Cloud Nothings - Attack on Memory (recenze)

Dylan Baldi je rozhodně velký talent, který se stal hvězdou téměř náhodou. Jeho příběh začíná na vysoké škole, kde se ve volném čase bavil vymýšlením jmen pro neexistující kapely a zakládáním jejich fiktivních profilů na myspace.com. V klidu si doma v pokojíku skládal písničky a možná snil o kariéře rockera či možná spíše punkera. To ale netušil, že se mu na email jedné z těch fiktivních kapel ozve skutečný promotér s nabídkou uspořádání koncertu. To ho nakoplo a začal skládat více než do té doby, dal dohromady kapelu a nedlouho po tom už měl v ruce natočené cédéčko kapely Cloud Nothings. To byla ta kapela, na kterou se již zmíněný promotér ozval. Docela fascinující příběh.

Album Attack on Memory je druhá deska, kde se oproti předchozím lo-fi debutu a dalším EP z minulého roku dal Baldi dohromady se slavným producentem Stevem Albinim (produkoval např. In Utero od Nirvany či Rid of Me od PJ Harvey). Nevím, kolik má zásluhy na zvuku nové desky, ale lo-fi "popěvky"z předchozích počinů zde nejsou. Zvuk je bohatý, kvalitní a ostře jednoduchý ve své podstatě.


Zarazilo mě, že toto album mnoho lidí řadí na přední příčky žebříčků toho nejlepšího za rok 2012. I když vlastně zas tak moc ne, neboť se velmi dobře poslouchá. Jsou to totiž vcelku velmi chytlavé písničky s hitovým potenciálem, které mají v sobě velkou energii a schopnost vás po ránu pořádně nakopnout. A když k tomu připočtete punkový nádech a vyřvávání ala Kurt Cobain, tak vám vyjde, že na to lidi prostě slyší. Neříkám, že i mě tato deska neoslovila, ale ne zas natolik, aby u mě byla v nejvyšší rotaci každý den :) Nicméně pár skladeb na tomto 33 minutovém LP mě potěšila. Například druhá skladba Wasted Days s délkou téměř devíti minut je pro mě vrchol desky, neboť má v sobě vše co mám rád, údernost, plíživé napětí a gradaci, kdy na konci máte chuť vykopnout dveře. A je mi jedno, že monotónní basová linka spolu s bubny ve střední pasáži jakoby vypadli z raných Queen of the Stone Age. Podobně s napětím a gradací zachází i první skladba No Future/No Past, jen je o polovinu kratší.



Velmi ucházející je i instrumentální Separation a pak i nasledujíší 6. skladba No Sentiment, kde ale kytarový riff byl už použitý v Randy Described Eternity od Built to Spill. Záměrně se vyhýbám slovu vykrádení, ale někomu, viz. některé recenze, se to může zdát. Je pravda, že ten riff je hodně podobný, jen v podání Cloud Nothings je víc důrazný. Já jsem onu skladbu od Built to Spill před tím neznal, takže pro mě to nemá takový význam, jako pro fanoušky Built to Spill. A vždy je sporadické zda se v takovém případě jednalo o krádež či nevědomou inspiraci. Jak pravý klasik, vše už tu jednou bylo. Zbylé skadby mě buď nechávají chladným, i když uznávám jejich kvality, nebo v případě jedné mě vysloveně iritují. Jedná se o třetí písničku Fall In, kde vlezlý refrém Fall In mi připomíná kapely typu Green Day a podobné, tedy nic pro mě.

Celkově ale musím album kapely Cloud Nothings hodnotit pozitivně. Sice né v superlativech, ale to neznamená, že někoho tato směs výbušné punkové energie spolu s popovým základem a rockovým spodkem nebude bavit.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace