65daysofstatic | Wild Light (recenze + video)

65daysofstatic byli jsou a budou vizionáři. Vždy byli o krok napřed a vlastně i trochu mimo hlavní proud vlny post-rocku na začátku milénia. Ať už se jedná o jejich výbušné math-rockové počátky v prvních dvou albech The Fall of Math a One Time for All Time, či propracované spojení s elektronikou na předchozím albu We Were Exploding Anyway a Heavy Sky EP. V případě posledně zmiňovaného alba se jednalo o propadnutí kouzlu elektroniky. Přesto jí dokázali zkrotit, aby sloužila post-rockovému základu každé jedné skladby na albu, i když se to na první poslech nezdálo.

V polovině září přišli se svou novinkou Wild Light. Myslím si, že nejednoho posluchače opět překvapili, jakou cestou se vydali na této vynikající desce. Poučili se z předchozího alba, kde elektroniky bylo někdy až moc. To při poslechu nevadilo, naopak, ale celkem jim to pak bránilo na koncertech věrně tyto skladby zahrát, jak se později vyjádřili. Proto na Wild Light trochu ubrali z plynu a naopak přimíchali jednu velmi podstatnou esenci, tolik ceněnou v post-rocku ale nejen tam, a tou je atmosféra. Tu předchozí desky 65dos celkem postrádali. Elektroniku ponechali, ale pracují s ní výrazně rafinovaněji a úsporněji. Občas s ní ale udeří rovnou na solar. Mám teď na mysli jejich hutné zvukově prostorné bassové elektronické výbuchy a plochy např. v Prisms či Unmake The Wild Light nebo závěrečné Safe Passage.

Začátek s Heat Death Infinity Splitter (už ten název! :)) začíná proklamací “No one knows what is happening. There is a lot of danger out there, ok?” (Nikdo neví, co se děje. Tam venku je hodně nebezpečí, jasný?), což nás má připravit na to co přijde. Pomalu budovaný útok na posluchačovu integritu a ušní bubínky zkrze vrstvení hutných syntezátorů, pomalého beatu a zvukových stěn kytar, s gradací rozpadajícího se bloku ledu, který právě narazil na zem. Naprostá paráda a atmosféra jak z apokalyptického filmu. V následující skladbě Prisms si budete připadat jako světlo, které právě proletělo hranolem (anglicky "prism"), tedy rozebráni na celé barevné spektrum. Skladba končí podkresem poklidného piana a najednou je klid. Ten pokračuje i v dalším tracku The Undertow, neboť začíná ambientními plochami, které po nějaké době utne příval bubnů, aby se ve střední pasáži znovu objevilo melancholické piano, které ale nepostrádá napětí, a vy jen čekáte, kdy to zas vypukne. To je velmi silný moment s monumentální gradací, která exploduje v erupci zvuků a jemných beatů. Blackspots už je připomínka předchozího alba. S ničím se od začátku nemaže a pádí rychlostí světla s beaty a kytarami v zádech až do finále. Maximální sedm a půl minutový taneční virvál :) Tedy poslední minuta to už je jen takový ruchový chill out.
Celková práce s tempem a náladou skladeb je na celé ploše alba velmi propracovaná. Atmosférické pasáže tak dávají vyniknout rytmických a výbušným celkům. To je asi největší posun a přínos nového alba oproti předchozímu. Velkým zklidňujícím prvkem a nositelem melodií je převážně poklidné piano, což jen umocňuje dojem a emoce z poslechu. Krásným příkladem je skladba Taipei. Nejsilnější skladba celého alba Unmake The Wild Light se skrývá na předposledním místě. Dalo by se říci, že jde o nejvíc post-rockovou skladba s klasickým post-rockovým climaxem, která ale zní, jako by si zahráli Explosions In The Sky s Fuck Buttons.

Čtveřice z anglického Sheffieldu deskou Wild Light opět nezůstali na místě a posunuli se ve svém vývoji dál. Jejich pojetí post-rocku je na hudební scéně unikátní. Předvádí, že post-rock může znít i po těch dlouhých letech stále svěže a zábavně, že se nejedná o intelektuální nudu, ale naopak o žánr, který stále žije a mnoho lidí baví. Pátým řadovým albem Wild Light 65daysofstatic zatím dosáhli svého vrcholu, což říkám s plným vědomím, neboť se jedná o promyšlenou, sebevědomou desku, které nechybí atmosféra starých post-rockových počinů, ani silné momenty a velké emoce podpořené chytrou elektronikou.





Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud