jedovatostí, včetně pomyslné odplaty, až je to nakažlivé :) Navíc je závěr skladby kolorován skoro až punkovým brutálním drhnutím kytar. Je úžasné jak dvě tak rozdílné skladby jako jsou Florence Berlin a Bird Baloon jsou vedle sebe a přesto se neruší. Naopak tak podle mě vyniká jejich brilance.



Folkovou laskominu s banjem ala Sufjan Stevens ze Seven Swans najdete v Regarding Ascending the Stairs. Další malý drahokam ukrývající nejedno překvapení (tamburína v druhé části). Což je typické pro celé album, nikdy nevíte, co se stane příští minutu, jaké překvapení vás čeká. Skoro jakoby se hudba řídila momentální náladou Aly Spaltro.
You Are The Apple je podobný případ jako Bird Baloons, s podobným intenzivním dopadem na posluchače. Jedná se o sedmi minutovou epickou písničku, která se zařezává pod kůži silou svých emocí. Neboť když v druhé půlce Aly Spaltro zpívá rozechvělým hlasem opakovaně se vzestupnou silou "I still need your teeth around my organs", tak úplně vidíte, jak jí zubami trhá její zlomené srdce z těla, aby se i přesto poté nevzdávala naděje a své lásky "I still need your love / I still need your live / You are the apple / You are the apple".
Během Mezzanine přichází zvolnění. Ale jen v tempu. A jen na chvíli. Objevují se temné stíny, strach a obavy v zákoutí srdce. Možné setkání. Možná láska. "How I ache, I ache in the pit of me / I awake, awake with this fear in me / How it makes, makes a fool out of me / With its knife how it carves the seeds out of my heart / For to plant in the soil for to feast." Prostě poezie s Led Zeppelinovskými riffy, naostřeným spiccatem viol a lemovanými perfektní "basovou" linkou prog-rock kytary.
Opravdové zvolnění a uvolnění dojde až u Little Brother zahraná pouze na akustickou kytaru, kde procítěný něžný zpěv jako z ukolébavky kontrastuje s baladickým textem.
Jedna z nejvýraznějších skladem na albu Crane Your Neck osciluje mezi Laurou Marling a Jackem Whitem z White Stripes. Má nejoblíbenější spolu s Bird Baloons následuje hned po přímočařejší, a nutno uznat moc nefungující v rámci celého alba, Rooftop, skladba The Nothing Part II, které existuje i výrazný a lehce ujetý, v dobrém slova smyslu, videoklip. Hitovka jak vyšitá, přitom ze začátku nenápadná, uzavřená v sobě, aby se spolu s hymnickým sborovým zpěvem (2:50) otevřela jako vroucí náruč "Singing / Lay me down, Lay me low / Let go your crown, Disarm me / Singing / Take me south, Take me home / Hold your own, and claim me". To jen tak nedostanete z hlavy. Ale proč taky, že :) Navíc se podle mě jedná o ideální závěrečnou skladbu. Aly Spaltro to ale viděla jinak a přidala ještě sedmiminutovou nálož v podobě těžké Taxidermist, Taxidermist s rozostřenýma kytarama. Nutno říct, že to funguje, a místo lehké hlavy po Part II budete mít o čem přemýšlet. "What anticipation and how masterful / You can show me I am here in this world, / tall and truly true / Meeting myself before I meet you."
Nezbývá mi než tuto recenzi ukončit konstatováním, pravda nadšeným konstatováním, že Ripely Pine je sakra dobrá deska. Takže si ji nenechte ujít a dál sledujte tvorbu Aly Spaltro a její alterego Lady Lamb The Beekeeper.

Lady Lamb The Beekeeper bude na květnovém evropském turné předskakovat písničkářce Neko Case! Bohužel zastávka v Praze chybí.


Fri. May 24 - London, UK @ Village Underground
Sat. May 25 - Schorndorf, GER @ Manufaktur
Sun. May 26 - Köln, GER @Gebaude 9
Mon. May 27 - Berlin, GER @ Heimathafen
Tues. May 28 - Amsterdam, NETH @ Paradiso Upstairs
Wed. May 29 - Brussels, BEL @ AB Club


linky > official web > facebook > twitter > myspace

BestOf: Sufjan Stevens | Casimir Pulaski Day

Sufjan Stevens a jeho vyjímečné album Illinois z roku 2005 obsahuje mnoho zapamatovatelných písní, které se vám vryjí navždy do paměti. Jednou z nich je i píseň Casimir Pulaski Day.
Název odkazuje ke svátku slavený ve státě Illinois každé první pondělí v březnu (to jsem trochu propásl, tak proto aspoň teď). Kazimír Pulaski byl původem polský šlechtic a vojenský velitel (polsky Kazimierz Pułaski), který byl jedním z generálů v boji za nezávislost v americké revoluci. Přezdívá se mu též jako "otec americké vojenské jízdy". Samotný svátek se vztahuje k oslavě jeho narození. Mimochodem, během války zachránil život samotnému Georgovi Washingtonovi.
Zpět ale k Sufjanově skladbě. Její nesmírná působivost pramení v citlivém a procítěném zpěvu Sufjana Stevense a nemenší zásluhu má též hudba, která je jen v doprovodu akustické kytary Sufjana, doprovodných backvokálů a v závěru působivé trubky, která celou píseň potrhuje. Srdce ale tvoří velmi působivý text, který je plný bolesti a smutku, zvlašť v porovnání s relativně optimistickou hudbou. Na Sufjanovi vždy oceňuji jeho hloubku v textech a především jeho lidskost. Podobný pocit a husí kůži mívám vždy i při další skladbě z Illinois "John Wayne Gacy, Jr. " Ale tu zas až jindy :)



