St. Vincent | Digital Witness & Birth In Reverse (Official audio)

Annie Clark jinak známá jako St. Vincent představí 25. února stejnojmennou desku 'St. Vincent' v pořadí již pátou, pokud počítáme i Love This Giant z roku 2012, na které spolupracovala s Davidem Byrnem. Ke své novince zatím stačila uvolnit dvě skladby Birth In Reverse a naposledy před pár dny Digital Witness. Na novém albu spolupracovala s bubeníkem Dap-Kings Homerem Steinweissem a perkusionistou Midlake McKenzie Smithem a producentsky vše zaštítil John Congleton (Modest Mouse, The Mountain Goats). Sama Annie Clark svou novou desku charakterizovala jako “party deska, kterou můžete pouštět na pohřbu”. Tak to se máme na co těšit. Uvolněné dvě skladby jsou dobrým příslibem.





Linky > official web > facebook > twitter > myspace > 

Yo La Tengo již tuto středu 6.11. v Paláci Akropolis! (official videos)

Yo La Tengo (v překladu "Mám to") původem z Hobokenu v New Jersey mají za sebou úspěšnou třicetiletou kariéru, během které se stali miláčku indie scény a taktéž kultovní kapelou. Jejich pohodová hudba musí rezonovat snad v každém srdci milovníka dobré hudby. Kromě otisků indie-rocku v jejich tvorbě uslyšíte i vlivy Velvet Undergroud, které mimochodem představovali ve filmu  I Shot Andy Warhol, či stopy dream-popu a shoegaze. Trio tvoří Ira Kaplan (kytary, klavír, zpěv), Georgia Hubley (bubny, klavír, zpěv) a James McNew (baskytara, zpěv). Yo La Tengo v Paláci Akropolis podle oficiálních informací si pro nás chystají dvouhodinový koncert, takže začátek vypukne již v 19h. tedy doporučuji přijít včas :) Přehrají určitě jejich zatím poslední již třináctou studiovou desku Fade z letošního ledna, která se nesmírně povedla a mnozí kritici ji řadí mezi jednu z nejlepších v jejich kariéře. Určitě se ale dočkáme i bohatého výběru z předchozí tvorby.







Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Arcade Fire | Reflektor (Full Album Teaser) | A je to tu, celé album k poslechu!!!

ALBUM ROKU?

...

ANO!

REFLEKTOR je ALBUM ROKU 2013! ;)



Reflektor playlist >
0:00:00 Reflektor
0:07:34 We Exist
0:13:17 Flashbulb Eyes
0:16:00 Here Comes the Night Time 
0:22:30 Normal Person
0:26:53 You Already Know
0:30:51 Joan of Arc
0:46:22 Here Comes the Night Time II
0:49:07 Awful Sound (Oh Eurydice)
0:55:23 It's Never Over (Hey Orpheus)
1:02:02 Porno
1:08:05 Afterlife
1:14:02 Supersymmetry

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Arcade Fire | Afterlife (lyric video)

Vím, že se budu opakovat, ale jako srdcovej fanoušek montrealské bandy Arcade Fire musím říct, že čekání na nové album je k nevydržení :) Už zbývá jen necelé 3 dny než 28. října album Reflektor vyjde. Do té doby si můžeme stále dokola přehrávat empétrojku s dokonalým singlem Reflektor s hostujícím Davidem Bowiem či se dívat na jeho klip od Antona Corbijna. No a teď máme možnost se opájet další skladbou. Jmenuje se Afterlife a Arcade Fire k ní před pár dny vypustili jen lyric video, tedy video obsahující i text v obraze. A opět je to trefa do černého. Jak hudebně, krásně roztančené ale přesto arcadefireovské, tak po stránce textu, který pěkně koresponduje s videoklipem, který vypráví řecký mytologický příběh o Orfeovi a Eurydice, kde Orfeus musí zachránit z Hádova podsvětí svou milovanou zemřelou Euridiku. Protože to ale není původní video, ale jen lyric video, tak obraz je sestříhám z filmu z roku 1959 Black Orpheus (Černý Orfeus), který je zasazen do Ria de Janeira padesátých let. Původně jsem myslel, že se jedná o Haity, které by bylo pro Arcade Fire příznačné, navíc také proto, že celá deska čerpala jako jednu z inspirací v haitské rara hudbě.
Takže nastavte si na přehrávači replay, zmáčkněte play a už jen poslouchejte, vychutnávejte...

Afterlife, oh my God, what an awful word
After all the breath and the dirt and the fires are burnt
And after all this time, and after all the ambulances go
And after all the hangers-on are done hanging on to the dead lights
Of the afterglow

I've gotta know

[Chorus]
Can we work it out?
We scream and shout 'till we work it out
Can we just work it out?
Scream and shout 'till we work it out?
'Till we work it out, 'till we work it out
'Till we work it out, 'till we work it out

Afterlife, I think I saw what happens next
It was just a glimpse of you, like looking through a window
Or a shallow sea
Could you see me?
And after all this time
It's like nothing else we used to know
After all the hangers-on are done hanging on to the dead lights
Of the afterglow

I've gotta know

[Chorus]
Can we work it out?
Let's scream and shout 'till we work it out
Can we just work it out?
Scream and shout 'till we work it out?

But you say
Oh
When love is gone
Where does it go?
And you say
Oh
When love is gone
Where does it go?
And where do we go?
Where do we go?
Where do we go?
Where do we go?

And after this
Can it last another night?
After all the bad advice
Had nothing at all to do with life

I've gotta know

[Chorus]
Can we work it out?
Scream and shout 'till we work it out?
Can we just work it out?
Scream and shout 'till we work it out?

But you say
Oh
When love is gone
Where does it go?
And you say
Oh
When love is gone
Where does it go?
Oh
When love is gone
Where did it go?
And where do we go?

It's just an afterlife
It's just an afterlife
It's just an afterlife with you
It's just an afterlife

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Poliça | představila krvavý přebal nové desky Shulamith a video s explicitním násilím ke skladbě Tiff (feat. Justin Vernon) (official video)

Poliça je jméno minneapoliské kapely, která minulý rok rázně vstoupila do hudebního světa se svým výborným debutem Give You the Ghost (zde je má nadšená recenze). Ten odstartoval jejich stále větší oblibu, nejen díky jejich osobitému zvuku kombinující výrazné melodie podpořené hlasem frontmanky Channy Leaneagh, indie rockového základu, trochu r&b, notné dávky elektroniky a především vedle hlasu Channy největší devizou kapely dvojnásobné bicí, které dokáží zaručeně rozpoudit krev a rozbušit srdce nejednoho posluchače.

Včera se kapela na svých stránkách a facebooku podělila o nový videoklip ke skladbě Tiff (zkrázeně Tiffany, viz. text písně níže) a přebal k nové desce Shulamith, která vyjde u Mom + Pop ke konci tohoto roku. Videoklip k Tiff je, musím říct, docela drsný, stejně jako krvavý předal desky Shulamith, protože tam Channy v dvojroli tríznitele i oběti, mučí samu sebe včetně pěstí do obličeje, drcení palců na rukou kladivem či nechvalně známou metodou waterboardingu. Je to vážně docela síla a nic pro slabší povahy. Channy Leaneagh popisuje tento torture klip jako metaforu “portréty ženy, která je sama sobě největším nepřítelem” což dává smysl při obsahu klipu a textu. Ve skladbě hostuje Justin Vernon z Bon Iver, nicméně v klipu neůčinkuje. Ten natočili Nabil (Kanye West, Frank Ocean, Bon Iver) a Mike Piscitelli. Sklepní scénu mučení zarámovali do zůženého a roztáhlého obrazového formátu, který podporuje klaustrofobickou atmosféru klipu.

