MONO | Where We Begin | nová skladba z připravovaných dvou(!) alb The Last Dawn a Rays of Darkness

Japonská post-rockvá kapela MONO, pařící k k hlavním pilířům tohoto doširoka rozkročeného stylu spolu s kapelami jako Godspeed You! Black Emperor či Explosions in the Sky, překvapila své fanoušky a mě taktéž oznámením, že v říjnu vydají hned dvě alba, která ale se k sobě mají jako dvě strany téže mince. Sami MONO říkají, že obě alba jsou k sobě zároveň v opozici a přesto se doplňují. The Last Dawn má být lyricky řečeno jasným sluncem a Rays of Darkness temným měsícem. V realitě očekávejte v prvním případě klasické melodické instrumentální kompozice a v druhém případě syrové a ničím nepřikrášlené, tedy ani žádnými smyčci, skladby s kterými pomáhal i post-hardcore průkopník Tetsu Fukagawa z kapely Envy. To je v celé 15 leté hudební historii kapely MONO novinka, protože zatím každé album od debutu Under the Pipal Tree z roku 2001 nahrávali s orchestrem. Obě alba jsou k sobě sestrami i co se týče překrásných obalů, které když dáte nad sebe, tak dostanete jeden nádherný a úplný 12x24-inch velký artwork od renomovaného umělce a ilustrátora Pata Perryho. Datum vydání je stanoven na 28. říjen u Temporary Residence a pokud byste měli zájem o limitovanou edici obou alb na překrásných kouřových vinylech, tak si pospěšte, protože podle počítadla již zbývá z 1000 kusů jen 230...

Na turné vyjíždí spolu s čelistkou Helen Money, která jim bude tzv. předskakovat, a pražský koncert proběhne 17. prosince v klubu Podnik (Bubenská 1). Na stejném místě ale 26.10. vystoupí taktéž post-rocková britská kapela Maybeshewill.

The Last Dawn:
1. The Land Between Tides / Glory
2. Kanata
3. Cyclone
4. Elysian Castles
5. Where We Begin
6. The Last Dawn

Rays of Darkness:
1. Recoil, Ignite
2. Surrender
3. The Hand That Holds the Truth
4. The Last Rays

A zde je již slibovaná skladba Where We Begin:




Na následujícím seznamu můžete najít, kde všude budou MONO po Evropě vystupovat, kdybyste pražský koncert z jakýchkoliv důvodů vynechali a chtěli jej stihnout jinde, či MONO chtěli vidět na živo vícekrát. Jejich intenzivní koncerty mohu jen doporučit a spolu s výhledem na temnější desku se máme myslím na co těšit i v koncertní podobě.

Linky > oficiální web > facebook > twitter > bandcamp

65daysofstatic | Wild Light (recenze + video)

65daysofstatic byli jsou a budou vizionáři. Vždy byli o krok napřed a vlastně i trochu mimo hlavní proud vlny post-rocku na začátku milénia. Ať už se jedná o jejich výbušné math-rockové počátky v prvních dvou albech The Fall of Math a One Time for All Time, či propracované spojení s elektronikou na předchozím albu We Were Exploding Anyway a Heavy Sky EP. V případě posledně zmiňovaného alba se jednalo o propadnutí kouzlu elektroniky. Přesto jí dokázali zkrotit, aby sloužila post-rockovému základu každé jedné skladby na albu, i když se to na první poslech nezdálo.

V polovině září přišli se svou novinkou Wild Light. Myslím si, že nejednoho posluchače opět překvapili, jakou cestou se vydali na této vynikající desce. Poučili se z předchozího alba, kde elektroniky bylo někdy až moc. To při poslechu nevadilo, naopak, ale celkem jim to pak bránilo na koncertech věrně tyto skladby zahrát, jak se později vyjádřili. Proto na Wild Light trochu ubrali z plynu a naopak přimíchali jednu velmi podstatnou esenci, tolik ceněnou v post-rocku ale nejen tam, a tou je atmosféra. Tu předchozí desky 65dos celkem postrádali. Elektroniku ponechali, ale pracují s ní výrazně rafinovaněji a úsporněji. Občas s ní ale udeří rovnou na solar. Mám teď na mysli jejich hutné zvukově prostorné bassové elektronické výbuchy a plochy např. v Prisms či Unmake The Wild Light nebo závěrečné Safe Passage.

Začátek s Heat Death Infinity Splitter (už ten název! :)) začíná proklamací “No one knows what is happening. There is a lot of danger out there, ok?” (Nikdo neví, co se děje. Tam venku je hodně nebezpečí, jasný?), což nás má připravit na to co přijde. Pomalu budovaný útok na posluchačovu integritu a ušní bubínky zkrze vrstvení hutných syntezátorů, pomalého beatu a zvukových stěn kytar, s gradací rozpadajícího se bloku ledu, který právě narazil na zem. Naprostá paráda a atmosféra jak z apokalyptického filmu. V následující skladbě Prisms si budete připadat jako světlo, které právě proletělo hranolem (anglicky "prism"), tedy rozebráni na celé barevné spektrum. Skladba končí podkresem poklidného piana a najednou je klid. Ten pokračuje i v dalším tracku The Undertow, neboť začíná ambientními plochami, které po nějaké době utne příval bubnů, aby se ve střední pasáži znovu objevilo melancholické piano, které ale nepostrádá napětí, a vy jen čekáte, kdy to zas vypukne. To je velmi silný moment s monumentální gradací, která exploduje v erupci zvuků a jemných beatů. Blackspots už je připomínka předchozího alba. S ničím se od začátku nemaže a pádí rychlostí světla s beaty a kytarami v zádech až do finále. Maximální sedm a půl minutový taneční virvál :) Tedy poslední minuta to už je jen takový ruchový chill out.
Celková práce s tempem a náladou skladeb je na celé ploše alba velmi propracovaná. Atmosférické pasáže tak dávají vyniknout rytmických a výbušným celkům. To je asi největší posun a přínos nového alba oproti předchozímu. Velkým zklidňujícím prvkem a nositelem melodií je převážně poklidné piano, což jen umocňuje dojem a emoce z poslechu. Krásným příkladem je skladba Taipei. Nejsilnější skladba celého alba Unmake The Wild Light se skrývá na předposledním místě. Dalo by se říci, že jde o nejvíc post-rockovou skladba s klasickým post-rockovým climaxem, která ale zní, jako by si zahráli Explosions In The Sky s Fuck Buttons.

Čtveřice z anglického Sheffieldu deskou Wild Light opět nezůstali na místě a posunuli se ve svém vývoji dál. Jejich pojetí post-rocku je na hudební scéně unikátní. Předvádí, že post-rock může znít i po těch dlouhých letech stále svěže a zábavně, že se nejedná o intelektuální nudu, ale naopak o žánr, který stále žije a mnoho lidí baví. Pátým řadovým albem Wild Light 65daysofstatic zatím dosáhli svého vrcholu, což říkám s plným vědomím, neboť se jedná o promyšlenou, sebevědomou desku, které nechybí atmosféra starých post-rockových počinů, ani silné momenty a velké emoce podpořené chytrou elektronikou.





Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

Mogwai | Remurdered a nové album Rave Tapes již v lednu!

Skotští Mogwai ve vodách post-rocku stále patří za veličiny žánru už od poloviny devadesátých let, kdy vydali svůj debut Mogwai Young Team. Od té doby kromě výborných a slavných řadových alb stačili vydat např. i povedený soundtrack k filmu Darrena Aronovskyho The Fountain (2006) ve spolupráci s jeho dvorním skladatelem Clintem Mansellem, který je mimochodem dokonalý. Zatím poslední studiový zářez je album Hardcore Will Never Die, But You Will z roku 2011, které neznamenalo žádný přelom v jejich kariéře, nicméně celé album se neslo v duchu podmaňování si elektroniky, která v jejich podání je zcela přesvědčivě a přirozeně včleněna do jejich famózních melodických instrumentálních kompozic. Čest vyjímkám s vokálním doprovodem jako minimalismem ovlivněná Mexican Grand Prix. Až letos na jaře dali Mogwai o sobě vědět opět s prací na soundtracku. Tentokrát se jednalo o úspěšný francouzký mysteriózní seriál Les Revenants, který je považován za francouzkou obdobu legendárního seriálu Davida Lynche Twin Peaks.
Teď máme konec října a Mogwai vypustili do světa nový track s tajemným názvem Remurdered. Ten je příznačný, neboť jejich novinka zní jako když byste si zapli film Halloween ve verzi 2013. Slušná tísnivá atmosféra podpořená výbornými mohutnými syntezátory. John Carpenter by měl radost. Příklon k elektronice je více než patrný, přesto jejich rukopis je tu stále poznat. Jen skladbě více dominují zpočátku elektronické prvky a především již zmíněný tepající syntezátor evokující 8bitové časy. Zní to neskutečně dobře, skladba má spád a gradaci a tak se strašně těším, co předvedou na chystané novince Rave Tapes, která vyjde 21. ledna 2014 pod hlavičkou Sub Popu.



RAVE TAPES tracklist:
01 | Heard About You Last Night
02 | Simon Ferocious
03 | Remurdered
04 | Hexon Bogon
05 | Repelish
06 | Master Card
07 | Deesh
08 | Blues Hour
09 | No Medecine For Regret
10 | The Lord Is Out Of Control

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Esmerine | Dalmak (recenze)

Dalmak znamená v turečtině "ponořit se" a přesně to od nás stejnojmenná deska kanadské kapely Esmerine očekává. Ponořit se, skočit po hlavě do hudby, která je ovlivněna vlivy Istanbulu, kde členové kapely Bruce Cawdron (Godpseed You! Black Emperor) a cellistka Rebecca Foon (Thee Silver Mt. Zion, Saltland) strávili v roce 2012 nějaký čas a kde i desku nahrávali spolu se čtyřmi místními hudebníky.

Přesto je nahrávka hudebně rozkročena mezi Montrealem a Istanbulem, což je jedině dobře. Nejedná se o klasickou world music, i když pro někoho kdo na molové tóny arabských motivů není vůbec zvyklý, tak znít asi bude. Ponořit se, neznamená nic jiného než mít otevřenou mysl prostou veškerých předsudků a nechávat se unášet na poklidných vlnách exotických nástrojů, které ani nevím jak všechny vypadají. Například nástroje bendir, darbuka, erbane, barama, saz a meh jsou mistrně zakomponovány mezi pro nás tradičnější nástroje jako banjo, elektrická kytara a samozřejmě emotivní cello Rebeccy Foon do často poklidných melodií a nebo jen meditativních až snových ploch (Hayale Dalmak nebo překrásná závěrečná Yavri Yavri), které jako jiskřivý potok zurčí skrze vaši mysl a uši po nekonečné pokojné krajině.