Goldenrod and the 4H stone
The things I brought you when I found out 
You had cancer of the bone

Your father cried on the telephone
And he drove his car into the Navy yard
Just to prove that he was sorrylinky

In the morning, through the window shade
When the light pressed up against your shoulderblade
I could see what you were reading

All the glory that the Lord has made
And the complications you could do without
When I kissed you on the mouth

Tuesday night at the Bible study
We lift our hands and pray over your body
But nothing ever happens

I remember at Michael's house
In the living room when you kissed my neck
And I almost touched your blouse

In the morning at the top of the stairs
When your father found out what we did that night
And you told me you were scared

All the glory when you ran outside
With your shirt tucked in and your shoes untied
And you told me not to follow you

Sunday night when I cleaned the house
I find the card where you wrote it out
With the pictures of your mother

On the floor at the great divide
With my shirt tucked in and my shoes untied
I am crying in the bathroom

In the morning when you finally go
And the nurse runs in with her head hung low
And the cardinal hits the window

In the morning in the winter shade
On the first of March, on the holiday
I thought I saw you breathing

All the glory that the Lord has made
And the complications when I see His face
In the morning in the window

All the glory when He took our place
But He took my shoulders and He shook my face
And He takes and He takes and He takes

Stream celého alba Illinois najdete na jeho bandcamp webu music.sufjan.com.
linky > official web > facebook > myspace >

Folly & The Hunter - Moth In The Porchlight (nový singl je venku & druhé LP za dveřmi)

Montrealské indie-folkové trio Folly And The Hunter se po delší odmlce konečně ozvali s novým singlem Moth In The Porchlight z připravované druhé desky nazvané Tragic Care. Ta vyjde na labelu Outside 16. dubna. Po debutovém albu Residents (recenze zde), které si vydali a zafinancovali sami, uspořádali kampaň pro vydání nové desky na webu indiegogo, kde se jim podařilo vybrat požadovanou částku od svých fanoušků. Teď jsme se konečně dočkali prvního plodu této podpory (i já jsem jim přispěl ;)) ve formě nového singlu.

Úvodní singl Moth In The Porchlight se nese v tradičním pojetí debutu Residents, tedy trio kytara, banjo, piano jen doplňují střídmé bicí. Co oceňuji je, že kapela již od debutu má svůj osobitý zvuk, kterému ani zde není nevěrná. Oproti tomu druhá skladba níže, titulní Tragic Care, je minimalistickou písní s velmi silným melancholickým až smutným nábojem. I složení nástrojů je jiné. Frontman a zároveň zpěvák Nick Vallee hraje na klávesové varhany a zbylí členové jej podporují na xylofon a perkuse, se kterými udávají velmi pomalé tempo. Obě videa jsou "pouhými" záznamy živě odehraných skladeb, což má také něco do sebe.
Dejte těmto skromným a talentovaným Kanaďanům šanci, poslechněte si jejich nové skladby a případně, což vřele doporučuji, si dejte i jejich výtečný debut (celý stream debutového alba najdete na follyandthehunter.bandcamp.com), a určitě mi dáte za pravdu, že Folly And The Hunter stojí nejenom za poslech, ale za další sledování jejich hudební kariéry.





linky > Bandcamp > Facebook > Twitter

Marika Hackman, folková naděje z Anglie

Minulé léto vydala 20-letá Marika Hackman, rodačka z Brightonu (Hampshire, Anglie), výtečný singl You Come Down / Mountain Spines u paradYse records. Svojí premiéru si ale tato folková písničkářka a i píseň You Come Down odbyla na youtube díky kampani světoznámé značky Burberry. K ní se dostala vesměs náhodou, díky kamarádce ze školy, která dělala pro Burberry modelku.

"Nevím, proč jsem začala skládat, prostě jsem si jen tak hrála na kytaru, když jsem byla malá. Nevzpomenu si ale, kdy to začalo. Myslím si, že venkov, kde jsem prožila většinu svého života, ovlivnil mé skládání, podobně jako se do mých písní vplížil vliv přírody."

Svojí hudbu popisuje ve vrstvách "v jádru folk, vně jádra Kurt Cobain, náladové temné bláznotství ve slupce a Marika Hackman v zevnějšku." To nezní jako nějaká jednoduše stravitelný folk. Podle ohlasů a recenzentům na webu je její muzika a texty blíže k hudbě Nico a Syda Barretta, což je v kontrastu její andělské vizáži a pozoruhodně krásnému hlasu.

