Nejlepší klipy | Aphex Twin | Come To Daddy

Come To Daddy ve verzi "Pappy mix" je jedna z nejznámějších skladeb od britského umělce Richarda D. Jamese, známějšího pod uměleckým jménem Aphex Twin, která se objevila na stejnojmenném EP z roku 1997. Industriální idm track ještě více umocnil a vlastně i proslavil geniální videoklip Chrise Cunninghama, kde ústřední postavou je stará babička venčící pejska, který počurá povalující se televizi, z které pak vyleze postava "monstrtaťky" ;). Ten svolává své pobíhající děti  kolem, jejichž tváře byly nahrazeny tváří Jamese. To vše za skučení textu "I want your soul | I will eat your soul | Come to daddy, come to daddy". To je jen letmo načrtnutý děj videoklipu, který se ale musí místo popisu opravdu vidět a zažít, je založený především na temné a místy až strašidelné atmosféře a především na industriálním nářezu Aphexe Twina. Celé video se natáčelo ve stejné čvtrti, kde Stenley Kubrick točil svůj provokativní film A Clockwork Orange. Temné prostředí garáží obchodního centra Tavy Bridge na jihovýchodě Londýna, kde byl klip natáčen, bylo ještě v roce 2007 srovnáno se zemí. Ke Chrisi Cunninghamovi musím poznamenat, že jeho klipy jsou jedny z nejlepších, které kdy byly natočeny viz. klipy k All Is Full Of Love od Björk (viz. rubrika Nejlepší klipy), další klip od Aphexe Twina Windowlicker či Afrika Shox od Leftfield / Afrika Bambaataa nebo známé Frozen od Madonny.

Vraťme se ale ještě krátce k Come To Daddy a Richardu D. Jamesovi, který ke skladbě řekl:
"Come to Daddy vznikal, když jsem se poflakoval doma a zuřil u vytváření zasranýho death-metalovýho jinglu. Potom, kdy se singl začal prodávat a video bylo hotový, se z toho malýho nápadu, který byl původně myšlený jako vtip, stalo opravdu něco velkýho. Nebylo to tak docela správný."
A já bych řekl, že to bylo dobře. Jinak bychom byli ochuzeni o jedinečný audiovizuální zážitek a to by byla opravdu velká škoda.



Linky > official web > facebook > twitter > spotify > soundcloud

Philip Selway z Radiohead má nový singl Coming Up for Air (official video)

Philip Selway, bubeník kapely Radiohead a skladatel, který již má za sebou sólovou desku Familial z roku 2010, dává o sobě vědět novým singlem Coming Up for Air. Tato nová skladba je předzvěst připravené desky Weatherhouse, která vyjde 7. října u Bella Union. Mnohavrstevnatý videoklip má na svědomí španělští filmaři z NYSU, kterým se povedlo statickým záběrům dodat dynamiku působivými zoomy. Jednoduchá technika, která překvapivě funguje a spojuje tak sled samostatných scén.

Po hudební stránce novinka Philipa Selwaye odkazuje na domovské Radiohead někam mezi slavná alba OK Computer a Kid A. Pulzující basující elektronika v pomalém tempu s melancholickým zpěvem Selwaye se postupně dopracuje až ke zvonivějšímu zvuku elektrické kytary, která hodně evokuje právě Radiohead. Celkově se tedy jedná o atmosférickou, temnější věc, která baví i při opakovaném poslechu, což je jen dobře. Zdá se, že Selway má nakročeno k dobré druhé desce. To ale jedna skladba nedělá a tak si musíme počkat na těch devět zbývajících. Přesto jsem optimista a těším se. Co vy? :)



Weatherhouse Tracklist:
01. Coming up for Air
02. Around Again
03. Let It Go
04. Miles Away
05. Ghosts
06. It Will End in Tears
07. Don’t Go Now
08. Drawn to the Light
09. Waiting for a Sign
10. Turning It Inside Out

Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > spotify

Perfume Genius | Queen (nový singl) | aneb queer hymna roku.