Mimochodem jméno desky Shulamith odkazuje na radikální feministku Shulamith Firestone, která svou nejznámější knihou z roku 1970 Dialektika Sexu (The Dialectic of Sex) ovlivnila celé hnutí radikálního feminismu. Podle Firestone by mělo přírodní rozmnožování být nahrazeno umělým a tradiční rodina by měla zaniknout. Jak to bude souviset s tématem nové desky Poliça uvidíme pravděpodobně na podzim.

Tracklist >
01 | Chain My Name
02 | Smug
03 | Vegas
04 | Warrior Lord
05 | Very Cruel
06 | Torre
07 | Trippin
08 | Tiff
09 | Spilling Lines
10 | Matty
11 | I Need $
12 | So Leave



me and her named tiffany
born to breed in everything
carrying round a prison bar
fucking in the feathered tar
early call the master flirts
measuring up the pretty girls
body buildings sickly fed
need my tv, need my meds
tiffany my vanity
compared to you, compared to me
I’m a pawn in the hype machine
you’re a pawn in the caring scheme

Go ahead and play for keeps
Go ahead and play for keeps

one for tiger one for bear
no one wants me no one cares
playing rough without a fight
i was yours a record time
played my parts & pressing start
you're a hero and I’m in charge
cheating is a money maker
shadow gloss a tricky faker
don’t want a diamond ring
found a man, and he’s found me
it’s a pact like a lions den
you come out,  but you can’t come in

Go ahead and play for keeps
Go ahead and play for keeps

make a pact with my secret son
have the bullet he has the gun
don't bother me to take my time
wouldn't rush if i had what’s mine
keep it comin and keep em close
how he rocks me and how it shows
take a breath before the peak
throw the bet to hold for keeps
do your work and let me be
i don’t owe you anything
tiffany my vanity
compared to you, compared to me
I’m a pawn in the hype machine, you’re a pawn in the caring scheme
we’ll take one for the losing team, all the hearts and long lost dreams

Go ahead and play for keeps
Go ahead and play for keeps

linky > oficial web (naleznete zde veškeré texty) > facebook > twitter > soundcloud

Exitmusic | Passage (minirecenze) | The Night (official video)

Album Passage od kapely Exitmusic jsem umístil v mém loňském TOP20 na 10. místo. Moná by si ale zasloužili ještě vyšší příčku. Neboť jejich debut je uhrančivý, živelný, nepředvídatelný a plný okamžiků, kdy budete mít příjenou husí kůži, ať už z neskutečného emotivního zpěvu Aleksy Palladino (až ji uslyšíte ve Stars, tak mi dáte za pravdu) či hudby, která vstřebává rozostřené plochy post-rockových (The Night) a rockový kytar s ambientními temnými zákoutími piána, syntezátorů, elektroniky včetně svižných beatů a bicích a dream-popovými melodiemi. To vše jako by se převalovalo přes měsícem osvícená blata a valilo se přímo na vás a vy byste se nemohli hnout pod tou silou. Temný ale krásný debut. Kdo to má rád, tak pro toho je i tato deska.

Důvodem, proč jsem ale začal psát opožděně tuto minirecenzi je vydání nového videoklipu 22. května ke skladbě The Night, kterou natočil Will Joines a za kamerou stála skvělá Zoë White (např. video Sigur Rós - Varúð). Přidal jsem i neméně povedené klipy k neméně povedeným písním The Modern Age a The Hours. Poslední zmíněná je ze Silence EP. A při jejím poslechu se budete, pokud se tomu plně oddáte, vzášet. Pokud ne opravdově, tak ve vaší mysli určitě.

PS: Aleksu Palladino můžete znát i jako herečku. Účinkovala v jedné z významnější vedlejší roli v seriálu HBO Boardwalk Empire.







Linky > official web > facebook > twitter > bandcamp > soundcloud >

The National - nové album v květnu | nové skladby již teď :)

Vzkaz na twitteru|facebooku Brooklynské pětice The National zněl včera naprosto jasně a určitě překvapivě, až jsem skoro radostí vykřiknul :) 

"Jo a myslím, že možná byste také rádi věděli, že nové album vydáme v květnu."

Jediné co je známo, že nová deska, vyjde na labelu 4AD. Bude to mít po veleúspěšné a kritiky i posluchači oceňovaném výborném předchůdci High Violet z roku 2010 velmi těžké. Další podrobnější informace můžeme čekat v následujících týdnech a měsících. Této zprávě předcházelo oznámení letního turné po Spojených státech a Evropě, v rámci kterého ale The National bohužel nezavítají do Prahy. Připomínám, že jediná návštěva u nás zatím byla 17. srpna 2011 v Divadle Archa, což byl vyjímečný zážitek. Jako předkapela s nimi pojedou miláčci nezávislé scény kapela Dirty Projectors, kteří minulý rok vydali povedenou a žánrově velmi pestrou desku Swing Lo Magellan.
Pro všechny příznivce podmanivého baritonu Matta Berningera a zádumčivé hudby The National se tak květen stává nejdůležitějším měsícem roku. A já už vím, co budu chtít v květnu k narozeninám :)
Ti netrpěliví z vás si mohou pustit tři nové skladby, které se mohou, ale také nemusí, objevit na ohlášené novince.








Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Alt-J (∆) - An Awesome Wave (recenze)

V květnu tohoto roku se na britské hudební scéně objevila kapela, která má už díky svému debutu An Awesome Wave našlápnuto stát se stálicí výrazně čnící z moře zaměnitelných indie rockových kapel současnosti. Máme mnoho příkladů z hudební minulosti, vzpomeňme na Radiohead, White Stripes či Fleet Foxes, které se díky své kvalitě prosadily a postupně staly slavnými a významnými. Věřím pevně, že i podobný osud spočine na talentu kapely Alt-J (∆), který je jednoznačný nejen díky své originalitě, ale i nezaměnitelnému zpěvu frontmana Joe Newmana.

Gwill Sainsbury (kytara/baskytara), Joe Newman (kytara/vokály), Gus Unger-Hamilton (klávesy) a Thom Green (bubny) se potkali při studijích na Leeds University, kde v roce 2007 založili kapelu Alt-J. Po absolvování studia se přesunuli do Oxfordu, kde nahráli tento rok svou prvotinu. Říkáte si, co vlastně Alt-J znamená? Proč si dali takový nepříliš obvyklý název? Jde o klávesovou zkratku na počítačích Mac, která vytvoří znak pro řecké písmeno delta ∆ (narazil jsem ale i na komentář, že to nefunguje. Nemá někdo z vás Mac? ;)). Tento symbol má ale pro kapelu hlubší význam. I abstraktní přebal alba v sobě skrývá deltu. Deltu řeky, řečiště snímané z výšky. Jak basista Gwil Sainsbury dodává "V matematických rovnicích znamená diferenci, odchylku tedy změnu." A pro kapelu bylo založení kapely a vydání debutového alba onen příznačný bod zlomu, kdy se vše změnilo. Dalším významným zlomem v jejich kariéře je jistě i nedávné získání prestižního ocenění Mercury Prize.