Nyní Marika připravuje mini album That Iron Taste, které má vyjít na labelu Dirty Hit 25. února. Předtím ještě stihne být support na koncertním turné Benjamina Francise Leftwich. Podle rozhovoru na thelineofbestfit.com je možné, že se tento rok dočkáme i regulerního debutového LP. Jedno je jisté, že na něm bude spolupracovat s producentem kapely Alt-J Charliem Andrew, které považuje za nejlepší objev minulého roku.
Během čekání na nové mini album si můžete zatím zde stáhnout oproti emailu EP s coververzemi, namátkou Lithium od Nirvany nebo These Days od Nico.








Píseň Here I Lie byla použitá v kampani slunečních brýlí značky Burberry.





Následující videoklip singlu Mountain Spine byl uveřejněn právě dnes 17. 1. 2013






aaa

Other Lives - Tamer Animals (2011) (recenze + video)

Jsou alba tak vynikající, která vás dokáží okouzlit, a přesto o nich mnoho lidí neslyšelo. Tedy aspoň v malém českém rybníčku určitě. A to je velká škoda. Je to i případ druhého alba Oklahomské kapely Other Lives pojmenované Tamer Animals. Podmanivé, bohaté, elegantní, poklidné, propracované, filmové, povznášející. To vše jsou slova, která mě po několika poslechnutí desky Tamer Animals napadala. Za veškerou hudbu, kterou většinou nejdříve skládá pouze na pianu, je zodpovědný Jesse Tabis. O jeho pečlivosti a zanícenosti do hudební tvorby svědčí i fakt, že debutové album dával dohromady dlouhé dva roky. Podle jeho slov nemělo smysl nic uspěchat. Tamer Animals vyšlo o tři roky později loni v květnu u TBD Records. A dle mého názoru se jedná o jedno ze zbytečně přehlížených alb roku 2011.

Other Lives již na předchozím eponymním debutu předvedli svůj um ve skládání velmi povedených, převážně komorních skladeb s bohatou strukturou. Na Tamer Animals dokázali svou hudbu a aranže zahustit tak elegantně, že se jim nevytratila lehkost melodií a vzdušnost pocitu z poslechu. Často si budete připadat jako byste poslouchali soundtrack k nějakému modernímu westernu, neboť skladby jako For 12, Dust Bowl III či Old Statues mají tak úžasnou dramatickou westernovou patinu, že by filmový fanoušek zaplesal, nicméně tyto motivy slouží spíše jako koření než stavební prvek. Hudba Other Lives totiž toho nabízí mnohem více. Nicméně tyto tři skladby považuji za ty nejlepší na albu.
Videoklip k Dust Bowl III od uživatele NOAMIR je snímek, který zvítězil v soutěži o nejlepší podobu klipu k této skladbě na webu genero.tv. Návštěvníci stránek mohli hlasovat a komentovat asi desítku klipů, které se dostali do užší nominace a později do finálového výběru. Na zmíněné stránce, tak najdete mnoho pohledů a je hezké sledovat, jak každý tvůrce měl jiný přístup a nápad k dané látce.



V protikladu k hudbě For 12 je její vizuální podoba v klipu od Nicka Davidge překvapivá. Sledujeme v něm Jesse Tabise jako astronauta, jak zkoumá Mars z orbitální stanice a nalézá neznámý objekt na povrchu. Nasedne tedy do raketoplánu a letí na povrch planety. Jedná se o perfektně technicky zvládnutý videoklip, který je přímou poctou Kubrickovu filmu 2001: Vesmírná odysea, a to ať už podobou orbitální stanice či zkoumaným obeliskem. Hudebně jde o výraznou skladbu postavenou na výrazné rytmické kytaře a velmi táhlých tónech houslí a cella, které tomu dávají onu v(n)esmírnou krásu.



Skladba Old Statues zaujme svými pinkfloydovskými plochami a vokály stejně jako i ve skladbě Weather či Landforms. Ústřední píseň Tamer Animals zas evokuje hudbu The National. Je pravda, že Jesse Tabis má podobné frázování i trochu barvu hlasu podobně jako Matt Berninger z The National. Stejně tak oba mají ve svém zpěvu obsaženou jistou lehce temnou melancholii. Ale abyste mě nepochopili špatně. Other Lives rozhodně nikoho nekopírují. Mají bezpochyby svůj osobitý a originální styl, který pokud byste je slyšeli někde v rádiu, hned byste poznali, že jde o Other Lives.
Velmi obdivuji jejich umění tepající orchestrace všech použitých nástrojů v jeden živý celek. Kombinace piana, fagotu, bass klarinetu, houslí, trumpety, lesního rohu a cella je dokonalá. Krásně je to patrné ve skladbě Woodwind Loop. Tyto bohaté aranže mají často větší úlohu než samotné vokály, které jsou v podání Jesse Tabise a backvokalistů samozřejmě velmi uspokojivé.
Ale vytrhávat něco z toho skvěle šlapajícího stroje prostě nejde. Album bezchybně funguje, jak na úrovni skladeb a jednotlivých nástrojů, tak i jako celek. Asi ne nadarmo si kapelu vybrali Radiohead jako předskokany na jejich letošní jarní americké turné. Letos vystupovali ještě jako support pro The National, The Decemberists či S.Carey z Bon Iver. Nezbývá mi než vám toto album maximálně doporučit k poslechu i případné koupi.



