Esmerine | Dalmak (recenze)

Dalmak znamená v turečtině "ponořit se" a přesně to od nás stejnojmenná deska kanadské kapely Esmerine očekává. Ponořit se, skočit po hlavě do hudby, která je ovlivněna vlivy Istanbulu, kde členové kapely Bruce Cawdron (Godpseed You! Black Emperor) a cellistka Rebecca Foon (Thee Silver Mt. Zion, Saltland) strávili v roce 2012 nějaký čas a kde i desku nahrávali spolu se čtyřmi místními hudebníky.

Přesto je nahrávka hudebně rozkročena mezi Montrealem a Istanbulem, což je jedině dobře. Nejedná se o klasickou world music, i když pro někoho kdo na molové tóny arabských motivů není vůbec zvyklý, tak znít asi bude. Ponořit se, neznamená nic jiného než mít otevřenou mysl prostou veškerých předsudků a nechávat se unášet na poklidných vlnách exotických nástrojů, které ani nevím jak všechny vypadají. Například nástroje bendir, darbuka, erbane, barama, saz a meh jsou mistrně zakomponovány mezi pro nás tradičnější nástroje jako banjo, elektrická kytara a samozřejmě emotivní cello Rebeccy Foon do často poklidných melodií a nebo jen meditativních až snových ploch (Hayale Dalmak nebo překrásná závěrečná Yavri Yavri), které jako jiskřivý potok zurčí skrze vaši mysl a uši po nekonečné pokojné krajině.

Pokud byste po mně chtěli desku Dalmak zaškatulkovat do určitého stylu, tak nemůžu sloužit. Je totiž docela těžké nějak konkrétně uchopit nahrávku po stránce stylové, neboť základem je určitě instrumentální rock, z kterého Bruce Cawdron i Rebecca Foon díky svým mateřským kapelám vychází, ten je ale podřízen právě tureckými motivy a vlivy, a díky tomu nečekejte nějaké větší podobnosti a propojení s těmito na poli post-rocku slavnými kapelami. Ono ale asi stejně není podstatné každou hudbu stylově někam zařadit. Často je to pak jen matoucí, protože každý posluchač jednotlivé žánry může vnímat různě. Díky delikátnosti, neuchopitelnosti a přesto nesmírné přístupnosti a vstřícnosti směrem k posluchači se jedná o desku veskrze příjemnou. Bruce Cawdron je odpovědný především za dokonalé perkusivní celky, které kombinují západní i východní pojetí. Nejvíce je to vidět resp. slyšet v asi nejživější skladbě Lost River Blues II či v následující Barn Board Fire. Výborná je také "konverzace" mezi "západními" a "východními" perkusemi/bubny ve střední části téměř sedmiminutové skladbě Translator's Clos II. Rebecca Foon je zas zodpovědná především za emocemi nabitým zvukem cella.

Z vývoje kapely Esmerine mám radost, protože aspoň z mého pohledu se stále zlepšují. Každou deskou se posunují o stupínek výš. Rozhodně Dalmak toho času považuji za nejlepší desku od jejich založení před deseti lety v roce 2003. Od svého předchůdce La Lechuza z roku 2011 se posunuly o významný krok, kdy svou hudbu obohatili právě o etnický prvek, který se stal plnohodnotnou součástí. Líbí se mi, že poslední dvě desky vydané u známého labelu Constellation Records mají vžy nějaký sjednocující prvek. V případě Dalmaku je to spojnice mezi městy Montreal - Istanbul. U La Lechuza je to prvek mystična, na kterou odkazuje právě název desky, který znamená pojmenování legendární bytosti známé především v Mexiku a Texasu. La Lechuza (v překladu "sova") je čarodějná bytost, která má tělo ptáka-sovy a hlavu ženy. Podle legendy ta žena upsala duši ďáblovi za získání nadpřirozených schopností. Lidem se zjevovala převážně během bouří. Dalo by se z toho usuzovat, že se bude jednat o divokou hudbu, ale opak je pravdou. Celé album má tajemnou poklidnou atmosféru, ale nepřebírá oproti svému nástupci folklórní prvky ani místní nástroje. I tak jde o vysoce kvalitní album a vřele jej doporučuji k poslechu. To bych ale mohl říci i o prvních dvou albech, debutu If Only a Sweet Surrender to the Nights to Come Be True (2003) a druhému albu Aurora (2005), které měli přeci jen blíž k předchozí dekádě post-rocku kapely GY!BE.

Nezbývá mi než na závěr konstatovat, že jsem už dlouho neslyšel tak delikátní nahrávku s arabskými motivy a nástroji, která přesto stojí nohama v západní hudbě, a mohu jí s klidným svědomím doporučit všem k neuspěchanému a pozornému poslechu. Poslouchat Dalmak je jako byste vyrazili na cestu uličkami Istanbulu a přesto se cítili jako doma. Přeji šťastnou cestu.