Na Alt-J se mi líbí a obdivuji jejich nenápadnou živelnost, hravost s jakou dokáží pracovat se svými hlasy, proměnlivé rytmy, které vás vždy rozhýbají a především s jakou lehkostí podávají skvělé melodie s promyšlenou strukturou. Velkou předností je hlas Joe Newmana, na který jsem si musel chvilku zvykat. O to větší ale mám teď potěšení z jeho poslechu. Mísí se v něm jak už zmíněná hravá intonace, tak i zřetelně slyšitelná ironie a nadhled, který do zpěvu vkládá. Drzost, nápaditost i lehkou teatrálnost najdete v jeho někdy až zajíkavém projevu, který je nejen díky své barvě lehce zapamatovatelný.
Kdybych vám chtěl přiblížit, jaký styl hudby Alt-J hrají, tak by se mi to asi nepovedlo, neboť Alt-J kombinují a vypůjčují si z mnoha stylů,  přesto výsledný zvuk zní originálně,a nejen díky práci s vokály.

Intro je perfektní začátek alba, neboť jeho pozvolná vrstevnatá struktura je velmi elegantní a ukazuje nám, co přijde dále. Naznačuje, že pro Alt-J jsou veškeré žánrové škatulky krátké. Skladba začíná pouze s jemnými tóny piana, které črtá melodii, aby se po chvíli přidali zvonivé kytary s bicími a v druhé minutě se přidal i zpěv za výrazné podpory hučící basové kytary.

Následuje Interlude 1, kde se představí zpěvem a capella, který má své kouzlo, neboť jejich opakování slov ve větách působí jak efektně, tak funkčně a navíc mě to baví poslouchat. V průběhu alba zazní ještě Interlude 2 a 3. První z meziher tvoří ztišený klidný kytarový motiv na pozadí se zvuky projíždějících aut. Druhý je podobnně tichý, jen ale s pianem a krásnou vokalízou na začátku. To vše s délkou kolem jedné minuty.

Třetí Tessellate, která navazuje na Interlude 1, skládá mozaiku (koukněte co znamená v matematice //tesselate//) z úsečného piána, úderného rytmu, zašmodrchaných perkusí, kytar malující melodii k úžasnému hlasovému projevu Joe Newmana. Ve videoklipu k Tesselate zcela jasně najdete historickou referencí. V tomto případě byla inspirací freska italského renesančního umělce Rafaela Aténská škola (Scuola di Atene), který má zobrazovat fiktivní setkání řeckých filozofů jako např. Platóna či Aristotela. V videoklipu je to ale podáno v moderní formě živého obrazu s občasným zazoomováním na konkrétní postavy.

Jeden z vrcholů alba přichází ve skladbě Breezeblocks. Tento temný a provokativní love song utkává zlověstný obraz. To se i odráží v zobrazení videoklipu, kde sledujeme hrozivý zločin jdoucí pozpátku k překvapivé pointě. Výborný klip. Stejně tak i samotná píseň je brilantní důkaz, jak Alt-J ovládají schopnost utváření drobnokresby jak v hudební složce, tak i výborných textech s důraznou tečkou na konci jako v závěru po "Please don’t go, please don’t go, I love you so, I love you so, Please break my heart, ah ha!" následuje v dramatickém crescendu přes sebe současně mumlající v pozadí "I love you so" a "I’ll eat you whole" v poutavě jemné schizofrenní harmonii.

Je příjemné sledovat, jak kapela pracuje s rytmem v písni Something Good, jak střídmě zde využijí jakoby zvlněného piana, které spolu s backvokály a zadrháhajícími beaty zásadně okořeňují tuto skladbu. Význam písně shrnuli Alt-J na soundcloud.com: "Something Good je píseň dokumentující smrt toreadora.
Tato děsivá událost představuje analogii pro pomalé uzdravování ze zlomeného srdce zkrz zábavnou kratochvíli. Smrt toreadora tak představuje konec zamilovanosti." Korida a smrt toreadora je i objektem působivého videoklipu.

Celá deska An Awesome Wave je protkaná spousty literárních i filmových odkazů. Text Fitzpleasure je téměř nerozluštitelný, nicméně pár vodítel tu je. Úvodní chorál s afro rytmem, zpívající "Tralala", který se vzápětí zvrtne s hutným dubstepovým spodkem a dalšími elekro zvuky a tikáním do pekelné jízdy, je odkazem na drsnou povídku s rozverným názvem Tralala z kontroverzní knihy Poslední odbočka na Brooklyn od Huberta Selbyho. Mimochodem, videoklip je jeden z nejznepokojivějších tohoto roku.

"Tralala, in your snatch fits pleasure, broom-shaped pleasure,
Deep greedy and Googling every corner."

Jinak rozdílné skladby jako Fitzpleasure a Bloodflood mají společný okamžik, kde se struktura písně plynule překlopí do stádia, kdy již je píseň plně rozbalená, prokleslená a Alt-J už jen gradují skladbu do vždy skvělého finále. V případě Bloodflood, z které pochází název alba, je to v poslední minutě, kdy se jako stuha vinou slova odsekávána ve svižném rytmu:

"Flood flood flood of blood blood blood to the heart heart heart".

Název skladby Matilda zase odkazuje k hlavní postavě francouzkého filmu Leon, kde ji hrála tehdy třináctiletá Natalie Portman. Samozřejmě i celý text zrcadlí jednotlivé aspekty děje, které, kdo znají film, jistě pochopí. Podobně i skladba Taro, která jako závěrečná sladká tečka ukončuje toto perfektní album, obsahuje reference prozměnu časem zpět do historie. Tentokrát se jedná o milostný a zároveň i tragický příběh slavných válečných fotografů, Gerdy Taro a Robert Capa z 40. a 50. let, kdy Robert Capa přišel ve válce o Indočínu, díky nášlapné mině, o nohu:

"Doors open like arms my love, Painless with a great closeness
To Capa, to Capa Capa dark after nothing, re-united with his leg and with you, Taro."

Co mě od prvního poslechu této skladby úplně dostalo, je spojující panjabi motiv, který vás snadno vesele ukolébá (ale neuspí, naopak!), a vám po skončení zůstane úsměv na tváři. Garantuji vám, že si ji budete chtít poslouchat stále dokola. Aspoň já mám takový "záchvat" pravidelně při každém poslechu :))

Nezbývá než shrnout tuto recenzi dvěma slovy, An Awesome Wave je pro mě Album roku! Opravdu věřím, že druhé album Alt-J až vyjde, jen potvrdí má slova ze začátku o tom, že tu máme kapelu formátu již zavedených velkých jmen, které ať vydají cokoliv, jedná se vždy o událost. Moc se těším.