Po zadání e-mailu vám následně přijde link na stáhnutí skladby For 12 zdarma >

linky > oficiální web > facebook > twitter > soundcloud  > youtube

Low Roar - Low Roar (recenze)

Za Low Roar stojí Ryan Joseph Karazija, původem ze San Francisca, nyní žijící a tvořící v Rejkjavíku na Islandu. Ještě předtím, než se odstěhoval na ledový ostrov, tak působil jako zpěvák v indie rockové kapele Audrye Sessions. S projektem Low Roar vydaného 1. listopadu 2011 u Tonequake Records se vydal do jiných hudebních vod. Pomalé tempo a tklivé melancholické melodie vás budou doprovázet po dobu 54 minut. Zdá se, že vliv ostrova na jeho hudbu byl velký. Stále činné pospávající sopky, které stejně jako ostrov, hudbu pomalu zahřívají a dodávají ji potřebnou vroucnost a přívětivé teplo, bez kterého by byla jen kus ledu bez života. Jak sám Ryan Joseph Karazija říká, tak vždy byla jeho součástí při skládání melancholická nálada. Na desce se nám představuje ve třech polohách: téměř pouze s akustickou kytarou, v ambientních plochách (Low Roar) a nebo s decentní elektronikou v zádech (Nobody Else, Puzzle). Vše je ale koncepčně propojeno do jednoho celku, který drží pevně pohromadě. Přestože se jedná o pomalé písně, tak svým procítěným zpěvem, citem pro melodii a plíživou naléhavostí, vás dokáže strhnout, případně pokud jste unaveni, tak i uspat. Což není výtka, jen popis toho, jak jeho hudba ze své podstaty na posluchače může působit.



Při poslechu alba vás jako první zaujmou výrazné skladby se silnou melodií a výbornými texty, jako úvodní Give Up nebo Help Me (koukněte na videa) či Friends Make Garbage (Good friends Take It Out). Kde kytara s pár vybrnkávanými akordy a zpěvem Ryana souzní v dokonalé symbióze, jejíž melancholická krása vás usadí pevně do sedačky.

Nový oficiální videoklip k Give Up hezky koresponduje s textem písně o kdysi bohatém muži, nyní ztraceného a osamělého. Video natočila Ali Silverstein, o které Ryan říká "Potkal jsem ji na Islandu. Když uslyšela tuto skladbu, šla a natočila ten klip. A já ho miluji. Byla schopná zachytit sentiment přítomný v písni, aniž bychom o tom mezi sebou mluvili, což pokládám za vzácné."  Za krásnou kameru je zodpovědný Brian Fawcett spolu s Bjarni Haraldssonem. Role starého muže se ujal herec David Ode.  A natáčelo se v rozlehlých pustých pláních Nového Mexika. Enjoy :)

I won't wake

A wealthy man someday
Cause the sun, don't follow me


I won't wake, 
Without a song to sing
Nothing to some
Everything to me


On my worst
I'll do my best
To make it seem
Like I am happy


I've grown numb 
Dry as my tear ducts
I've grown dumb
and empty

But don't give up on me...

  


Ve skladbě Because We Have To, asi nejsmutnější písničce na desce, nemůžete nepostřehnout značný vliv tvorby Radiohead, stejně tak i faktu, že hlas Ryana má velmi podobnou barvu hlasu jako Thom Yorke. Podobné příjemné "Radiohead de ja vu" si užijte u Patience. Nicméně Ryan není Thom a to je dobře, přotože Ryanova hudba sama o sobě je hodně osobitá a originální, aby nemusela být s někým porovnávána. Nicméně to je v povaze člověka, hodnotit, porovnávat a zařazovat hudbu do škatulek. Nejlépe je na Radiohead zapomenout a mít otevřenou mysl a hlavně uši.
Závěrečná Tonight, Tonight, Tonight (poslechněte či stáhněte si níže) poprvé a naposledy představí Low Roar s opravdu výraznými beaty a elektronikou. Skladba se valí s podporou dunivého cella na vrchol ledovce, aby za téměř osm minut ho zdolala a my s ní přepadli do vzduchoprázdna. Tak se možná budete cítit, až poslední skladba dohraje a nastane výrazné ticho, které ale vlastně bylo přítomné téměř v každé skladbě. Ale ještě než se tak stane, musíte projít závěrečnou stezkou ostrých sonických jehliček, zařezávající se do vašich uší. Potom už nastane jen to slibované ticho a smutek z toho, že toto výtečné album skončilo. A pokud mu dáte potřebný čas, tak jsem si jistý, že s každým dalším poslechem budete propadat kouzlu Low Roar stále hlouběji. 


Linky > objednejte si > facebook > twitter > soundcloud

Josh Garrels - Love & War & The Sea In Between (download, recenze)

Musím z kraje předeslat, že Josh Garrels dal celé album volně k dispozici ke stažení (viz. odkaz na konci článku), takže než si přečtete celou recenzi, začněte stahovat neboť mi pak určitě dáte za pravdu, že to stálo za to :) A pospěšte si, protože podle zpráv na jeho facebooku bude k dispozici volně už jen pár týdnů. Jedno je ale jisté. Ještě než album doposlechnete do konce, budete chyceni a uhranuti. Aspoň mě se to stalo.

Celé album čítá 18 skladeb. Mám za sebou už spoustu poslechů celého alba a musím konstatovat, že aspoň z mého pohledu album nemá hluché místo, naopak je plné výtečné hudby, která je velmi bohatá co do druhu přístupů k písničce. Základ mají všechny stejný, krásnou melodii někdy chytlavou jindy posmutnělou nebo zamyšlenou, ale vždy dokonale vystavěnou s procítěným zpěvem Joshe Garrelse. Tady se musím zastavit, protože jeho hlas je klenot, který poznáte během prvních tónů. Zapamatovatelnost, barva hlasu, jemné vibrato, rozsah a práce s hlasem jsou jeho velmi silné přednosti. Základ jeho tvorby je americký indie folk, ale v mnoha skladbách podpořený moderními beaty kombinovaný s nápaditými aranžemi. V tom mi připomíná Gil Scott-Herona.



Už první píseň  White Owl vás uvede do poklidného rytmu vlasně popové písničky, kde spolu se schopností napsat silnou melodii si povšimnete velice křehké a úsporné práce s propracovanými aranžemy violy, cella nebo například i lesního rohu a flétny. Vše je to ale provedeno v téměř minimalistické podobě, jež podporuje píseň samotnou.
Asi jeden z vrcholů alba se schovává ve třetí skladbě Father Along, kde se naplno projevuje Garrelsova spiritualita, která je tu patrná i v textu písně. Obecně jeho texty jsou hluboké velmi procítěné, plné emocí, pokory a víry. 

Farther along we’ll know all about it
Farther along we’ll understand why
Cheer up my brothers, live in the sunshine
We’ll understand this, all by and by

V The Resistance si dovolí Josh Garrels rapovat, ale dělá to tak podmanivě a hudební podklad je tak dokonalý, že si jen podupáváte do rytmu. Jeho skloubení popu, folku a rapu je obdivuhodné a především to zní velmi přirozeně a texty jsou opět naléhavé.
Ve Slip Away pokračuje v další křehké písni, kde je natolik originální práce s kytarou, která nedominuje skladbě, tím je piano a po chvíli nastoupivší valivý beat, ale přes svou nedominanci dokáže pohnout s nejedním srdcem.
Sailor's Waltz jakoby vypadla z repertoáru amerických Beirut. Viola, violoncello, harmonika, kytara a banjo v geniální dvouminutové miniatuře.
Následuje pro mě osobně vrchol alba. Je jím Ulysses. Jak už název písně napovídá, jedná se o téma Odysea, který hledá cestu domů za svou láskou. Když Josh zpívá procítěně refrém 

I’m sailing home to you I wont be long
By the light of moon I will press on
Until, I find, my love

bude vám běhat mráz po zádech a nejedno oko zvlhne dojetím. Ale nebojte se nezavání to ani omylem patosem či kýčem, na to je Josh Garrels moc dobrý. Melodie je natolik propracovaná, že se vám ani po xtém poslechu nestane, že by vás omrzela.

"Ulysses", New York City, 9. červenec 2010

Ještě musím vyzdvyhnout excelentní práce s kytarama v instrumentální No Man's Land. Užijte si dvě minuty náherných zvonivých kytar.
Samozřejmě jsem vyzdvyhnul jen některé skladby, ale i ostatní si samozřejmě zaslouží vaší plnou pozornost. Neboť jak jsem se již zmínil, toto album je téměř bezchybné.

Celé album je velmi silné pestré a bohaté, nejen co se týče žánrů, nástrojů, ale i témat v textech či stylem jakým jsou napsány. Je velmi málo desek, které dokáží změnit či minimálně ovlivnit život a to nejen hudební, které se pak stanou vašimi hudebními milníky, stavebními kameny vašeho hudebního růstu a vkusu. tato je myslím jedna z nich. Stalo se mi to poprvé s Björk v roce 1993. Od té doby se do mé mozaiky přidalo několik dalších kamenů ;) A těším se moc na další ...