Pokud byste po mně chtěli desku Dalmak zaškatulkovat do určitého stylu, tak nemůžu sloužit. Je totiž docela těžké nějak konkrétně uchopit nahrávku po stránce stylové, neboť základem je určitě instrumentální rock, z kterého Bruce Cawdron i Rebecca Foon díky svým mateřským kapelám vychází, ten je ale podřízen právě tureckými motivy a vlivy, a díky tomu nečekejte nějaké větší podobnosti a propojení s těmito na poli post-rocku slavnými kapelami. Ono ale asi stejně není podstatné každou hudbu stylově někam zařadit. Často je to pak jen matoucí, protože každý posluchač jednotlivé žánry může vnímat různě. Díky delikátnosti, neuchopitelnosti a přesto nesmírné přístupnosti a vstřícnosti směrem k posluchači se jedná o desku veskrze příjemnou. Bruce Cawdron je odpovědný především za dokonalé perkusivní celky, které kombinují západní i východní pojetí. Nejvíce je to vidět resp. slyšet v asi nejživější skladbě Lost River Blues II či v následující Barn Board Fire. Výborná je také "konverzace" mezi "západními" a "východními" perkusemi/bubny ve střední části téměř sedmiminutové skladbě Translator's Clos II. Rebecca Foon je zas zodpovědná především za emocemi nabitým zvukem cella.

Z vývoje kapely Esmerine mám radost, protože aspoň z mého pohledu se stále zlepšují. Každou deskou se posunují o stupínek výš. Rozhodně Dalmak toho času považuji za nejlepší desku od jejich založení před deseti lety v roce 2003. Od svého předchůdce La Lechuza z roku 2011 se posunuly o významný krok, kdy svou hudbu obohatili právě o etnický prvek, který se stal plnohodnotnou součástí. Líbí se mi, že poslední dvě desky vydané u známého labelu Constellation Records mají vžy nějaký sjednocující prvek. V případě Dalmaku je to spojnice mezi městy Montreal - Istanbul. U La Lechuza je to prvek mystična, na kterou odkazuje právě název desky, který znamená pojmenování legendární bytosti známé především v Mexiku a Texasu. La Lechuza (v překladu "sova") je čarodějná bytost, která má tělo ptáka-sovy a hlavu ženy. Podle legendy ta žena upsala duši ďáblovi za získání nadpřirozených schopností. Lidem se zjevovala převážně během bouří. Dalo by se z toho usuzovat, že se bude jednat o divokou hudbu, ale opak je pravdou. Celé album má tajemnou poklidnou atmosféru, ale nepřebírá oproti svému nástupci folklórní prvky ani místní nástroje. I tak jde o vysoce kvalitní album a vřele jej doporučuji k poslechu. To bych ale mohl říci i o prvních dvou albech, debutu If Only a Sweet Surrender to the Nights to Come Be True (2003) a druhému albu Aurora (2005), které měli přeci jen blíž k předchozí dekádě post-rocku kapely GY!BE.

Nezbývá mi než na závěr konstatovat, že jsem už dlouho neslyšel tak delikátní nahrávku s arabskými motivy a nástroji, která přesto stojí nohama v západní hudbě, a mohu jí s klidným svědomím doporučit všem k neuspěchanému a pozornému poslechu. Poslouchat Dalmak je jako byste vyrazili na cestu uličkami Istanbulu a přesto se cítili jako doma. Přeji šťastnou cestu.



Linky > official web > facebook > myspace > soundcloud

65daysofstatic | Wild Light (full stream)

Pro ty, kteří ještě neměli tu čest slyšet nové album 65daysofstatic Wild Light, tu máme stream celého alba. Skalní fandové myslím o výborném výsledku ani nepochybovali, no a ti ostatní si mají možnost před koupí celé album hezky v klidu poslechnout. A že je co poslouchat. Více v recenzi.



Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

65daysofstatic | nový singl Prisms a album Wild Light již v září! (single + download)

Prisms je název včera uvolněné skladby post-rockové party úderníků 65daysofstatic z Sheffieldu, která se objeví na novém albu Wild Light již 16. září v Evropě a v Severní Americe 29. října). Novinka bude navazovat na album z roku 2010 We Were Exploding Anyway, kde se 65dos více přiklonili k elektronice oproti předchozím albům, na kterých dominoval spíše post-rock či v mnoha případech spíše zběsile krásný math-rock. Prisms je tedy logickým krokem vpřed. Musím opravdu pochválit výborný zvuk nahrávky. Kapela také představila povedený abstraktní přebal alba.

65daysofstatic přijedou nové album živě představit 7. října na Flédu do Brna a o den později 8. října do pražské Roxy.

Stahovat Prisms můžete ze soundcloud zde.

Tracklist Wild Light:
1. Heat Death Infinity Splitter
2. Prisms
3. The Undertow
4. Blackspots
5. Sleepwalk City
6. Taipei
7. Unmake the Wild Light
8. Safe Passage

Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

Mountains | Centralia (recenze)

Album Centralia od brooklynského minimalistického elektronického a post-rockového dua Mountains odkazuje svým názvem k Pensylvánskému městu duchů, kde v uhelných dolech pod městem hoří požár již dlouhých 50 let a sílu má na dalších 250.

