Gregory Porter | Be Good (recenze + album stream)

Včera 14. března v paláci Žofín se v rámci Jarní Gala, donátorského galavečera pro Struny podzimu, představil již podruhé fenomén jazzového zpěvu současnosti, Gregory Porter. Mnozí kritici jej považují za hvězdu světového jazzu nejvyšší svítivosti za poslední dekádu. Podobný hlas už tu dlouho nebyl, neboť od jeho součastníků jako Michael Bublé či Kurt Elling, se liší svým více soulovým až gospelovým stylem zpěvu, který je pro něj typický.
Gregory Porter, newyorčan narozený roku 1971 v Kalifornii, má hudební kořeny zapuštěné v gospelu, neboť se od mala pohyboval v duchovním prostředí díky matce, která byla kazatelkou. Svého otce nikdy nepoznal. Poprvé zazářil ve hře na Broadwayi, kde hrál v autobiografickém představení o svém dětství, kde poslouchal desky Nat King Colea a představoval si, jak je Nat jeho adoptivní tatínek.
Letos byl Gregory Porter již podruhé nominován na cenu Grammy s písní Real Good Hand z jeho druhého alba Be Good, které vyšlo loni u nahrávací společnosti Motéma. Debutoval v roce 2010 s albem Water, které okamžitě sklidilo ohromný úspěch, nejen mezi jazzovými fanoušky a kritiky. Album Be Good potvrdilo Gregoryho kvality, nejen jako výborného zpěváka, ale i jako skladatele, neboť si většinu skladeb píše sám a jen málo písní jsou jazzové standardy. Nicméně nepochybuji, že jednou se některé z jeho písní těmi standardy sami stanou, protože jsou jedním slovem báječné.
Na otázku, proč své první sólové album vydal až ve svých téměř 40 letech, Porter odpovídá:

„Chtěl jsem vydat album dříve, ale nenaskytla se mi k tomu ideální příležitost. Hudbu musíte nejprve napsat, potom nahrát, propagovat, potřebujete k tomu hodně peněz a vůbec celé je to komplikovaný proces. Čekal jsem tedy na tu správnou chvíli, a ta se naskytla možná trochu pozdě, ale já věřím, že to byl pro mne ideální čas. Nyní jsem totiž spokojený sám se sebou jako s člověkem, zpěvákem, skladatelem. Dělám to, co dělám. Na nic si nehraju, jsem sám sebou. Nejsem uměle vyprodukovanou hvězdou, nekalkuluji, nečekám na příští úspěch. Nesnažím se být nejlepší, chci být jen sám sebe. Velký je ten, kdo je jedinečný. A já se snažím najít svou vlastní hudební cestu.“ (z rozhovoru na Muzikus.cz)

Musím vyzdvihnout jeho vynikající texty podané s lehkostí, v nichž se odráží životní zkušenost, vyzrálost a cit pro frázování. Album Be Good začíná znamenitě skladbou Painted on Canvas, kde prim hraje především výtečné piano, samozřejmě těsně po hlasu Portera, který se klene nad celou skladbou jakoby v beztíži. Přiřozenost a klid vyzařuje z jeho hlasu a posluchače tak naladí do té správné nálady, bez stresu a shonu běžného života. Mimoto v textu je pěkný odkaz na dva afro-americké malíře Archibalda Motley a Romare Beardena "Our stories are told by our hues / Like Motley and Bearden / These masters of peace and life". Především druhý z nich, Baerden, mnohokrát ve svých obrazech zobrazil černošské jazzové muzikanty. Například v obraze Jamming At The Savoy.