Linky > official web > facebook > myspace > soundcloud

Ludovico Einaudi | In A Time Lapse (recenze) & 3x koncert v The Royal Albert Hall (live)

První tóny desky In A Time Lapse rozezní snové potemnělé intro Corale, jakoby se pomalu klubalo z právě se rodící mlhy. Navozuje atmosféru klidu a vyzívá posluchače k zastavení, meditaci, rozjímání, jen s pomocí tlumeného zvuku čela a dvou viol, které se plynule po dvou minutách vpijí do minimalistického piana a kalimby ústřední skladby Time Lapse. Sekunduje jim občasná akustická kytara a v pozadí tiká nenápadná elektronika. Hypnoticky laděná krásná melodie vás ještě více uvolní a ujistí, že nemáte důvot nikam spěchat, ale jen poslouchat tuto nádhernou desku. V koutu ucha tušíme skryté napětí, které začalo už v úvodní Corale a pokračuje v následující Life. Jde o bohatou lyrickou báseň plnou odstínů mnoha barev a bohatých emocí, kterými je ostatně celé album plné.

Tak začíná album italského pianisty a skladatele Ludovica Einaudiho In A Time Lapse, které nadchne nejen milovníky soudobé klasické hudby a harmonického zvuku piana, ale i příznivce nepompézních soundtracků, stejně tak obdivovatele Phillipa Glasse, Steve Reicha či Erika Satieho, jako známé veličiny minimalismu v hudbě, nebo klavírního mága Michaela Nymana. K označení kritiky za minimalistu Einaudi říká: „Definicie jako takové nemám rád. Ale slovo "minimal" znamená také "eleganci, otevřenosť" a to je přesně to, co vyjadřuje hudba, kterou jsem vždy chtěl dělat. Označení "minimalista" mi proto nevadí.“

Ani se nedivím, že hudba Ludovica Einaudiho je tak populární. Snoubí se v ní vlivy popu, soudobé klasické hudby, výrazných harmonií a melodií. Vždy oplývá úžasnou atmosféru, kterou je potěšení se nechat unášet. Ludovico Einaudi je ve světě soudobé klasické hudby tak trochu za popovou hvězdu obrazně řečeno, neboť nejen že vyprodává koncertní sály od La Scaly po Royal Albert Hall, ale stejně tak se podílí například na filmových soundtracích. Naposledy přispěl minulý rok 9 skladbami ze svých předchozích alb na soundtrack k velmi úspěšnému a působivému francouzkému filmu Intouchables. Po vydání alba In A Time Lapse, které Ludovico Einaudi skládal a natáčel bezmála 2 roky v klášteře poblíž Verony, se deska v mnoha zemích světa vyšvihla rychle na první místo žebříčků klasické hudby.

Kromě subtilních kompozicí s převažujícím zvukem piana jako ve Walk, Discovery At Night či Two Trees, na albu najdete i druhou stranu téže mince hudby Ludovica Einaudia a to komplexní, strhující díla jako Experience, kde je piano jen jedním z koleček dobře rozjetého stroje, který vás podle vašeho rozpoložení buď plně nabije energií nebo vtáhne do sebe a vyplivne zahlcené emocemi, neboť ta krása souhry piana, rytmů, harfy, tamburiny a především viol spolu s excelentní dramatickou gradací v závěru je bechberoucí. Podobný intenzivní účinek má i Run, Brother nebo Newton's Cradle. Posledně jmenovaná skladba svým všudypřítomným temným stále se opakujícím elektropulzem pod povrchem dramatické souhry piana, celesty, kalimby a smyčcového tělesa připomene potemnělé skladby Clinta Mansella. Mám teď na mysli především soundtrack k filmu Darrena Aronovskyho Requief For The Dream, kde práce s podobným elektropulzem je stěžejní. V Orbits, v jedné z nejpozoruhodnějších skladeb Einaudiho vůbec, naleznete repetetivní pianová arpeggia podbarvená (opět) pulsující potemnělou elektronikou, které překrývají tóny smyčců. V poklidné Waterways, která by se hezky hodila do soundtracku k nějaké severské kriminálce, podtrhují hudbu, ale přitom nijak nevyčnívají a na desce jsou velmi ojedinělé, elektronické beaty dávající skladbě osudový nádech. Pocit nevyhnutelnosti a osudovosti je prodchnut do celého alba. Většinou ale skladby přes svou vážnou tvář nepostrádají pocit naděje a to není případ jen závěrečné Burning.

Nesmím opomenout, že v několika skladbách přispěl svou brilantní hrou na housle a violu i Daniel Hope. Především v Underwood je jeho sólo strhujícím zážitkem. Citlivější duše možná i uronní slzu. Tak moc je tento "dialog" mezi pianem a houslemi působivý. Svou hrou přispěl i v Orbits či Life, kde mu skvěle sekundoval Mauro Durante (ten hrál i na Einaudiho předchozí desce Nightbook). Daniela Hopea budeme mít příležitost uvidět v rámci Struny podzimu, kde bude spolu s orchestrem L’Arte Del Mondo hrát v Dvořákově síni v Rudolfinu Vivaldiho Čtyři roční období jak v originální verzi, tak především ve velmi svébytné verzi "Vivaldi Recomposed" od Maxe Richtera, což bude určitě nevšední zážitek. Neboť jeho deska Vivaldi Recomposed je excelentní. Když jsem zmínil desku Nightbook, tak tam víceméně poprvé použil koncept přidat ke hře na piáno, které dominovalo všem Einaudiho předchozím deskám, další nástroje případně celý orchest. Tento přístup rozvinul do dokonalosti právě na In A Time Lapse.

Celé album je i přes svou jistou experimentálnost v rámci klasické hudby stále hudbou, kterou si můžete pustit jen jako kulisu k čemukoliv a nebude vás rušit. To by ale byla velká škoda, protože k poctivému a pozornému poslechu je toho na desce In Time A Lapse opravdu hodně.

Tracklist >
1. Corale
2. Time Lapse
3. Life
4. Walk
5. Discovery At Night
6. Run
7. Brothers
8. Orbits
9. Two Trees
10. Newton’s Cradle
11. Waterways
12. Experience
13. Underwood
14. Burning

PS> Podívejte se na oficiální videoklip ke skladbě Walk a pak na úžasné záznamy celých koncertů z Royal Albert Hall. Pokud při nich nepodlehnete jeho podmanivé hudbě, tak už nikdy ;)

Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace > youtube

Woodkid | The Golden Age (recenze + video) | vystoupí na Colours of Ostrava!

Pro francouzké kapely mám slabost. Vedle zavedených a notně úspěšných kapel Daft Punk, M83, Air, Phoenix či Charlotte Gainsbourg se na hudební scénu vrhnul tvůrce originálních videoklipů a fotograf Yoann Lemoine říkající si Woodkid. Tento rodák z Lyonu, mající diplom z umělecké školy jeho rodného města tak i posléze Londýna, se dostal do veřejného povědomí díky svým vizuálně vytříbeným klipům pro Lanu Del Rey, Kate Perry či Mobyho.
Na debutové desce The Golden Age stejně jako ve stejnojmenné otevírací skladbě Yoann Lemoine spřádá příběh o dětství, které musí pro každého někdy skončit Did you ever feel / We're falling as we grow / No I would not believe / The light could ever go / But the golden age is over, ale nemusíme se nikdy vzát své fantazie a snění Boy, we're family / No matter what they say / But boys are made to flee / And run away one day / When the golden age is over. Dětství, fantazie, hrdinství, to je pro Woodkida leitmotiv celé desky, kterou nám předkládá ve formě příběhu plného dobrodružství, odvahy, lásky a temných zákoutí. Druhá Run Boy Run plně navazuje na konec předchozí skladby, která vybízí hrdinu k rozběhnutí za dobrodružstvím ještě než dospěje. To plně dokresluje i doprovodný úžasný černobílý videoklip natočený kým jiným než Yoannem a který dějově navazuje přímo na klip k písni Iron, kde ilustruje dětství jako vnitřní bitvu, se kterou se musí každý utkat jako pravý voják A soldier on my own, I don't know the way / I'm riding up the heights of shame / I'm waiting for the call, the hand on the chest / I'm ready for thColours of Ostravae fight, and fate.

Celému konceptu desky, protože The Golden Age je plně koncepční album, je podřízeno vše. Přes provázanost jednotlivých textů po hudební složku, která osciluje od pohanskými až středověkými dunivými bubny poháněné skladby (Run Boy Run, The Great Escape, Iron či I Love You) přes komornější a pomalejší kusy s krásnou dechovou sekcí či plným orchestrem v závěru (Boat Song a The Shore). Nicméně všechny nesou stejnou DNA, která je hodně filmově laděná i díky hojně využívanému orchestru (musím zmínit instrumentální Shadows se zpěvnou harmonikou uprostřes lesu smyčců), až by mohlo někoho napadnout k jakému filmu je tento "soundtrack". Na filmovém pásu, tedy pardon v digitální podobě, existují jen ony tři přiložené videoklipy. Doufejme, že ještě aspoň jeden přidá, aby se příběh z Iron/Run Boy Run mohl pomyslně uzavřít.

Co jsem ještě nezmínil, je hlas Yoanna Lemoinena, který především v úvodní skladbě velmi připomíná svým vibratem hlas Antonyho Hegarty z Antony And The Johnsons.  Není ale tak výrazný a v ostatních písničkách už zpívá odlišně, takže se o nějaké kopii nedá ani mluvit. Celkovým stylem, konceptem alba a použité orchestrace mi v mnohé připomíná deska The Golden Age od Woodkida výtečný Heartland od Owena Palletta. Ten oproti Woodkidovi svou desku s fantskním příběm pojal méně pompézně a více intimně. Přesto můžu debud Woodkida vřele doporučit. Nenudí, dobře se poslouchá a není povrchní a to se vždy cení.

PS: Woodkid vystoupí na letošním ročníku Colours of Ostrava, tak si nenechte jeho velkolepou vizuálně hudební show ujít! :)







I Love You  "Dnes Vám budu vyprávět příběh o muži, který se utopil v ledové vodě oceánu poté, co ztratil svou milovanou. Tento příběh je o muži, který zemřel dvakrát." Woodkid

Linky > official web > facebook > twitter > myspace > vimeo > youtube