Koen Holtkamp a Brendon Anderegg oscilují mezi dvěma polohama, elektronickou a akustickou. Nicméně to by bylo hodně zjednodušené a zavádějící. Repetetivní minimalistické elektro-synthezátorové "nekonečné" sekvence a jemné drone plochy střídají útvary poskládané za pomoci zvuků akustické kytary, cella, piana a elektroniky (např. Identical Ship, Tilt) do meditativních skladeb, které svojí podstatou mohou lehce prošumět okolo vás s myšlenkami o jakési monotónní kulise, ale chyba lávky a škoda pro posluchače, který Centralii takto po prvních pár okamžicích odmítne.



Hudba na Centralii je jako průvodce po opuštěných zákoutí města chátrající nepřítomností svých obyvatel, kteří se už před desítkami let odstěhovali do jiných mnohem pohostinnějších krajů, a přesto tato městská krajina plná rozvalin vyzařuje onu nevyrčenou krásu, která uklidňuje a kde se paradoxně cítíte bezpečně. Centralia stejně jako její městský souputník má totiž pod povrchem vřelé jádro, které trpělivějšímu posluchači přinese opojný a relaxující prožitek. Skoro bych si troufl tvrdit, že celé album by se úspěšně dalo pouštět k duchovním meditacím, kdy je člověk tady a teď a nepřemýšlí o minulosti či budoucnosti, prostě nechává čas kolem sebe plynout stejně jako hudbu kolem sebe, která vlastně ve své podstatě je zhmotněný čas. A Centralia má schopnost vás přivést do středu vašeho srdce. Nenásilně, něžně a s lehkostí vánku proudící ulicemi stejnojmenného města.
Pokud bych měl hledat inspirační zdroje dua Mountains, tak mě napadají taková jména jako Brian Eno a jeho Music for Airports či minimalisté Philip Glass a Terry Riley a jeho In C je cítit v mnoha částech alba (např. v Circular C).



Ústředním trackem z celkem sedmi skladeb je monumentální Propeller s délkou 20 minut. Spolu s následujícím trackem Liana oba vznikli ze záznamů části koncertů, ke kterým ve studiu přidali další nástroje a poté provedli konečný mix skladby. Výsledek je ohromě lehký, vrstvením elektronických ambientních loopů, glitchů a jejich postupných modulací a vzájemným proplétáním si po chvíli člověk připadá jako na kvalitním tripu do středu země a nebo jak už jsem zmínil při hluboké meditaci. Dalo by se říct že celé album je takřka zenové. Dvacet minut se zdá jako dlouhá doba, ale v případě skladby Propeller čas se stává nepodstatným a vy po chvíli, která se zdá kratší než ve skutečnosti je, zjistíte, že vašich 5 minut bylo oněch 20 minut. Nádhera, která se těžko popisuje. Podmínka je jen jediná. Neočekáváte opak podstaty Propeller, tedy krátkou rychlou intenzivní a svižnou rytmickou písničku. Pak vás již nic neochudí o jedinečný zážitek nejen z této skladby, ale z celého alba Centralia dua Mountains.



Linky > facebook > last.fm

Kveikur inspirace? Buňuel! :)

Tuto perličku jsem musel sem dát. Podle nedávného tweetu Sigur Rós se zdá, že jednou z inspirací pro aktuální album Kveikur byla slavná scéna detailního zobrazení rozříznutí oka ze surrealistického filmu Andaluský pes (délka 16 minut, rok 1928) španělského režiséra Luise Buñuela, na kterém spolupracoval se svým krajanem, malířem Salvadorem Dalím.
Ostatní inspirace najdete ne jejich twitteru https://twitter.com/sigurros
PS: Pokud by se video nezobrazovalo správně tak zdrojový link je https://vine.co/v/hBmq9eEZvEq

Sigur Rós | Kveikur (official video) + album stream!

Sigur Rós necelé dva týdny před vydáním (17. června) alba Kveikur spustila jeho streamovanou podobu na stránce kveikur.sigur-ros.co.uk. Kveikur jako následovník loňské desky Valtari je jako jin a jang, neboť atmosférické zvukové plochy a pomalou gradaci nahradil agresivnější přímočařejší přístup, který to do vás pálí už od začátku, takže příznivci nekonečných ale o to intenzivnějších gradací z přechozích alb budou možná trochu, aspoň v tomto směru, z alba zklamáni asi kromě Brennisteinn. Sedmé studiové album Kveikur islandských post-rockerů je první album po odchodu klávesisty Kjartana Sveinssona a zdá se mi, že je to na albu znát. Nicméně to mi nebrání si album plně užívat, neboť je vážně velmi dobré. Jen je trochu jiné než jsem od Sigur Rós čekal. Pro mě vrchol vždy asi zůstane album () ;)

Videoklip ke skladbě Kveikur jsou doslova audiovizuální orgie, z kterých ale hrozí epileptický záchvat, neboť frenetické prolínání a blikání obrazu ze začátku klipu s detailem hlavy běžícího koně jsou nesmírně hypnotické a vtahující. Celý klip je sledem roztodivných neurčitých záběrů a obrazů, které sotva rozpoznáte, až na závěrečné ikonické a apokalypsou prodchnuté dokumentární záběry z testů výbuchu atomové bomby, kdy se v mžiku rozpadají jako v poryvu silného větru stromy i celé domy jako by byly z písku.



linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace > youtube

Eluvium | Nightmare Ending (recenze)

Matthew Cooper aka Eluvium na své nové desce Nightmare Ending prozkoumává takřka celé světy ukryté v podvědomí mysli, ukryté v rozpitých snech s nedbalými nočními můrami, zahalené v nekonečných dálavách, kde slyšíte jen šelest větru prosmýkající se kolem vašich uší. Na těchto cestách se vznášíte hluboko nad zemí a vysoko pod vodou, čas hraje nicotnou roli, je jedno kde jste, důležité je, že jste teď a tady a přece jinde a všude. Nightmare Ending je jedna z mála nebo mnoha desek, kdy čas přestává proudit a vy se ztrácíte v nicotě bytí zaliti oslňujícím sluncem a jedním mrknutím oka náhle trčíte nohama po kolena ve vodě, ale vám je to jedno, protože vaše mysl je ponořena v jiných světech daleko od vašeho těla a nechává nerušeně proudit neustálý tok hudby skrze vás.