Alt-J - Something Good [Official Video] from Infectious Music on Vimeo.


Tracklist An Awesome Wave

01 | Intro | 2:37 | 02 | Interlude I | 1:12 | 03 | Tessellate | 3:02 | 04 | Breezeblocks | 3:47 | 05 | Interlude II | 1:17 | 06 | Something Good | 3:38 | 07 | Dissolve Me | 3:59 | 08 | Matilda | 3:48 | 09 | Ms | 3:59 | 10 | Fitzpleasure | 3:39 | 11 | Interlude III | 0:53 | 12 | Bloodflood | 4:09 | 13 | Taro | 5:15 | 14 | Hand-made | 2:37 |

linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace

Alt-J (∆) vyhráli Mercury Prize!

Alt-J (∆) vyhráli Barclaycard Mercury Prize! Moc jsem jim to přál. An Awesome Wave je vážně skvělá deska. Můžete se brzy těšit na recenzi ;) Nominovaní byli tyto desky:

Alt-J - 'An Awesome Wave'
Ben Howard – 'Every Kingdom'
Django Django – 'Django Django'
Field Music – 'Plumb'
Jessie Ware – 'Devotion'
Lianne La Havas – 'Is Your Love Big Enough?'
Michael Kiwanuka – 'Home Again'
Plan B – 'iLL Manors'
Richard Hawley – 'Standing at the Sky's Edge'
Roller Trio – 'Roller Trio'
Sam Lee – 'Ground of its Own'
The Maccabees – 'Given to the Wild'


Minulý rok vyhrála Barclaycard Mercury Prize PJ Harvey za desku Let England Shake.





Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

The National - Conversation 16 (Official Video)

Kristen Schaal (např. seriál Flight of the Conchords) jako znuděná prezidentka USA a John Slattery (ze seriálu Mad Men) jako zamilovaný a žárlící její bodyguard? Proč ne, je to nápadité, vtipné, funguje to, a lehce satirické vyznění klipu je v kontrastu ke smutnému textu písně.
Videoklip ke Conversation 16 je již třetí v pořadí z posledního velmi úspěšného alba High Violet. Režie i scénáře se ujal Scott Jacobson.

I think the kids are in trouble
Do not know what all the troubles are for
Give them ice for their fevers
You're the only thing I ever want anymore
Live on coffee and flowers
Try not to worry what the weather will be
I figured out what we're missing
I tell you miserable things after you are asleep

Now we'll leave the silver city 'cause all the silver girls
Gave us black dreams
Leave the silver city cause all the silver girls
Everything means everything

It's a Hollywood summer
You never believe the shitty thoughts I think
Meet our friends out for dinner
When I said what I said I didn't mean anything
We belong in a movie
Try to hold it together 'til our friends are gone
We should swim in a fountain
Do not want to disappoint anyone

Now we'll leave the silver city cause all the silver girls
Gave us black dreams
Leave the silver city to all the silver girls
Everything means everything

I was afraid, I'd eat your brains
I was afraid, I'd eat your brains
Cause I'm evil
Cause I'm evil

I'm a confident liar
Had my head in the oven so you'd know where I'll be
I'll try to be more romantic
I want to believe in everything you believe
But I was less than amazing
Do not know what all the troubles are for
Fall asleep in your branches
You're the only thing I ever want anymore

Now we'll leave the silver city cause all the silver girls
Gave us black dreams
Leave the silver city to all the silver girls
Everything means everything

I was afraid, I'd eat your brains
I was afraid, I'd eat your brains
Cause I'm evil
Cause I'm evil
Cause I'm evil

Perfume Genius - Put Your Back N 2 It (recenze)

Venku dnes ráno byla nepropustná mlha. Nad ní šedivá obloha zakrývající slunce, o kterém ale víme, že tam někde za mraky je. A podobné je to i s hudbou seattleského písničkáře Mikem Hadreasem, který si říká Perfume Genius. Po debutu Learning, kde řešil svá osobní traumata kolem drog a pití, přichází s jejím následovníkem Put Your Back N 2 It, kde již chvílemi prosvítá světlo naděje. Na ploše 32 minut nabízí dvanáct písní, které propojuje jeho ztišený, jakoby nesmělý a někdy až téměř do šepotu přecházející hlas, který je ale velmi příjemný, s pěknou barvou, chvílemi připomínající Sufjana Stevense a jindy zas Neila Younga, přesněji řečeno je někde mezi těmito dvěma hudebníky. Jindy jako například v No Tear jeho zpěv zní podobně jako Anthony Hegarty, jen ne tolik melodramaticky. Převážně v doprovodu piana či akustické kytary nám Mike Hadreas předkládá písně s velkou upřímností a otevřeností. Oproti debutu Learning se oprostil od lo-fi zvuku, zastřeného hlasu a piana, a svou hudbu otevřel více do prostoru a přidal na přístupnosti a melodičnosti. V textech jde ale stále na dřeň. Nejsmutnější píseň je i ta zdánlivě nejklidnější a nejkrásnější. Název "17" odkazuje k věku, kdy mladý člověk často prochází krizí identity. Slovy Mikea Hadrease jde vlastně o dopis na rozloučenou, který píše mladý kluk, gay, před sebevraždou ("a gay suicide letter"). Svůj žal ukončuje prosbou, aby jsme píseň již dál nezpívali a neprodlužovali tak jeho trápení "Don't sing me that song, it / Will only prolong it".

Citlivé piano spolu s atmosférickými tlumenými syntezátory v úvodní Awol Marine otevírá dveře do alba, aby v druhé skladbě Normal Song v rytmu valčíku hraného minimalisticky na španělku dostal především prostor hlas Mika Hedrease. Síla celého alba je ukrytá v citlivém projevu a silných často smutných textech, které ale neupadají do plačtivosti nebo jiného projevu sebelítosti. "I'll be a shadow of a shadow of a shadow for you," zpívá Hadreas ve fantastické skladbě Take Me Home o prostituci nejen těla ale i duše. Tím se dostáváme k jeho textům, které jsou velmi často vměstnány na velmi malý prostor, jen na pár řádků. To jim dává velkou sílu a působivost, neboť Mike Hadreas je mistr ve zkratce. Dokáže vyjádřit ty nejniternější pocity, úzkost a naději v několika slovech a verších.

Deskou Put Your Back N 2 It se Perfume Genius aka Mike Hedreas dostal od debutu Learning zas o kousek dál. Ve své hudbě i textech je barvitější, s větším rejstříkem emocí a hlavně, i když to na první pohled není úplně zřetelné, přidal důležitý prvek. Naději.







PS: Poslední zde uvedený videoklip k písni Hood resp. 15 vteřin upoutávky na album sestříhané z tohoto klipu stačilo, aby ji správci YouTube zakázali pro přílišné pobuřování. Mikea Hedrease v klipu něžně hladí po tváři pornoherec Arpad Miklos. Téměř homofobní reakce YouTube velmi rozhořčila Micheala Stipea z R.E.M. „Záležitost, kdy takovou reklamu dokáže YouTube považovat za nepřístupnou, je hodna hlupáka,“ osočil YouTube známý zpěvák. „Přišli jste na svět v jednadvacátém století, tak se podle toho chovejte.“ Nicméně je zvláštní, že celý videoklip Hood nezakázala. Pro Mikea Hedrease potažmo pro jeho nové album to byla vynikající reklama, kterou si ale určitě nepřál a málokdo ji v této době, kdy je k homosexuálům i jiný minoritám západní společnost již velmi tolerantní, čekal.