Skladba nabízí zapamatovatelnou ale nepodbízivou melodie, která ale nepostrádá v závěru dramatický náboj. To se ostatně dá říci i o všech skladbách na desce Be Good. Jsou skvěle zkomponované a brilantně zahrány všemi hráči. Následující ústřední skladba Be Good (Lion's Song) se nese v pomalém "valčíkovém" rytmu (velmi zjednodušeně řečeno :)), nicméně to neznamená, že by se někam vytratilo jemné swingování a další jazzové ingredience. Především je ale přítomný svělý text zabalený do krásných metafor:

Be good is her name and I sing
my lion's song and brush my mane

she would if she could
so she pulled my lyon's tail and cause me pain
she said lions are made for cages
just to look at in delight
you dare not let'em walk around
'cause they might just bite

does she know what she does
when she dances around my cage and says her name

be good be good

Ve svižné více jak sedmi minutové skladbě On My Way To Harlem se pro změnu vyznává z lásky k harlemskému božskému triptychu: Duke Ellington (jazz), Langston Hughes (poezie) a Marvin Gaye (soul). A zároveň se jeho prostřednictvím vydáme do jeho milovaného Harlemu. Jsem zvědavý, kdy se v jeho hudbě objeví vlivy Ruska, když jeho žena (vzali se loni) pochází právě odtud. Čtvrtá skladba Real Good Hand je jedna z nejlepších skaldeb na albu nejen po hudební stránce ale i svým textem, neboť vychází přímo z Porterova rodinného života. Když začne promluvou k otci své dívky "Well, maybe you know why I'm here.Your daughter and I have been dating for some time now, and you've always been real, real nice to me." tak zní jak Bill Withers, ale z rozhovoru s ním víme, že se jedná o ujištění rodičů jeho nastávající ženy, že jí dávají do dobrých rukou. "Mama, don't you worry 'bout your daughter, 'cause you're leaving her in real good hands." 

Cover verze skladby od Earla Granta Imitation of Life je postavená jen a pouze na zpěvu Gregoryho Portera a klidném pianu Chipa Crawforda. Přímo cítítete tu intimitu plynoucí ze této skladby. "What is love without the giving / Without love you're only living / An imitation, an imitation of life". Naproti tomu je Bling Bling napumpována nesmírnou energiií, kde se dokonce Gregory Porter vyřádí v úžasném scatovacím sólu, ale prostor pro svá sóĺa dostanou i jednotlivý spoluhráči: Chipem Crawfordem (klavír), Aaron James (kontrabas), Emanuel Harrold (bicím) a fantastický Japonec Josuke Sato na saxofon, který na celém albu spolu s Gregorym podává neskutečný výkon. Mohu zmínit například jeho sóla ve Work Song či sedmi minutová Mother's Song, která je navíc skvěle v závěru vygradovaná. Též jej můžete vidět v přiloženém videu k písni Real Good Hand. Následná poklidná Our Love vás nechá nadechnout před fantastickou již zmíněnou skladbou Bling Bling. Následuje má oblíbená Work Song, svižně odsejpající jak dobře namazaný stroj, v které Gregory Porter představuje i svou říznější povahu hlasu. Jen posloucháte, vlníte se do rytmu a podupáváte si, a pokud vám to nestačí, tak si najděte nějaké místo, kde to můžete rozbalit. Jen dodám, že se nejedná o původní skladbu Gregoryho Portera, ale od velikána, dalšího mého oblíbence, Cannonball Adderley. To ale nic nemění na tom, že to Gregory v této skladbě rozhodně maximálně rozjel. Na závěr tu máme skoro ukolébavku God Bless The Child zpívanou bez jakéhokoliv doprovodu. Dává tak vychutnat Porterovu krásnému konejšivému hlasu. Krása a jednoduchost na závěr.
Takže už na nic nečekejte a poslechněte si celé album sami.