Linky > website + download >  facebook > twitter

The Barr Brothers - The Barr Brothers (recenze)

Kapelu The Barr Brothers bych mohl zařadit mezi kapely, které obohacují své folk rockové písničky o netradiční nástroje pro tyto žánry, stejně jako Decemberists, Low Anthem, DeVotchKa nebo Folly and the Hunter. V případě The Barr Brothers jde o harfu. A jak se stalo, že zpěvák/kytarista Brad Barr a bubeník Andrew Barr k sobě do kapeli vzali takový nezvyklý nástroj? Bylo to v roce 2006 v době kdy se Brad Barr přestěhoval do Montrealu. Jednoho dne uslyšel přes stěnu svého pokoje, jak někdo hraje na harfu. Zaujalo ho to a tak se přidal se svoji kytarou. Po nějaké době zaklepal na dveře své sousedky Sarah Page, která hrála na ten překrásný nástroj a po několika měsících ještě spolu s dlouholetým kamarádem multi-instrumentalistou Andresem Vialem vznikla čtyřčlenná kapela The Barr Brothers. Jejich eponymní album vyšlo minulý rok 27. září u Secret City.

Desku zahajuje píseň Beggar In The Morning a stejně jako následující dvě skladby je spíše v akustickém provedení s polu s tichým hlasovým projevem Brada Barra.

Ohh, Belle to je křehká tichá velmi příjemně plynoucí píseň, kde k vybudování uvolňené atmosféry stačí dohromady utkat zvuky kytary, harfy znějící místy jako měkčí kytara a zpočátku téměř šeptající zpěv Brada. Postupem času se skladba stále více otevírá k životu. Je živější. Jako květ na slunci. Tato skladba dokonce zazněla ve výborném seriálu Touch s Kieferem Sutherlandem v hlavni roli.

Přesným vybrnkáváním kytary a harfy začíná Old Mythologies, ke kterým se v půly ještě na chvíli přidá foukací harmonika. Tak málo stačí, aby vznikla jednoduše krásná písnička. Můžete ji posoudit z klipu, který je oproti vážnému textu velmi rozverný a legrační. Velmi povedený videoklip udělaný s minimem prostředků, ale o to s větším entuziasmem.

V dalších skladbách, jdou bratři Barrovi více do rockových vod, někdy okořeněných o blues atributy, jako např v Give The Devil Back His Heart, kde kytarové či ve skladbě Lord I Just Can't Keep From Cryin', která se vám rychle dostane pod kůži svou energií, kterou táhne excelentní bluesová hra na kytaru, podpořená šlapající baskytarou. Skvělý kopusek. Brad Barr je opravdu velmi talentovaný kytarista.

Kapela The Barr Brothers by vám neměla uniknout, pokud jen trochu jste nakloněni folku a folk rocku a není vám cizí koření zvané blues.

The Barr Brothers - Old Mythologies

The Barr Brothers - Beggar In The Morning (David Letterman Show 5.1.2012) 

linky > webpage > facebook > twitter > youtube

Folly and the Hunter - Residents

Na Montrealskou tříčlenou formaci Folly and the Hunter v hudebních magazínech či na internetu moc nenarazíte. A je to škoda, protože se jedná o klenot na indie folkové scéně. Sami říkají, že jejich hudba má základ v americkém folku, který obohacují o vlivy ze současné indie scény a post-rocku. Výsledkem jsou melodické, náladotvorné víceméně folk popové písničky, které budete milovat stejně jako já. Za své ispirující vzory uvádějí taková jména jako Bon Iver, Sufjan Stevens, Sigur Rós, Radiohead, Arcade Fire, Loney Dear a Neil Young.

Kapela se dala dohromady v roce 2010, kdy se potkali Nick Vallee z Vancouveru, Lauri-A Torres z Montrealu a Christopher Fox původem z Velké Británie, kterého Nick náhodou potkal na ulici. Začali spolu zkoušet a brzo zjistili, že mají hudebně mnoho společného a že si rozumí. Z tohoto kreativního procesu se za pár měsíců z kraje roku 2011 vykrystalizovala deska Residents. Toto jejich debutové album si nejen produkovali, ale i financovali a vydali sami. A výsledek je obdivuhodný. Na ploše 49 minut Folly and the Hunter rozehrávají 13 skladeb, kde je těžké najít hluché místo či prostor pro vatu.