Poznámka na okraj: koncert Perfume Genius v MeetFactory v září byl zrušen ze strany umělce. Nový termín je v jednání s managementem, již prodané vstupenky zůstávají v platnosti, případně je lze vrátit v místě koupení. Sledujte tedy stránky MeetFactory.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

The Joy Formidable - Cholla (official video)

Rockový trojlístek z Walesu The Joy Formidable v čele s Ritzy Bryan uveřejnil nový videoklip ke skladbě Cholla, která se stejně jako před pár týdny Wolf's Law objeví v lednu 2013 na novém albu Wolf's Law. Když si zkusíte vyhledat jméno Cholla, tak najdete, že je to jméno koně malující obrazy, nebo též několik druhů kaktusu rostoucí v poušti na jihozápadě USA. A právě poušť a zmíněné kaktusy se objevují v klipu Cholla. Jedná se o energickou skladbu, dynamicky natočenou, v hlavní roli členové kapely, ve vedlejší okolní poušť s kaktusy. Hezky se na to kouká, hezky se to poslouchá. Takže jděte do toho :)

linky > official web > facebook > twitter > myspace > tumblr

MONO - For My Parents (recenze + full stream)

Z kraje musím upozornit na to, že nové album For My Parents japonských Mono je již nějakou dobu k dispozici ke stažení z monoofjapan.bandcamp.com/album/for-my-parents, kde si ho též můžete celé poslechnout (nebo též na konci tohoto článku ;-)). Fyzické nosiče (LP/CD) si lze také již objednat. Oficiálně novinka vyšla již včera 10. září u Temporary Residence.

Vždy když slyším úvodní skladbu Legend si představuji skupinu putujících roninů, samurajů, kteří po té, co jim zemřel jejich pán, hledají smysl jejich existence, aby po mnoha útrapách našli znovu svého (nového) Mistra a mohli za něj položit své životy v nadcházející slavné bitvě. Náladou mi tomu hudba prostě odpovídá. Navíc je to i v kontrastu ke ztvárnění videoklipu, který odkazuje ke krásám Islandu. První půlka skladby je melancholicky zadumaná, kapela lyricky vybrnkává smutnou melodii, přidávají se kytarové zvukové stěny. Jakmile dosáhne své poloviny, nastává tichá pasáž, intermezzo. Posluchače vybízí k rozjímání a připravuje ho na závěr. Melodie vplouvá radostně do výšin díky symfonickému orchestru v podání Wordless Music Orchestra. V druhé půlce a především v závěru s vydatnou podporou smyčců, dochází píseň opojně silnou melodií ke katarzi. Trochu patosu se zde najde, ale není to nic co by Mono nevynahrazovali svojí upřímností a brilantním nasazením. Stejně jako ti roninové, jsou i Mono ve své hudbě romantičtí snílkové. Neustále hledají světlo ve svých myslích i myslích svých posluchačů prostřednictvím své nepoddajné muziky, která je velmi blízká upřímnému srdci a snaží se překlenout trpkost a bolesti světa. Jak sami v rozhovorech říkají, minulost Japonska byla v jejich hudbě vždy přítomna - především stálou snahou vyrovnávat se a reflektovat událostmi v Hirošimě a Nagasaki za druhé světové války.

Druhá v pořadí je skladba Nostalgia, která má asi nejvíce společných prvků s písněmi z předchozího alba Hymn to the Immortal Wind z března roku 2009. Naleznete zde klasické prvky post-rocku v tom nejčistším podání v kombinaci se smyčcovým tělesem, které postupně nabírá na mohutnosti, přidávají se rytmické tympány, které ženou pomyslný příběh skladby k vrcholné fázi, která uspokojí nejednoho fanouška nejen Mono, ale post-rocku a instrumentální hudby obecně. Na tomto albu se Mono dostávají nejblíže k filmové hudbě. Všech pět skladeb bych si uměl představit v nějakém japonském filmu, a je jedno zda by byl ze současnosti nebo minulosti. Už jen když si dáte názvy jednotlivých písní za sebe (Legend > Nostalgia > Dream Odyssey > Unseen Harbor > A Quiet Place (Together We Go)), tak to opravdu evokuje nějaký příběh o dlouhé cestě a následném návratu domů...

Dream Odyssey začíná příjemným pomalým opakujícím se motivem piana které se postupně vpíjí do klubající se melodie elektrické kytary. Bicí zanedlouho poté podpoří již plně vykvétlou píseň, kterou přítomné nadýchané smyčce umocní do výšin. Přesto strukturou je to stále, jak jinak u Mono, klasický post-rock, který se moc příjemně poslouchá. V závěru celek jednotlivých nástrojů expanduje a vyplňuje prostor ve vašich uších a vy víte, že to je přesně ono co máte na Mono rádi. Melodický a intenzivní hudební zážitek.

Mono v předposlední Unseen Harbour na ploše 14 minut (jedná se o nejdelší skladbu na albu) vykresluje na plátno drama o třech dějstvích, podobně jako v úvodní Legend. V případě Unseen Harbor se jedná o skutečnou epickou báseň, která vás dostane do neskutečných výšin s blaženým úsměvem :) Mono a především Takaakira Goto se svou kytarou v prvním dějství črtají svůj kaligrafický obraz velmi pozvolna, každým tahem rozvibrované kytary a smyčců kouzlí nádhernou melodii, kterou si budete broukat i po skončení desky. Tak krásně průzračná je. V prostředním dějství se vše ztiší. Kapela maluje niterné detaily, které nás zanesou do poslední části, kde především v závěrečných dvou minutách skladby se Mono rozmachují tím nejširším štětcem, kterým malují závěrečné skutečně neskutečné opulentní obrazce.

A Quiet Plase (Together We Go). Zvonkohra, zvonivé kytary, občasný zvuk zvonu (hezké jak vše odkazuje ke zvonu, který je symbolem, že něco končí), to jsou přísady, kterými Mono koření tuto skladbu. Po úvodním seznamování nástrojů zhruba v polovině skladby vyvěrá silný usmiřující a klidný pramínek melodie, postupně sílící a s rostoucí vlnou nástrojů se stává mohutnou řekou, která za podpory exaltujících bicí nabírá na rychlosti, až se dostane do momentu, kdy víte, že už je úplný konec pomyslného filmu a za poslední notou už vás čeká jen ticho a The End.

Samozřejmě, že na tomto aktuálním albu nemůžeme čekat takové nátlakové pecky jako např. Com(?) či Yearning, které vás nejdříve téměř uspí, aby vám pak odpálili hlavu a probudili vás do reality během chvilky. Přítomnost smyčců na novince hudbu Mono zjemňují a díky silným melodiím i romantizují. Vždy ale s velkou dávkou nostalgie a melancholie. Mono byly vždy o emocích, o prožitku současnosti a snažili se vždy vyprávět nějaký skrytý příběh. Dřív používali více hlukových kytarových stěn a riffů. Dnes trochu sundali nohu z plynu, nicméně jejich pověstná razance v závěrech zde stále je přítomna, jen je transformovaná do jiných poloh. Díky spolupráci s již zmíněným Wordless Music Orchestra je to posouvá do přístupnějších vod pro širší posluchačské spektrum.