Matthew Cooper na ploše 84 minut 2CD maluje širokými štětci a dlouhými nekončícími tahy zvukových ploch, jednou harmonickými jindy lehce monotónními,  dostávající se snadno do vaší mysli, kde rezonují jak tibetské mísy a rozehrávají vaší představivost. Obrysy skladeb většinou črtá pianem, klávesy či syntezátory, které pokud byste dané melodie vydestilovali ze skladeb a trochu je poupravili, dostali byste krásné písničky, např. hned úvodní Don’t Get Any Closer či Covered In Writing, za které by se nemuseli styďet ani takový Coldplay. Podobně na tom jsou i trojčata Caroling, Impromptu (For The Prosession) a Entendre, která jsou postavena jen na hypnoticky melodické hře sólo piána. Je z nich patrná jemná inspirace Cooperovým oblíbeným Chopinem. Na uhrančivé náladě, která dokáže někoho ukolébat jiného inspirovat dalšího nechá snít, je postavena většina ze 14 skladeb. Kromě jediné závěrečné skladby Happiness jsou všechny bez vokálů. V Happiness propůjčil svůj křehký hlas Ira Kaplan z Yo La Tengo. Trochu mi celá skladba připomíná tvorbu Lambchop včetně zpěvu. Moc krásný závěr. Nightmare Ending (cítíte v tom ten dvojsmysl?) navazuje tam, kde skončila Cooperova zatím nejúspěšnější deska Copia. Naopak se vzdálila od předchůdce Similes, která byla velmi založena na vokálech. Při své značné délce je ale album Nightmare Ending dobře stravitelné a rychle vám uteče.

Disk 1
01| Don't Get Any Closer | 9:06
02| Warm | 7:10
03| By the Rails | 2:15
04| Unknown Variation | 8:42
05| Caroling | 3:54
06| Sleeper | 6:17
07| Envenom Mettle | 5:23

Disk 2
08| Chime | 3:26
09| Rain Gently | 8:49
10| Impromptu (For the Procession) | 4:01
11| Covered in Writing | 9:18
12| Entendre | 4:20
13| Strange Arrivals | 2:50
14| Happiness (ft. Ira Kaplan of Yo La Tengo) – 8:16

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Exitmusic | Passage (minirecenze) | The Night (official video)

Album Passage od kapely Exitmusic jsem umístil v mém loňském TOP20 na 10. místo. Moná by si ale zasloužili ještě vyšší příčku. Neboť jejich debut je uhrančivý, živelný, nepředvídatelný a plný okamžiků, kdy budete mít příjenou husí kůži, ať už z neskutečného emotivního zpěvu Aleksy Palladino (až ji uslyšíte ve Stars, tak mi dáte za pravdu) či hudby, která vstřebává rozostřené plochy post-rockových (The Night) a rockový kytar s ambientními temnými zákoutími piána, syntezátorů, elektroniky včetně svižných beatů a bicích a dream-popovými melodiemi. To vše jako by se převalovalo přes měsícem osvícená blata a valilo se přímo na vás a vy byste se nemohli hnout pod tou silou. Temný ale krásný debut. Kdo to má rád, tak pro toho je i tato deska.

Důvodem, proč jsem ale začal psát opožděně tuto minirecenzi je vydání nového videoklipu 22. května ke skladbě The Night, kterou natočil Will Joines a za kamerou stála skvělá Zoë White (např. video Sigur Rós - Varúð). Přidal jsem i neméně povedené klipy k neméně povedeným písním The Modern Age a The Hours. Poslední zmíněná je ze Silence EP. A při jejím poslechu se budete, pokud se tomu plně oddáte, vzášet. Pokud ne opravdově, tak ve vaší mysli určitě.

PS: Aleksu Palladino můžete znát i jako herečku. Účinkovala v jedné z významnější vedlejší roli v seriálu HBO Boardwalk Empire.







Linky > official web > facebook > twitter > bandcamp > soundcloud >

MONO | WE HAVE SIGNAL | Live from Birmingham

Následující část koncertu (cca 24 minut) s japonskou post-rockovou kapelou MONO je již z října minulého roku z Bottletree Cafe v Birminghamu v Alabamě, kde natáčela televize AlabamaPBS další díl z jejich pořadu We Have Signal, WE HAVE SIGNAL: LIVE FROM BIRMINGHAM. A Mono jej uveřejnili až dnes na svém facebooku.
Taka a Yoda s havraním mikádem v očích sedící schouleni na stoličkách vybrnkávajíc krásnou melodii skladby Legend z posledního alba For My Parents, drhnoucí struny ve valivých hlukových stěnách, mezi nimi postává útlá Tamaki s baskytarou a za nimi dotváří atmosféru na burácivé bubny Takada. Jednotlivé písně z koncertu jsou prokládány povídáním s Takou a Takadou o MONO a jejich hudbě, počátcích kapely a co chtějí svou hudbou sdělit.
Jejich živé podání svých skladeb je nesmírně vtahující, plné energie, emocí a především strhující a uhrančivé ve své podstatě. Viděl jsem je naživo v Paláci Akropolis před lety a musím potvrdit, že jejich koncerty jsou dechberoucí a nezapomenutelné. Byly tady mnohokrát a určitě ještě přijedou, tak si je pak nenechte ujít.



Linky > oficiální web > facebook > twitter > bandcamp

Sigur Rós vydají nové album Kveikur již v červnu! Video ke skladbě Brenninsteinn již teď!

Po představení nových skladeb na koncertním turné se islandští melancholici Sigur Rós rozhodli vypustit na veřejnost informaci o vydání nového alba Kveikur na 17. a 18. červen tohoto roku na XL Recordings. Představili také tracklist novinky a taktéž podobu přebalu. Jmenovitě tedy na albu Kveikur zazní 1 | Brennisteinn 2 | Hrafntinna 3 | Ísjaki 4 | Yfirborð 5 | Stormur 6 | Kveikur 7 | Rafstraumur 8 | Bláþráður 9 | Var. Jak už slibuje koncertní podoba třech představených písní, tak i podle samotných členů kapely, se bude nové album lišit od poměrně klidného předchůdce Valtari právě svým hlyčnějším agresivnějším pojetí. Uvidíme, nechám se překvapit. Poslední novinka od Sigur Rós je videoklip ke úvodní skladbě Brennisteinn od Andrew Huanga: http://www.andrewthomashuang.com. Sigur Rós nastupují do rozjíždějícího se amerického turné, kde největší show předvedou v samotné Madison Square Garden, již tuto sobotu. Jak já těmamíkům závidím. I když vlastně ani moc nemusím, protože tato islandská ikona přijede v rámci festivalu Colours of Ostrava. Takže honem předobjednat album zde a koupit lístky na Colours zde ;)



linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace > youtube

Tři nové písně od Sigur Rós | Kveikur | Yfirboro | Hrafntinna |

Před časem Sigur Rós slibovali, že jejich příští deska, na které poprvé bude spolupracovat i nový člen multi-instrumentalista Kjarten Sveinsson, bude "více agresivní". Po jejich poslední desce vydané loni  by to byla změna kurzu. Možná pro někoho i výtaná. V současné době na jejich evropském turné na svých koncertech hrají tři nové skladby Kveikur, Yfirboro a Hrafntinna. Následující amatérská videa jsou zachycena běhen koncertu v Lisabonu. Mužete tak posoudit sami, zda jejich slíbený příklon k více agresivnímu zvuku je pravdivý či nikoliv... | po shlédnutí klipů | ... Oproti Valtari je to jistě hlučnější, ale stále to jsou Sigur Rós se všemi poznávacími znaky. Takže za mě spokojenost. Jen na nové album si zřejmě ještě počkáme. Tipuji nejdříve příští rok.

| Kveikur |


| Yfirborð |


| Hrafntinna |


linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace > youtube

Godspeed You! Black Emperor vydají za týden nové album 'Allelujah! Don't Bend! Ascend! (full stream)

Godspeed You! Black Emperor ještě neřekli své poslední slovo a tak všem příští týden v pondělí ukáží zač je toho post-rock! a vydají své nové album Allelujah! Don't Bend! Ascend! První za celou dekádu. Poslední nahrávkou je totiž opus z roku 2002 Yanqui U.X.O. Podle všech zvěstí se bude jednat o post-rock par excellence, žádné mýdlové bubliny, ale pořádné skopnutí posluchače z letadla, aby po několikaminutovém volném pádu zažil stav beztíže a euforie, neboť na nás chystají dvakrát 20minut (Mladic a We Drift Like Worried Fire) plus dvě skladby o délce šest a osm minut (Their Helicopters' Sing a Strung Like Lights at Thee Printemps Erable).
A!DB!A! vyjde tedy 15. října u Constellation. Všichni příznivci GY!BE, post-rocku a potažmo rockové instrumentální hudby, začněte se těšit TEĎ! :-D Po MONO je tu další svátek! :)


 

Linky > oficial web > facebook > myspace > wikipedia

PS: GY!BE budou hrát 11. listopadu v Lucarna Music Baru!

Sigur Rós 'Valtari' Mystery Film Experiment - no.8 | Dauðalogn & no.9 | Seraph

Nejpomaleji nasnímaný a originálně kreslený videoklip se nám představují v projektu Valtari Mystery Film Experiment od Sigur Rós, který se zdárně přehoupl do druhé poloviny. V pořadí osmý a devátý klip vyšli 28. srpna a 12. září.
První, a v pořadí osmý klip z nich, je věnovaný skladbě Dauðalogn. Natočil ho Henry Jun Wah Lee, který se zaměřuje na filmy, zachycující krásy přírody a krajiny. Mimo jiné je to i fyzik a lékař čínské medicíny jak píše na svém webu. Nedávno jsme od něj mohli vidět překrásně nasnímané scenérie Islandu pro skladbu Legend od japonských post-rockerů Mono. Video Dauðalogn se ale liší především tím, že je nasnímáno extrémně pomalu, aspoň pasáže z lesa jsou téměř hypnotické a někomu mohou připadat i uspávající. Celkové vyznění ale přesně koresponduje s hudbou Sigur Rós. Veškeré záběry krajiny, skalního pobřeží lesa či oblohy s padajícími hvězdami jsou nasnímány na japonském ostrově Yakushima.

Devátý klip projektu se jmenuje Seraph. Podle Starého zákona je Seraf synonymem anděla, nebeské bytosti. Je zobrazován se šesti křídly stejně jako v klipu. Tam je zobrazen, jak si křídly zakrývá tělo, protože je "nečisté" a oči, protože nesmí vzhlížet k bohu. Obě premisi hlavní mladý hrdina porušuje a dostává se tak do nesnází, které ho povedou až do vězení. První animovaný klip ve filmovém projektu Valtari mají na svědomí komiksový scénárista a animátor Dash Shaw a režisér John Cameron Mitchell, od kterého jsme u nás mohli vidět například kontroverzní film Shortbus. V hudebním doprovodu k snímku kombinují skladby Rembihnútur a Ekki múkk.





O předchozích videoklipech z projektu Valtari Mystery Film Experiment naleznete více zde na blogu či na http://sigur-ros.co.uk/valtari/videos/.

MONO - For My Parents (recenze + full stream)

Z kraje musím upozornit na to, že nové album For My Parents japonských Mono je již nějakou dobu k dispozici ke stažení z monoofjapan.bandcamp.com/album/for-my-parents, kde si ho též můžete celé poslechnout (nebo též na konci tohoto článku ;-)). Fyzické nosiče (LP/CD) si lze také již objednat. Oficiálně novinka vyšla již včera 10. září u Temporary Residence.

Vždy když slyším úvodní skladbu Legend si představuji skupinu putujících roninů, samurajů, kteří po té, co jim zemřel jejich pán, hledají smysl jejich existence, aby po mnoha útrapách našli znovu svého (nového) Mistra a mohli za něj položit své životy v nadcházející slavné bitvě. Náladou mi tomu hudba prostě odpovídá. Navíc je to i v kontrastu ke ztvárnění videoklipu, který odkazuje ke krásám Islandu. První půlka skladby je melancholicky zadumaná, kapela lyricky vybrnkává smutnou melodii, přidávají se kytarové zvukové stěny. Jakmile dosáhne své poloviny, nastává tichá pasáž, intermezzo. Posluchače vybízí k rozjímání a připravuje ho na závěr. Melodie vplouvá radostně do výšin díky symfonickému orchestru v podání Wordless Music Orchestra. V druhé půlce a především v závěru s vydatnou podporou smyčců, dochází píseň opojně silnou melodií ke katarzi. Trochu patosu se zde najde, ale není to nic co by Mono nevynahrazovali svojí upřímností a brilantním nasazením. Stejně jako ti roninové, jsou i Mono ve své hudbě romantičtí snílkové. Neustále hledají světlo ve svých myslích i myslích svých posluchačů prostřednictvím své nepoddajné muziky, která je velmi blízká upřímnému srdci a snaží se překlenout trpkost a bolesti světa. Jak sami v rozhovorech říkají, minulost Japonska byla v jejich hudbě vždy přítomna - především stálou snahou vyrovnávat se a reflektovat událostmi v Hirošimě a Nagasaki za druhé světové války.

Druhá v pořadí je skladba Nostalgia, která má asi nejvíce společných prvků s písněmi z předchozího alba Hymn to the Immortal Wind z března roku 2009. Naleznete zde klasické prvky post-rocku v tom nejčistším podání v kombinaci se smyčcovým tělesem, které postupně nabírá na mohutnosti, přidávají se rytmické tympány, které ženou pomyslný příběh skladby k vrcholné fázi, která uspokojí nejednoho fanouška nejen Mono, ale post-rocku a instrumentální hudby obecně. Na tomto albu se Mono dostávají nejblíže k filmové hudbě. Všech pět skladeb bych si uměl představit v nějakém japonském filmu, a je jedno zda by byl ze současnosti nebo minulosti. Už jen když si dáte názvy jednotlivých písní za sebe (Legend > Nostalgia > Dream Odyssey > Unseen Harbor > A Quiet Place (Together We Go)), tak to opravdu evokuje nějaký příběh o dlouhé cestě a následném návratu domů...

Dream Odyssey začíná příjemným pomalým opakujícím se motivem piana které se postupně vpíjí do klubající se melodie elektrické kytary. Bicí zanedlouho poté podpoří již plně vykvétlou píseň, kterou přítomné nadýchané smyčce umocní do výšin. Přesto strukturou je to stále, jak jinak u Mono, klasický post-rock, který se moc příjemně poslouchá. V závěru celek jednotlivých nástrojů expanduje a vyplňuje prostor ve vašich uších a vy víte, že to je přesně ono co máte na Mono rádi. Melodický a intenzivní hudební zážitek.

Mono v předposlední Unseen Harbour na ploše 14 minut (jedná se o nejdelší skladbu na albu) vykresluje na plátno drama o třech dějstvích, podobně jako v úvodní Legend. V případě Unseen Harbor se jedná o skutečnou epickou báseň, která vás dostane do neskutečných výšin s blaženým úsměvem :) Mono a především Takaakira Goto se svou kytarou v prvním dějství črtají svůj kaligrafický obraz velmi pozvolna, každým tahem rozvibrované kytary a smyčců kouzlí nádhernou melodii, kterou si budete broukat i po skončení desky. Tak krásně průzračná je. V prostředním dějství se vše ztiší. Kapela maluje niterné detaily, které nás zanesou do poslední části, kde především v závěrečných dvou minutách skladby se Mono rozmachují tím nejširším štětcem, kterým malují závěrečné skutečně neskutečné opulentní obrazce.