Seznam skladeb > 1 Painted On Canvas | 2 Be Good (Lion's Song) | 3 On My Way To Harlem | 4 Real Good Hands | 5 The Way You Want To Live | 6 When Did You Learn | 7 Imitation Of Life | 8 Mother's Song | 9 Our Love | 10 Bling Bling | 11 Work Song | 12 God Bless The Child |

Obsazení > Gregory Porter > zpěv | Chip Crawford > piano |1-11| Aaron James > kontrabas |1-6, 8-11| Emanuel Harrold > bicí |1-6, 8-11| Kamau Kenyatta > soprán saxofon |1| Keyon Harrold > trumpeta |2-4, 8, 11| křídlovka |3| Yosuke Sato > alt saxofon |2, 3, 6, 8-11| Tivon Pennicott > tenor saxofon |2-4, 8, 10, 11|







Linky > official web > facebook > twitter > myspace > soundcloud

Legenda jazzu Dave Brubeck zemřel

Včera den před svými 92. narozeninami zemřela ikona světového jazzu Dave Brubeck. Příčinou smrti bylo selhání srdce. Dave Brubecka znal celý nejen jazzový svět, neboť díky legendárnímu albu Time Out se zapsal v roce 1959 i do duší posluchačů, kteří nikdy jazzu neholdovali. Bylo to díky na svou dobu "cool" soundu západního pobřeží USA, do té doby použitím nezvyklých rytmů a především chytlavými melodiemi, které zpřístupnily svět jazzu širokému obecenstvu. Dave Brubeck díky tomuto albu dokázal, že jazz může být "populární" a přesto zůstat vysoce uměleckou formou hudby. To dokazuje i Brubeckův nejslavnější singl pocházející z alba Time Out: Take Five, který napsal jeho altsaxofonista Paul Desmond. V této skladbě jako první prolomil do té doby v jazzu standardní 4/4 takt. Tím se použitý 5/4 takt stal velmi oblíbeným a následovaným. Singlu Take Five se prodalo více než milion kusů a stal se nejznámější jeho skladbou vůbec a Time Out se zanedlouho stalo platinové. Další skladby jako Blue Rondo à la Turk nebo Pick Up Sticks jsou dnes již považovány za jazzové standardy.

Přikládám několik skladeb ze záznamu živého vystoupení Dave Brubeck kvarteta z roku 1966 v Belgii ve složení

Dave Brubeck - piano
Paul Desmond - alt saxofon
Eugene Wright - basa
Joe Morello - bubny

A jako specialitku na závěr si dejte mashup Take Five s 15 Steps od Radiohead. Někdo to šikovně dal dohromady na základě stejného 5/4 rytmu. Tak si to určitě poslechněte, stojí to za to :)












A tady je ta slíbená chuťovka ;)

Submotion Orchestra v pátek v Paláci Akropolis

Dubstep, jazz, soul, zpěv a filmová hudba? ... Ano, prosím!
A jde to dohromady? ... Ano, a jak!
Kde a kdy? ... Palác Akropolis v pátek 2. listopadu.

Takže neváhejte a vyražte na Submotion Orchestra, ostrovní hvězdy posledních tří let, kteří s lehkostí kombinují žánry a odzbrojují nejen své publikum, ale i kritiku. Určitě se dočkáme nejen skladeb z nové desky Fragments, ale z jejich debutu Finest Hour z minulého roku.
Submotion Orchestra je sedmičlenný ansámbl z Leedsu, který vede jazzový profesionál Tommy Evans, který v minulosti vystupoval s regaee a jazzovými kapelami, basák Chris 'Fatty' Hargreavs, milovník soulu a hip hopu, spolupracoval například s Andreyou Triana, bubeník Danny Templeman je ovlivněný kubánskými a brazilskými styly a o soulový zpěv se stará Ruby Wood, která stejně jako Evans studovala jazz na College of Music v Leedsu. Ruckspin (aka Dom Howard) má na starosti DJing a samply, jinak ale vystudoval hru na violu. Na klávesy a převážne Fender Rhodes piano hraje Taz Modi. Poslední sedmý člen kapely je Simon 'Bobby' Beddoe, který nasbíral zkušenosti v mnoha jazzových kapelách. Rozdílnost stylů a oblíbené muziky jednotlivých členů kapely se obtiskl do jejich hudby, kterou tvoří pod hlavičkou Submotion Orchestra. Převážnou část své muziky hrají na klasické nástroje, a to je v současnosti odlišuje od ostatních podobných kapel.

Napsali o nich:
„Úplně mě to odrovnalo...Někde mezi Cinematic Orchestra a dubstepem - a přesně v tom správném poměru.“
Gilles Peterson

„Vítaná změna v záplavě neoriginální a tuctové hudby, která hraje všude kolem nás.“
Till Late Magazine
„Debut Finest Hour spojuje decentní filmovou hudbu s unikátní verzí dubstepu, soulu a jazzu.“
Aesthetica Magazine



Oproti předchozí skladbě, která je z aktuálního alba Fragments, tak následující je z debutového alba Finest Hour.



Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace

Nenechte si ujít 17. ročník festivalu Struny podzimu!

Struny podzimu je jeden z našich nejvýznamějších hudebních festivalů představující výběr jazzu, klasické hudby, sofistikovaného crossoveru, experimentu, staré hudby a worldmusic. Jeho excelentní dramaturgie a výběr těch nejvýraznějších osobností současné mezinárodní hudební scény nás bude letos provázet již 17. rokem.

Velmi potěšující zpráva mi včera dorazila do mailové schránky, že byl zveřejněn program festivalu a zahájen prodej vstupenek. Pokusím se tedy stručně představit nový program této sezóny. Mimochodem, je na co se těšit.

Festival zahájí 23. září v pražském Rudolfinu obdivovaný francouzský kontratenorista Philippe Jaroussky spolu benátským barokním orchestrem, který představuje ansámbl dobových nástrojů. Philipe Jaroussky představí árii slavného barokního kastráta Farinelliho. Pokud nejste v obraze, doporučuji výborný francouzský životopisný film Farinelli. | Příznivci hry na piano v kombinaci s dravým fusion jazzem se můžou těšit na vynikající pianistku Hiromi. | Dále se představí brazilská legenda, skladatelka a písničkářka Joyce Moreno v intimním sólovém recitálu ve Stavovském divadle. Slavný Antonio Carlos Jobim ji neváhal označit za nejlepší zpěvačku všech dob s tím správným „tahem na branku“. | V kostele sv. Anny neboli v Pražské křižovatce se představí mladá americká violoncellistka Alisa Weilerstein, kterou její obdivovatelé ale také kritici shodně považována za ženský protějšek Yo-yo My. | Máte-li rádi exotickou a přitom tradiční worldmusic, tak vás formace jakutských „šamanek“ Ayarkhaan určitě uspokojí. Neboť jejich hlasem a hrou na nejprimitivnější nástroj světa - brumlí dokáží vytvořit neskutečnou hudbu. | Britský kultovní The Brodsky Quartet, které znám pouze ze spolupráce s Björk, nabídnou crossover vážné hudby s hrou na koru v podání Tunde Jegedem. Tento fenomenální kvartet příští rok oslaví 40. výročí od založení. | Při příležitosti 100. výročí ztroskotání Titaniku uvede jeden z nejuznávanějších minimalistů a konceptualistů současnosti Gavin Bryarse  multimediální večer s názvem Potopení Titaniku. | Vycházející hvězdu jazzového nebe a kritikou opěvovaného zpěváka Gregory Portera můžete slyšet v Lucerna Music Baru. | Festival zakončí 31. října saxofonový velikán Sonny Rollins, který se po 30 letech vrací do Prahy. Jeho koncert je snad „povinností“ nejen každého jazzového nadšence. Sonny Rollins je ve svých neuvěřitelných 82 letech opět na turné a přesně po 30 letech vystoupí v pražské Lucerně.

Mimochodem na webu Strun podzimu naleznete jak videa, tak i streamy k poslechnutí všech zmiňovaných interpretů. Vřele doporučuji. Pokud vás něco zaujme, neváhejte s koupí vstupenek, protože z mé vlastní zkušenosti z minulých ročníků, jsou většinou rychle vyprodány! Takže moc dlouho neváhejte :)

Program >

zdroje > newsletter a www.strunypodzimu.cz

linky >  www.strunypodzimu.cz, facebook, myspace, youtube