Linky > oficiální web > facebook > twitter > bandcamp

Poliça - Give You The Ghost (recenze + video)

Viděl jsem vybuchnout supernovu indie scény, vážené dámy a pánové. Jmenuje se Poliça a frontmanka Channy Leaneagh je královnou auto-tune (více o něm níže).

Nový projekt Poliça (čti polisa, v polštině to znamená policie) z Minneapolis vznikl ze spolupráce členů kapely Gayngs, vokalistky Channy Leaneagh (dříve Channy Casselle) a Ryana Olsona, který album produkoval. Během jednoho měsíce mezi červnem a červencem 2011 vzniklo debutové album Give Your The Ghost, které vydali u Memphis Industries 30. dubna tohoto roku. Hrají podmanivou směs electropopu obsahující důkladné aranže, občas řízlou dub-rytmikou (I See My Mother, The Maker) s výraznou basovou linkou a s dvěma bubeníky, kteří vám rozproudí krev frenetickými závěry (Amongster, Lay Your Cards Out či Leading To Death) a především ...



... auto-tune. Pomůcku pro modulování hlasu mnohými zatracována, používána často pro "vylepšení" nevýrazného hlasu a nebo jen jako módní věc současné pop music. V lepších případech přesně použitá jako nástroj pro experimentování s hlasem (Nejzářnějším příkladem je bezesporu monumentální 25 minut dlouhá skladba od Sufjana Stevense Impossible Soul). Auto-tune  se stále používá a mnoho s tím nenaděláme. Důležitější je, jakým způsobem kapely tento prostředek na pozměnění a upravení hlasu použijí a s jakou intenzitou deformují hlas. Členové kapely Poliça se s tím poprali velmi zdatně, neboť přestože je auto-tune snad v každé skladbě, tak zní opravdu velmi dobře. Ale dávkují jen přesně tam, kde má být. Dalo by se říct, že auto-tune pozvedli na vyšší úroveň a udělali z něj další "hudební nástroj". Krásný hlas Channy Leaneagh bez auto-tune si můžete užít například v poslední skladbě Leading to Death či v Happy Be Fine.
Navíc její krásný lehký hlas použitím auto-tune nijak neutrpěl. Přidejte si výbornou práci s echem a dostanete uhrančivé vokály, které jako na horské dráze lítají po vlnách povedených melodií. Krásným příkladem je skladba Violent Games, kde je kombinace auto-tune, echa a vrstvení vokálů přes sebe dotažena téměř k dokonalosti. Spolu s precizními zahuštěnými dvojitými bícími a beaty tvoří velmi příjemnou směs, kterou rádi ochutnáte opakovaně. A tak je to s celým albem. Pomalu s každým dalším poslechem se vám Give You The Ghost nenápadně, ale o to s větší důkladností, zažírá pod kůži.



Samostatná kapitola jsou silné texty, které jsou nádherně temné s tajemnými zákoutími, o vztazích, rozchodech a přitažlivosti. Channy je zpívá velmi upřímně, že jí věříte každé slovo. Když například zpívá v Happy Be Fine

it seems that we'd be fine
but i know when i leave we’ll die
i need some time to think about my life without you
the hardest part is knowing i'm happy
i’m on the whole again and knowing i’m happy 

tak v jejím hlase cítíte ten rozpor, to napětí z toho co se stane, když nebudou žít spolu.

Celé album jsem si nesmírně oblíbil a není v tyto dny den, kdy bych si jej s chutí neposlechl. Takový pocit uspokojení z poslechu zažijete jen s těmi opravdu dobrými deskami, protože jen ty mají stále mnoho co nabídnout, mnoho co objevovat. Rozhodně deska Give You The Ghost patří k tomu nejlepšímu co zatím v roce 2012 vzešlo ze současné hudební scény. Uvidíme v budoucnu, zda se zrodila hvězda vysoké svítivosti nebo ne. Jsem rozhodně pro první možnost :)




PS: poslechněte si celé album, podívejte se na videoklipy a napište do komentářů, jak se vám líbila. Jsem velmi zvědavý, jaké reakce tato deska vzbuzuje u jiných lidí.



linky > oficial web (naleznete zde veškeré texty)> facebook > twitter > soundcloud

The Joy Formidable - Wolf's Law (official video + download)

Videoklip k novince od The Joy Formidable mě hned na poprvé doslova pohltil. Jeho hudební a vizuální složka, podpořená precizním střihem, je emocionálně strhující a graduje v záplavě obrazů zrodu všeho živého. Od líhnutí ptáčete, přes rozkvétání rostlin, po zrození dítěte. Vím, že to není nic origiálního. Tato témata už byla mnohokrát zobrazena, ale v tomto případě díky postupně více a více naléhavější hudbě, se nám dostává krátkého, ale o to intenzivnějšího zážitku. Za vrcholný moment považuji krátký, ale o to více intenzivní pohled vlka přímo do objektivu kamery. Jedním slovem nádhera.
Kapela The Joy Formidable touto novou skladbou Wolf's Law naznačuje mírný posun ve stylu oproti skvělé předchozí desce The Big Roar, která byla věrna svému názvu, neboť to byl opravdu příjemný indie rockový "rachot", kde tito Welšané předvedli kvalitní melodie, pěkné úderné kytarové riffy a především hlas Ritzy Bryan, která vás dokázala opakovaně okouzlit.
Pro SPIN.com před časem prozradila, že kapela dokončila nahrávání nového alba, na kterém bude 13 písní. Novinka bude více provokativní, soustředěná a půjdě více do šíře než na debutu The Big Roar. Část skladeb skládali na svém loňském americkém turné, zbytek pak napsali a nahráli koncem roku 2011 ve studiu na odlehlé chatě u Sebago Lake v Maine, kde jim s dolaďováním zvuku pomáhal slavný producent Andy Wallace (album Nevermind od Nirvany, Jeff Buckley, Rage Against The Machine, Patti Smith).

"Myslím si, že když jste na turné a něco při tom skládáte, je to potom trochu chaotické a tu a tam potřebujete nějaký čas na ohlédnutí se zpět na tu záplavu písní, které jste vytvořili". Potřeba reflexe je zavedla do onoho studia u jezera, a to místo Ritzy Bryan popsala jako "velmi velmi tiché". Ticho bylo výtanou změnou pro členy kapely těsně po turné. "Bylo požehnáním, že jsme tam neměli téměř žádný signál" směje se, "což je v dnešní době opravdu rarita. Byl tam příjemný klid. Myslím, že mnoho pocitů na tomto albu je spojeno s námi na emocionální a duchovní úrovni."

O spolupráci s Andy Wallacem dodává "Věc se má s Andym tak, že dokáže vtisknout desce skvělý zvuk" básní Ritzy "Není to vždy o technické dokonalosti. Je to všech těch malých nuancích. Je to o podchycení těch nejlepších momentů, kterým (Andy) umožní v písních překrásně vykvést."

Bohužel datum ani název alba stále nebyl členy kapely oznámen a tak nám nezbývá než doufat v brzké další nové informace a těšit se na nové album.

Tell me the way you've been
Tell me the way you've been (it's been so long)
I want to go along and pretend that it's dawn
It's the start not the close
I'm your friend not your post
We're under Wolf's Law
Another new scene that flies
Another empty picture for this collage of mine
I want to pull it back
And pretend that it's dark
That we made it here unharmed
I'm your friend not your guard
And we're under Wolf's Law
I'll take the gambling way
Let's send it spiraling
Just to visit that box
Don't wait, let's go,go,go

Skladbu "Wolf's Law" si můžete stáhnout zde http://atlr.ec/GetWolfsLaw

Pro všechny, kteří neznají debut The Big Roar, je zde malá ochutnávka >







linky > official web > facebook > twitter

The xx - Chained (official video)

Není to tak dlouho co The xx vydali první singl Angels. Nyní jsou tu s novým singlem Chained z připravované desky Coexist, která vyjde 10. září na Young Turks.
Podobně jako předchozí singl je i jeho následovník ztvárněn zcela abstraktní formou, kterou má na svědomí Davy Evans. Vše co je v klipu zobrazeno je tvořeno v reálném čase před kamerou s pomocí vzájemných interakcí různých chemikálií ve vodě. Vypadá to velmi působivě a nezvykle.
Samotná písnička Chained se opět vejde pod tři minuty, ale oproti předchozímu singlu je téměř prosta zvuku kytar, naopak dominují tlumené beaty spolu s baskytarou v pozadí.

I watched you breathe in
And I wish you'd stop
Only for long enough
Long enough

It is hard to say

Separate or combine
I ask you one last time
Did I hold you too tight?
Did I not let enough light in?

Ooh, ooh, ooh, ooh

If a feeling appears
If you mind should sway
It's not a secret you should keep
I won't let you slip away

We used to be closer than this
We used to be closer than this
We used to get closer than this
Is it something you miss?

We used to be closer than this
We used to be closer than this
We used to get closer than this
Is it something you miss?

Winged or chained
I ask you
Would you have stayed?
Did I hold you too tight?
Did I not let enough light in?

Ooh, ooh, ooh, ooh

linky > oficiální web > facebook > twitter(fans) > tumblr

Cloud Nothings - Attack on Memory (recenze)

Dylan Baldi je rozhodně velký talent, který se stal hvězdou téměř náhodou. Jeho příběh začíná na vysoké škole, kde se ve volném čase bavil vymýšlením jmen pro neexistující kapely a zakládáním jejich fiktivních profilů na myspace.com. V klidu si doma v pokojíku skládal písničky a možná snil o kariéře rockera či možná spíše punkera. To ale netušil, že se mu na email jedné z těch fiktivních kapel ozve skutečný promotér s nabídkou uspořádání koncertu. To ho nakoplo a začal skládat více než do té doby, dal dohromady kapelu a nedlouho po tom už měl v ruce natočené cédéčko kapely Cloud Nothings. To byla ta kapela, na kterou se již zmíněný promotér ozval. Docela fascinující příběh.

Album Attack on Memory je druhá deska, kde se oproti předchozím lo-fi debutu a dalším EP z minulého roku dal Baldi dohromady se slavným producentem Stevem Albinim (produkoval např. In Utero od Nirvany či Rid of Me od PJ Harvey). Nevím, kolik má zásluhy na zvuku nové desky, ale lo-fi "popěvky"z předchozích počinů zde nejsou. Zvuk je bohatý, kvalitní a ostře jednoduchý ve své podstatě.


Zarazilo mě, že toto album mnoho lidí řadí na přední příčky žebříčků toho nejlepšího za rok 2012. I když vlastně zas tak moc ne, neboť se velmi dobře poslouchá. Jsou to totiž vcelku velmi chytlavé písničky s hitovým potenciálem, které mají v sobě velkou energii a schopnost vás po ránu pořádně nakopnout. A když k tomu připočtete punkový nádech a vyřvávání ala Kurt Cobain, tak vám vyjde, že na to lidi prostě slyší. Neříkám, že i mě tato deska neoslovila, ale ne zas natolik, aby u mě byla v nejvyšší rotaci každý den :) Nicméně pár skladeb na tomto 33 minutovém LP mě potěšila. Například druhá skladba Wasted Days s délkou téměř devíti minut je pro mě vrchol desky, neboť má v sobě vše co mám rád, údernost, plíživé napětí a gradaci, kdy na konci máte chuť vykopnout dveře. A je mi jedno, že monotónní basová linka spolu s bubny ve střední pasáži jakoby vypadli z raných Queen of the Stone Age. Podobně s napětím a gradací zachází i první skladba No Future/No Past, jen je o polovinu kratší.



Velmi ucházející je i instrumentální Separation a pak i nasledujíší 6. skladba No Sentiment, kde ale kytarový riff byl už použitý v Randy Described Eternity od Built to Spill. Záměrně se vyhýbám slovu vykrádení, ale někomu, viz. některé recenze, se to může zdát. Je pravda, že ten riff je hodně podobný, jen v podání Cloud Nothings je víc důrazný. Já jsem onu skladbu od Built to Spill před tím neznal, takže pro mě to nemá takový význam, jako pro fanoušky Built to Spill. A vždy je sporadické zda se v takovém případě jednalo o krádež či nevědomou inspiraci. Jak pravý klasik, vše už tu jednou bylo. Zbylé skadby mě buď nechávají chladným, i když uznávám jejich kvality, nebo v případě jedné mě vysloveně iritují. Jedná se o třetí písničku Fall In, kde vlezlý refrém Fall In mi připomíná kapely typu Green Day a podobné, tedy nic pro mě.

Celkově ale musím album kapely Cloud Nothings hodnotit pozitivně. Sice né v superlativech, ale to neznamená, že někoho tato směs výbušné punkové energie spolu s popovým základem a rockovým spodkem nebude bavit.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

The xx - Angels (official video) + Coexist (nové album na podzim!)