Mike Hedreas aka Perfume Genius skládá velmi silné, osobními pocity naplněné písně, které na posluchače, zvláště díky úsporným ale o to působivějším textům, promlouvají podobně jako těžké kladivo dopadnuvší na kovadlinu. Opět se vyjadřuje ke svému hlavnímu tématu, kterému se věnoval již na předchozích dvou deskách Learning a Put Your Back N 2 It. Je jím samozřejmě podoba identity a sexuální orientace. Oproti předchozím nahrávkám ale na novém singlu Queen z připravované desky Too Bright ustupuje dřívější lo-fi zvuk a nahrazuje jej mnohem agresivnější, sebevědomější zvuk posílený syntezátory, samply a bicími. Zpěv Mikea Hedrease je opět emocionálně vypjatý a přesvědčivý. Pokud jste tedy měli rádi věci z předchozích dvou desek, tak novinkou Queen rozhodně nepohrdnete. Videoklip, který má na svědomí režisér říkající si SSION (Peaches, Santigold, Gossip) naprosto pasuje k textu, kterým svým ústředním mottem "Don't you know you're queen" vyjadřuje ztracející a znovunalézané sebevědomí LGBT komunity resp. spíše jejich jednotlivců, kteří mohou stále tápat v tenatech pochybností o sobě samém. Jak říká sám Mike Hedreas, skladba Queen není tak surrealistická, vyjadřuje především obecně paniku gayů (gay panic). Zbytek jeho prohlášení nechám v originále:

“I’ve seen faces of blank terror when I walk by. Sometimes from seemingly strong, macho dudes – somehow my presence confuses and ultimately scares them. There is a strange power to it that I’ve only recently begun to understand and embrace. After many years trying to sort out exactly what they are scared of, most of the time converting the result into personal shame, there are now moments of monstrous pride”.

Samotná skladba je monumentální a psychydelická jízda s trochou sureálna, která je ale pevně zakotvena právě v textu. Queen tak aspiruje, bez debaty, na queer hymnu tohoto roku. A je sakra dobrá ;)
PS: datum vydání třetí studiové desky Too Bright je ohlášené na 23. září u Matador Records.

Don’t you know you’re queen
Yet even flower bloom at my feet
Don’t you know you’re queen
Cracked, peeling
Riddled with disease
Don’t you know me

No family is safe
When I sashay

Don’t you know you’re queen
Gleaning, wrapped in golden leaves
Don’t you know me
Rank, ragged
Skin sewn on sheets
Case in the barracks
For an ass to break and harness into the fold
Mary

No family is safe
When I sashay

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

S. Carey | Range of Light (recenze + full album stream)

Sean Carey, člen bubeník a backvokalista indie-folk kapely Bon Iver, který na sólové dráze si říká zkráceně S. Carey, prokazuje na svém druhém albu Range of Light svůj prokazatelný talent. Album vychází 1. dubna u  Jagjaguwar, ale nebojte se není to apríl, naštěstí na stránkách The New York Times zveřejnili stream celého alba, takže si jej můžete i zde na blogu v klidu zadarmo poslechnout již dnes.

Celé v převážně poklidném tempu plynoucí album nadnáší citlivý zpěv Seana Careyho a vlastně komplet deska se nese v náladě z ranního oparu právě probudivšího ospalého dne, jež dotváří za zvuku mnoha akustických nástrojů, perkusí a jemné elektroniky. Oproti svému debutu All We Grow (2010) je deska Range of Light mnohem více otevřená a bohatší ve svých aranží. Nechybí ani hostující Justin Vernon z Bon Iver ve skladbě Crow The Pines, která představuje jeden z vrcholů alba. Působivé vlnobití houslí a perkusí, ať již zde naprogramovaných či živých, vytváří s hlasy Seana Careyho a Justina Vernona opravdový hudební požitek. V následující Fire-Scene připomene intermezzo na akustickou kytaru, která se vine jako červená nit celou skladbou, ztišený hlas Seana Beama z Iron And Wine i emotivnost Sufjana Stevense. Moc se mi líbí, jak zpívá refrém "On an on | All I want is honesty". Ke konci ale převezme hlavní slovo zvuk klavíru, který dominuje i v dalších skladbách u něco málo přes minutu dlouhé Radiant i následující čtyřminutové pozvolna gradující Alpenglow. Celkově S. Carey staví více na atmosféře a emocích plynoucích z jeho hudby a hlasu než na propracované struktuře melodií, to ale není nutně výtka, zvlášť když to funguje. Range of Light je u mě příklad, že to funguje dobře.

Závěrečná skoro až sakrální skladba Neverending Fountain díky použitým sborům proudí skrze uklidňující harfu k posluchači, který s maršem perkusí na úplném konci je již rozhodnut, že toto výtečné album si poslechne nejen jednou a mačká tlačítko Play na svém ovladači a rozezní se skvělá skladba Glass/Film.