A Quiet Plase (Together We Go). Zvonkohra, zvonivé kytary, občasný zvuk zvonu (hezké jak vše odkazuje ke zvonu, který je symbolem, že něco končí), to jsou přísady, kterými Mono koření tuto skladbu. Po úvodním seznamování nástrojů zhruba v polovině skladby vyvěrá silný usmiřující a klidný pramínek melodie, postupně sílící a s rostoucí vlnou nástrojů se stává mohutnou řekou, která za podpory exaltujících bicí nabírá na rychlosti, až se dostane do momentu, kdy víte, že už je úplný konec pomyslného filmu a za poslední notou už vás čeká jen ticho a The End.

Samozřejmě, že na tomto aktuálním albu nemůžeme čekat takové nátlakové pecky jako např. Com(?) či Yearning, které vás nejdříve téměř uspí, aby vám pak odpálili hlavu a probudili vás do reality během chvilky. Přítomnost smyčců na novince hudbu Mono zjemňují a díky silným melodiím i romantizují. Vždy ale s velkou dávkou nostalgie a melancholie. Mono byly vždy o emocích, o prožitku současnosti a snažili se vždy vyprávět nějaký skrytý příběh. Dřív používali více hlukových kytarových stěn a riffů. Dnes trochu sundali nohu z plynu, nicméně jejich pověstná razance v závěrech zde stále je přítomna, jen je transformovaná do jiných poloh. Díky spolupráci s již zmíněným Wordless Music Orchestra je to posouvá do přístupnějších vod pro širší posluchačské spektrum.


Linky > oficiální web > facebook > twitter > bandcamp

Sigur Rós 'Valtari' Mystery Film Experiment - no.6 | Varúð & no.7 | Varðeldur

Potěšující zpráva je, že projekt Sigur Rós Valtari Mystery Film Experiment stále úspěšně běží a tak včera byl na webu kapely zveřejněn již sedmý videoklip. Tentokrát ke skladbě Varðeldur (v překladu "Vatra"). Má ho na svědomí Melika Bass, která svému dílku vtiskla temnou, těžko uchopitelnou atmosféru s neskutečnou postavou. Velmi nevšední zážitek. Jako vodítko může trochu posloužit komentář autorky klipu, která svými krátkými filmy Shoals a Walking Things zaujala na festivalu v Torinu.  "Jedná se o filmový portrét nestálé bytosti ve strašidelné lodi, která připlouvá a odplouvá od písně vábivé sirény."

Předchozí šestý příspěvek z 31. července ke skladbě Varúð od Ryana McGinley je o poznání projasněnější. Jedná se téměř o opak ke klipu od Meliky Bass, neboť temný uzavřený prostor střídají prosluněné lokace New Jersey a hlavní postavou není dospělá žena, ale naopak dítě plné radosti poskakující po ulicích velkoměsta. Sám režisér to komentuje slovy: "Jedná se o mou báseň věnovanou New Yorku. Chtěl jsem vzít nevinnost dětství a dát jej do ulic skrze postavu jež obklopuje vlastní světlo a divy světa. Vždy jsem se zajímal o náladu, kde se mísí sny s realitou." A to je na snímku opravdu vidět.

Na závěr zas jen připomínám, že další klipy uvidíme 27. srpna a 10. září. Kdo budou autoři a k jakým písním se budou vztahovat, je jako vždy tajemství.







více zde na blogu či na http://sigur-ros.co.uk/valtari/videos/

MONO - Legend: A Journey Through Iceland (official video)

Ano opět příspěvek o japonské post-rockové legendě Mono. Omlouvám se, ale toto si nemůžete nechat ujít. Mono pro nás připravili excelentní a to doslova jak hudební, tak i vizuální představení. Obrazy překrásné krajiny Islandu natočil režisér Henry Jun Wah Lee. Nevšední a dechberoucí dvanáctiminutová jízda.
Já už chci celé album! :)



Linky > oficiální web > facebook > twitter > bandcamp

MONO - Dream Odyssey (stream)

A je to tu! Mono uveřejnili první skladbu z připravovaného alba For My Parents pojmenovanou Dream Odyssey na soundcloud.com. Musím říct, že je to pecka, která mě zasáhla hned při prvním poslechu rovnou do srdce. Název skladbě plně odpovídá. Je to 8 minutová snová odysea plná melancholie a posmutnění, která se ale v závěru vzedme na vlně vzdoru a naděje. Nevím jak vy, ale já jsem z této skladby opravdu nadšený. A to nejen kvůli tomu, že Mono mám fakt rád a obdivuji jejich tvorbu. Ale baví mě i jejich postupný vývoj místy směřující k současné vážné hudbě. 
Potřebnou atmosféru a jemnost této skladbě dodal soubor Wordless Music Orchestra, který s Mono již spolupracoval na živé nahrávce Holy Ground z roku 2010. Podle uveřejněných informací tento orchestr nahrával s Mono celé nové album živě. Na desku For My Parents si počkáme do 4. září, kdy vyjde u Temporary Residence. Do té doby si můžeme krátit chvíle posloucháním této skvělé skladby či trailerem na nové album. Ten naleznete zde.



Linky > oficiální web > facebook > twitter > bandcamp