Po dlouhém čekání dala o sobě vědět londýnská kapela The xx, vítězové prestižní hudební ceny Mercury Prize za svůj debut z roku 2009. Nejenže vyslali do světa i jejich nový videoklip k písni Angels, ale dnes vychází i jako singl. Co je ale též velmi podstatné, že konečně oznámili název a datum vydání své novinky. Následovník bezejmenného debutu dostal název Coexist a vyjde 11. září v USA resp. 10. září ve zbytku světa u Young Turks. Těším se, jakým směrem se posunuli na své novince. Singl Angels ale dává tušit, že osvědčené vody debutu zas tolik neopustili. Ale uvidíme na podzim :)



Coexist >
01 | Angels
02 | Chained
03 | Fiction
04 | Try
05 | Reunion
06 | Sunset
07 | Missing
08 | Tides
09 | Unfold
10 | Swept Away
11 | Our Song

The xx jsou Romy Madley Croft (zpěv, kytara), Oliver Sim (zpěv, baskytara), a Jamie Smith známý též jako Jamie xx (beaty, MPC sampler).

linky > oficiální web > facebook > twitter(fans) > tumblr

Spiritualized - Hey Jane (videoklip)

Videoklip k prvnímu singlu skupiny Spiritualized z nadcházející sedmé desky Sweet Heart, Sweet Light je vlastně klasický krátký film se vším všudy, tedy i s úvodníma a závěrečnýma titulkama. Navíc má přes deset minut a z toho skladba Hey Jane tvoří necelých 9 minut. Režisér AG Rojas (namátkou videoklipy pro Jack White, Gil Scott-Heron nebo Earl Sweatshirt) natočil velmi odvážný a silný nezávislý film, kde do krátké stopáže natěsnal mnoho motivů sebraných ze špinavé ulice. Svojí syrovostí a dopadem na diváka je podobný slavnému vydeoklipu Smack My Bitch Up od Prodigy, jen stylizovanou formu z pohledu hlavní postavy nahrazuje ruční kamera nezávislého pozorovatele. Samozřejmě toto srovnání je velmi přibližné neboť oba klipy mají jiný příběh i již zmíněnou formu a dílko AG Rojase není ani náznakem úsměvné.

Hey Jane jsou typičtí Spiritualized jak je máme rádi, tedy dlouhé space rockové kompozice a k tomu trocha psychedelie na závěr. Navíc tato skladba má dvě části, kde druhá část odpovídá ve videoklipu 5 minutám natočeného bez jediného střihu (!) se strhujícím brutálním finále. Takže už neváhejte a pusťte si Hey Jane. Pak už se jen můžeme tešit na novou desku, která má vyjít 16. dubna u Double Six Records.





linky > website > last.fm > facebook > myspace > soundcloud

Folly and the Hunter - Residents

Na Montrealskou tříčlenou formaci Folly and the Hunter v hudebních magazínech či na internetu moc nenarazíte. A je to škoda, protože se jedná o klenot na indie folkové scéně. Sami říkají, že jejich hudba má základ v americkém folku, který obohacují o vlivy ze současné indie scény a post-rocku. Výsledkem jsou melodické, náladotvorné víceméně folk popové písničky, které budete milovat stejně jako já. Za své ispirující vzory uvádějí taková jména jako Bon Iver, Sufjan Stevens, Sigur Rós, Radiohead, Arcade Fire, Loney Dear a Neil Young.

Kapela se dala dohromady v roce 2010, kdy se potkali Nick Vallee z Vancouveru, Lauri-A Torres z Montrealu a Christopher Fox původem z Velké Británie, kterého Nick náhodou potkal na ulici. Začali spolu zkoušet a brzo zjistili, že mají hudebně mnoho společného a že si rozumí. Z tohoto kreativního procesu se za pár měsíců z kraje roku 2011 vykrystalizovala deska Residents. Toto jejich debutové album si nejen produkovali, ale i financovali a vydali sami. A výsledek je obdivuhodný. Na ploše 49 minut Folly and the Hunter rozehrávají 13 skladeb, kde je těžké najít hluché místo či prostor pro vatu.

Úvodní Prologue začíná éterickou dvojhlasovou vokalízou na ó s občasným ale stupňujícím podkresem piana, který plynule naváže na následující Leaving Town. Začíná velmi úsporně, kdy do svým způsobem post-rockového nekonečného kytarového riffu hraného na akustickou kytaru a minimalistického piana, se postupně přidá i elektrická kytara ve formě post-rockové zvukové stěny, která se ale celou dobu drží v pozadí. Během chvíle se z toho elegantně vyloupne krásná melodie, kterou tvoří piano a zpěv Nicka Valee. Třetí Cost mi připomíná trochu Sufjana Stevense z období alba Seven Swans. Akustická kytara tu spojuje síli s Christopherovou hrou na banjo. S přestávkami, pro zvýšení napětí a gradace, se přidávají bicí. A nad tím vším se vznáší hlas Nicka ke konci s podporou ostatních členů v závěrečné vokalíze ó. Tou ostatně začíná i další skladba Old Friend, což je klasická písnička se dvěma španělkama a bicími. Ale pouze ze začátku. Jakmile se přidá piano, tak mírně graduje během dvou slok k závěrečnému óóó. To že kapela používá mnoho vokalíz je pravda, ale nejsou na škodu, naopak. Doplňují či přímo budují atmosféru a též plní spojovací prvek, jako v následné krátké As I Waited vedoucí k Traffic. Ta začíná za zvuku cella hostující Fjoly Evans a vybrnkávání benja. Křehká a posmutnělá nálada se odráží i v textu skladby jejíž refrém "We were stuck in traffic for most of our lives / Staring at the passing cars, waiting at the light" nám připománá, jak důležitý je čas v našich životech.
Veselým zvukem zvonivých kytar, mandolíny a jemného tleskání do rytmu vás příjemně naladí skladba Folly, kde jako příklad jejich hravosti v textech můžu uvést následující pěkný ale trochu posmutnělý verš "Just like a pup, you grab my scruff / And carry me to trees above. / This pain and pleasure is all that matters, / There is no morning after love." Podobně hudebně rozverná je dvouminutová hříčka piana v Sur Jeanne Meance. Na trochu temnější notu a sentimentální náladu vás přivede Raising the Dead. Je to krásně vystavěná písnička s příjemným frázováním a falsetem Nicka Valee a na konci si s ním už budete také zpívat "Stop raising the dead" :) Chaising the Train, jedna z nejkrásnějších skladeb na albu, u které vám možná bude také běhat mráz po zádech jako mě. Především v druhé půlce pouze s vokálama beze slov a "bassovým" pianem. Tuto koncovku mám velmi rád. Navazuje pomalá a zasněná Snowfields, kde hostuje na harfu Sarah Pagé. Zato předposlední Revolution Drums se s ničím moc nemaže, především co se týče textů, kde je pěknou metaforou nastíněna závislost a vzdor v milostném vztahu. Poslední skladba Residents zakončuje toto výtečné album za zvuku zvonivých kytar a perkusí gradujících v klidném finále a vy s překvapením zjišťujete, že už je opravdu konec.
Folly and the Hunter albem Residents vstoupili na hudební scénu jistým krokem s vyrovnaným materiálem, který stojí za pozornost a je příslibem do budoucna, že od této kapely můžeme čekat jen to nejlepší. Já se tedy již těším na přislíbené a chystané nové album, které by měli začít natáčet již brzy. Nenechte si jej ujít. Do té doby poslouchejte Residents. Můžete i zde s připojeného streamu celé desky. Vřele doporučuji.

linky > Bandcamp > Facebook > Twitter

A pokud se vám Folly and the Hunter líbí a chtěli byste je podpořit (stejně jako já), jděte na jejich Indiegogo kampaň, kde žádají posluchače o příspěvek na natáčení jejich nového alba. Jako mladá a začínající kapela, která není pod křídly žádného labelu, si vše co se týče nahrávání desky musí sama platit. Za váš příspěvek obdržíte podle jeho výše připravované CD případně i debut CD Residents nebo plakáty. Pokud si zaplatíte více, tak je možný i soukromý koncert ;) (U nás by to šlo ale jen přes Skype). V Kanadě do 400km od Vencouveru :)