A pro doplnění přidávám i skaldbu In The Dirt z debutu All We Grow



Linky > web > facebook > twitter > soundcloud > spotify

Fuck Buttons | Stalker | Tarkovskij & video z filmu Stalker

Následující video představuje velmi povedené spojení hudby elektronických Fuck Buttons a jejich skladby Stalker se scénami ze stejnojmenného slavného filmu Andreje Tarkovského. Hutná a syrová atmosféra z filmu docela zajímavě koresponduje s težkotonážní elektronikou Fuck Buttons. Celé to vytvořil a sestříhal dohromady nějaký fanoušek Stalkera (filmu i hudby) na internetu. Když jsem poprvé tuto skladbu slyšel, tak mě svojí náladou a samozřejmě i názvem ihned nasměrovala na výtečný film od Andreje Tarkovského, ale přesto jsem si říkal, zda to má s ním něco společného i přes svůj význam slova "stalker" užívající se pro osobu, která sleduje neodbytně osobu jinou. Zdá se, že prvotní spojení této skladby s filmem Tarkovského nenapadlo jen mě a že jiná konotace prostě neřichází v úvahu, ikdyž bych si to taktéž uměl představit. Jinak musím zdůraznit, že zbytek alba Slow Focus vydaného minulý rok, ze které je tato skladba, tak i celý film Stalker opravdu vřele doporučuji.



Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Majical Cloudz | Impersonator (recenze)

Někdy se opravdu divím, jak je možné, že se o některé desce, která vyšla již v dubnu tohoto roku, dozvím až ze souhrnných žebříčků nejlepších alb tohoto roku světových hudebních webů a časopisů. To je i případ montrealské formace Majical Cloudz existující od roku 2011, za kterou autorsky stál Devon Welsh a později (2012) se k němu přidal Matthew Otto starající se především o živá vystoupení. Devon Welsh, mj. syn Kennetha Welshe představitele Windoma Earla z kultovního seriálu Twin Peaks, po debutu s názvem II z roku 2011 a kolaborací na jedné skladbě další montrealské party Grimes se poté spolu s Matthewem Otto vydal více do vod minimalistické elektroniky a dramatických zpovědí, které zhmotnili na druhém albu Impersonator.

Hudební minimalistický doprovod pro své písně tvoří často jen několik tónů sametově temných syntezátorů či se opakujících motivů kláves nebo smyčců, které jako jemná pavučina obepíná zpívané hluboce procítěné texty s nenápadnými mikrobeaty. Někdy beaty úplně chybí. Welshův bariton osciluje mezi sžíravou temnotou Nicka Cavea, smutným zoufalstvím Elliotta Smithe a křehkým romantismem Chrise Martina z Coldplay. A přesto paradoxně, především díky důrazu na výpověď ve svých textech, jsou písně Majical Cloudz velmi melodické a zapamatovatelné jako například skladba This Is Magic nebo Bugs Don't Buzz. Podmínkou je ale jen a pouze soustředěný poslech, neboť toto je deska, která se nehodí jako kulisa k jakékoliv činnosti. Neradno u ní žehlit či mít nádobí - hrozí popálení žehličkou či vytopení vodou, to když se zaposloucháte do nadmíru působivých textů. Odměnou vám je pak velmi silný emocionální zážitek, jako když balancujete na špičce jehly.

Samotnou ale neoddělitelnou kapitolou tvorby Devona Welshe jsou již zmíněné texty, v kterých velmi jednoduše a velmi zpříma pojmenovává své i vaše strachy a obavy. V Childhood's End nechá zemřít na ulici vašeho otce "Someone died | Gunshot, right outside | Your father, he is dead | I see him in my head | Childhood's End | Goodbye, my holy friend". Vystihne temné fantazie malého dítěte z nočních stínů v This Is Magic "I feel like a kid | I see some monster standing over my crib | And they fall in | Somebody knows who I am | Somebody sees me and wants to be my friend | And I know". V Bugs Don't Buzz vám bude tvrdit, že ty nejšťastnější písně končí vždy s úsměvem, jen ne ale tato, "The happiest songs all end with a smile. | This might end with a smile, no, my love." Z jeho textařského umění, jejíž inspirací hledal z velké části např. u již zmíněného  Elliota Smithe je patrná jednoduchost až heslovitost a neúprosná přímost se silou boxera, který vás umí zasáhnout na citlivé místo a dát vám snadno v prvním kole KO.