Úvodní Prologue začíná éterickou dvojhlasovou vokalízou na ó s občasným ale stupňujícím podkresem piana, který plynule naváže na následující Leaving Town. Začíná velmi úsporně, kdy do svým způsobem post-rockového nekonečného kytarového riffu hraného na akustickou kytaru a minimalistického piana, se postupně přidá i elektrická kytara ve formě post-rockové zvukové stěny, která se ale celou dobu drží v pozadí. Během chvíle se z toho elegantně vyloupne krásná melodie, kterou tvoří piano a zpěv Nicka Valee. Třetí Cost mi připomíná trochu Sufjana Stevense z období alba Seven Swans. Akustická kytara tu spojuje síli s Christopherovou hrou na banjo. S přestávkami, pro zvýšení napětí a gradace, se přidávají bicí. A nad tím vším se vznáší hlas Nicka ke konci s podporou ostatních členů v závěrečné vokalíze ó. Tou ostatně začíná i další skladba Old Friend, což je klasická písnička se dvěma španělkama a bicími. Ale pouze ze začátku. Jakmile se přidá piano, tak mírně graduje během dvou slok k závěrečnému óóó. To že kapela používá mnoho vokalíz je pravda, ale nejsou na škodu, naopak. Doplňují či přímo budují atmosféru a též plní spojovací prvek, jako v následné krátké As I Waited vedoucí k Traffic. Ta začíná za zvuku cella hostující Fjoly Evans a vybrnkávání benja. Křehká a posmutnělá nálada se odráží i v textu skladby jejíž refrém "We were stuck in traffic for most of our lives / Staring at the passing cars, waiting at the light" nám připománá, jak důležitý je čas v našich životech.
Veselým zvukem zvonivých kytar, mandolíny a jemného tleskání do rytmu vás příjemně naladí skladba Folly, kde jako příklad jejich hravosti v textech můžu uvést následující pěkný ale trochu posmutnělý verš "Just like a pup, you grab my scruff / And carry me to trees above. / This pain and pleasure is all that matters, / There is no morning after love." Podobně hudebně rozverná je dvouminutová hříčka piana v Sur Jeanne Meance. Na trochu temnější notu a sentimentální náladu vás přivede Raising the Dead. Je to krásně vystavěná písnička s příjemným frázováním a falsetem Nicka Valee a na konci si s ním už budete také zpívat "Stop raising the dead" :) Chaising the Train, jedna z nejkrásnějších skladeb na albu, u které vám možná bude také běhat mráz po zádech jako mě. Především v druhé půlce pouze s vokálama beze slov a "bassovým" pianem. Tuto koncovku mám velmi rád. Navazuje pomalá a zasněná Snowfields, kde hostuje na harfu Sarah Pagé. Zato předposlední Revolution Drums se s ničím moc nemaže, především co se týče textů, kde je pěknou metaforou nastíněna závislost a vzdor v milostném vztahu. Poslední skladba Residents zakončuje toto výtečné album za zvuku zvonivých kytar a perkusí gradujících v klidném finále a vy s překvapením zjišťujete, že už je opravdu konec.
Folly and the Hunter albem Residents vstoupili na hudební scénu jistým krokem s vyrovnaným materiálem, který stojí za pozornost a je příslibem do budoucna, že od této kapely můžeme čekat jen to nejlepší. Já se tedy již těším na přislíbené a chystané nové album, které by měli začít natáčet již brzy. Nenechte si jej ujít. Do té doby poslouchejte Residents. Můžete i zde s připojeného streamu celé desky. Vřele doporučuji.

linky > Bandcamp > Facebook > Twitter

A pokud se vám Folly and the Hunter líbí a chtěli byste je podpořit (stejně jako já), jděte na jejich Indiegogo kampaň, kde žádají posluchače o příspěvek na natáčení jejich nového alba. Jako mladá a začínající kapela, která není pod křídly žádného labelu, si vše co se týče nahrávání desky musí sama platit. Za váš příspěvek obdržíte podle jeho výše připravované CD případně i debut CD Residents nebo plakáty. Pokud si zaplatíte více, tak je možný i soukromý koncert ;) (U nás by to šlo ale jen přes Skype). V Kanadě do 400km od Vencouveru :)

The Tallest Man on Earth - nová deska v červnu

Kristian Matsson švédské folkové zjevení, známý jako The Tallest Man on Earth, připravuje vydání nástupce své úspěšné desky The Wild Hunt, která bodovala jak u kritiky, tak i u posluchačů a dostala se na přední místa mezi nejlepší alba roku 2010. Novinka There’s No Leaving Now bude obsahovat 12 skladeb a vyjde 12. června u Dead Oceans.
Jako ochutnávku se koukněte na live video titulní skladby There's No Leaving Now a pro připomenutí zkuste King of Spain nahrané pro Seattleské rádio KEXP z předchozího alba The Wild Hunt.

Tracklist > There’s No Leaving Now >
01 | To Just Grow Away || 02 | Revelation Blues || 03 | Leading Me Now || 04 | 1904 || 05 | Bright Lanterns || 06 | There’s No Leaving Now || 07 | Wind and Walls || 08 | Little Brother || 09 | Criminals || 10 | On Every Page

Of Monsters and Men - My Head is An Animal

Kapelu Of Monsters and Men (v překladu "O příšerách a lidech") jsem náhodou objevil díky internetu. Musím se přiznat, že mě dokonale překvapila a dostala svou lehkostí a pozitivní energií, kterou jsem v zimě potřeboval jako sůl. Též se mi často nestává, abych nějaké album poslouchal stále dokola po několik týdnů, aniž by se mi oposlouchalo. Podle zvuku kapely bych si hned netipnul, že se jedná o islandskou kapelu, protože nemá ty typické islandské "trademarky". Nicméně snad žádná kapela z tohoto sopečného ostrova s pohádkově ledovou krásou mě zatím nezklamala. Nemusím snad připomínat, že z Islandu pochazí takové hudební veličiny jako Björk, Sigur Rós či Múm nebo z méně známých písničkáři Sóley a Mugison nebo Ólafur Arnalds, který kouzlí s orchestrem a elektronikou. Samozřejmě je jich mnohem více.

Šestičlenný ansámbl Of Monsters and Men znějí na první poslech jako průnik energičnosti Arcade Fire s indie folkem Mumford & Sons. Přirovnání k Arcade Fire mi napadlo hned u úvodní skladby Dirty Paws nebo singlu Little Talks. Rozhodně toto srovnání k obou zmíněným kapelám je dosti nepřesné, ale lidé mají tendenci přirovnávat jak to či ono zní. Tomu se nevyhneme. Pro mě jsou především představiteli velmi melodických a energických písní s nádhernými vokály Ragnara Þórhallssona a Nanny Bryndís Hilmarsdóttir. Hitovost několika skladbám též nelze upřít. Stačí si poslechnout Little Talks, Dirty Paws, Lakehouse či Love Love Love a budete chyceni stejně jako já. Ostatně skladbou Little Talks to vše začalo, když si jich na festivalu Iceland Airwaves před dvěma lety všimlo a natočilo s nima významné seattleské rádio KEXP tehdy jediný singl Little Talks v obývacím pokoji "a cappella":

 
Na internetu se z toho stal obrovský hit. Po loňském úspěchu na Músiktilraunir, kde vyhráli v soutěži islandských kapel a opětovnému vystoupení na festivalu Iceland Airwaves, kde měli bouřlivý ohlas u publika i výborné kritiky, jim Univerals Music nabídl smlouvu na celosvětové vydání jejich debutového alba My Head Is An Animal, které vyšlo ještě pod křídly nezávislého islandského labelu Record Records loni 20. září. Už pod Univeralem resp. jejich labelem Republic Records vydali na konci prosince EP Into The Woods (vyšla pouze digitální verze) jako ochutnávku z připravovaného alba.

Na hudbě Of Monsters and Men se mi líbí ta kombinace nástrojů jak z rocku tak folku. Takže se v písničce se setkají kytary, basa, bicí s tahací harmonikou či nějakým dechovým nástrojem v takové harmonii a s ohromnou lehkostí, že si chvílemi ani neuvědomíte, jak bohaté ty aranže jsou. K tomu si připočtěte zmíněné nádherné vokály, které vysloveně hladí, a texty se svojí osobitou lyrikou, která má svou mytologii, kde se vyskytují zvířata, monstra i lidé, které mají své touhy, lásky a obavy. Prostě krása ve všech směrech.

Desku produkovali Aron Arnaarsson a Jacquire King |Kings of Leon, Modest Mouse, Cold War Kids|zatimco Craig Silvey |Florence + the Machine, Arcade Fire| se staral o vysledný mix. Kvalita je znát, jakmile si desku pustíte. Ohromně příjemný, kristalicky čistý zvuk, kde každý tón jednotlivých nástrojů a hlasů má své místo.

Jejich debutové album My Head Is An Animal vyjde s jiným artworkem na obalu desky pod křídly Universalu 3. dubna.

obal desky z roku 2011 a 2012 (který je lepší posuďte sami :))

Toto datum platí jen pro USA a Kanadu. Ve zbytku světa myslím vyjde o pár dní později. Navíc jsem se dočetl, že verze 2012 bude mít skladeb třináct a i jinak budou poskládány. Dvě nové skladby se jmenují Mountain Song a Slow and Steady. Už se těším na srovnání, o kterém aspoň krátce poreferuji.

Musím zmínit všechny členy kapely: Nanna Bryndís Hilmarsdóttir (jediná žena v souboru) - zpěv, Ragnar "Raggi" Þórhallsson - zpěv/kytara, Brynjar Leifsson - kytara, Kristjan Pall Kristjansson - basskytara, Arni Guojonsson - piano/harmonika a Arnar Rosenkranz Hilmarsson - bubny.

Na závěr bych jen vznesl přání, aby jim jejich talent vydržel i v dalších nahrávkách. Budu se na ně velmi těšit. A Vy byste měli také. Stojí za to. :)

Oficialní videoklip k Little Talks

linky > website > facebook (zde si můžete poslechnout stream jejich EP, doporučuji!) > tumblr > twitter > texty na songmeanings.net

tracklist > 01 | Dirty Paws | 04:26 || 02 | King and Lionheart | 04:36 || 03 | Numb Bears |02:46 || 04 | Sloom | 04:42 || 05 | Little Talks | 04:25 || 06 | From Finner | 03:42 || 07 | Six Weeks | 05:32 || 08 | Love Love Love | 04:02 || 09 | Your Bones | 04:08 || 10 | Lakehouse | 05:43 || 11 | Yellow Light | 15:46