Zaujalo mě v jednom rozhovoru s Devonem Welshem, kde říkal, že na svých koncertech často vidí v předních řadách, jak lidé pláčí "Někdy se mi obtížně reaguje, ale nebojím se faktu, že lidé pláčí" a dále to rozvádí "Když hraješ na pódiu, tak chceš aby lidé něco cítili. Je zvláštní mít tu moc nad něčími emocemi, ale je to mnohem lepší než komunikovat s někým, komu stačí jen 'Jó, to je cool.'"

Přes veškerou zjevnou či skrytou temnotu v hudbě i textech prosvítájí na povrch světélka naděje. Jednotlivosti na vás působí stísněně, přesto jako celek je deska Impersonator velmi vzdušná a dává prostor posluchači pro své fantazie, běsi i neuskutečněné sny.










Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

Jimi Hendrix | Hear My Train A Comin' | Výborný dvouhodinový dokument volně ke shlédnutí! (full film)

Máte čas dvě hodiny? Jste fanouškem Jimi Hendrixe? Pokud aspoň na jednu otázku odpovíte kladně, tak určitě nebudete litovat, pokud se ponoříte do tohoto výborného dokumentu z řady American Masters, který měl premiéru 5. listopadu na americké PBS (Public Broadcasting Service).

Jimi Hendrix je legenda rockové hudby a jedna z nejvýznamnějších postav světové moderní hudby 20. století vůbec, který redefinoval hru na elektrickou kytaru způsobem do té doby nepředstavitelným. Oslňoval svoji brilantní technikou, přestože byl samouk a místo not používal barvy a jako levák svou kytaru Fender Stratocaster držel obráceně na druhou stranu. Jako první začal používat zpětnou vazbu pro dosažení potřebných psychedelických efektů, kterým říkal "vesmír". Ty spojoval se "zemí" tedy s bluseovými, jazzovými a funky rytmy. Na konci šedesátých letech se stal podobnou ikonou květinových dětí jako např. Jim Morrison. Vrcholem kariéry se stalo jeho nezapomenutelné vystoupení ve Woodstocku v roce 1969, kde celý dvoudenní festival zakončoval. Rok na to ve svých 27 letech zemřel pravděpodobně na předávkování léky. Ihned se ale objevily teorie, že byl zavražděn. To ale dnes myslím není tak podstatné, protože jeho hudba a jeho odkaz je již nesmazatelně vrytý do moderní hudby, jakou ji známe dnes.

Dokument mapuje život Jimiho Hendrixe jeho vlastními slovy v mnoha interview či slovy jeho rodiny. Dále pak představuje rozhovory s přáteli a muzikanty jako byl Paul McCartney a taktéž členy kapely The Jimi Hendrix Experience Noel Redding, Mitch Mitchell, Billy Cox a mnoho dalších. Dokument divákům předkádá dosud nezveřejněné záznamy např. z května 1968 z Miami Pop Festivalu či dosud neuveřejněná interview, kresby a dopisy.

Jen poznamenám, že dokument je pochopitelně v angličtině bez českých titulků. Naštěstí pro ty, kteří angličtinu neovládají úplně dobře jsou tu aspoň zapínatelné anglické titulky.

65daysofstatic | Wild Light (recenze + video)

65daysofstatic byli jsou a budou vizionáři. Vždy byli o krok napřed a vlastně i trochu mimo hlavní proud vlny post-rocku na začátku milénia. Ať už se jedná o jejich výbušné math-rockové počátky v prvních dvou albech The Fall of Math a One Time for All Time, či propracované spojení s elektronikou na předchozím albu We Were Exploding Anyway a Heavy Sky EP. V případě posledně zmiňovaného alba se jednalo o propadnutí kouzlu elektroniky. Přesto jí dokázali zkrotit, aby sloužila post-rockovému základu každé jedné skladby na albu, i když se to na první poslech nezdálo.

V polovině září přišli se svou novinkou Wild Light. Myslím si, že nejednoho posluchače opět překvapili, jakou cestou se vydali na této vynikající desce. Poučili se z předchozího alba, kde elektroniky bylo někdy až moc. To při poslechu nevadilo, naopak, ale celkem jim to pak bránilo na koncertech věrně tyto skladby zahrát, jak se později vyjádřili. Proto na Wild Light trochu ubrali z plynu a naopak přimíchali jednu velmi podstatnou esenci, tolik ceněnou v post-rocku ale nejen tam, a tou je atmosféra. Tu předchozí desky 65dos celkem postrádali. Elektroniku ponechali, ale pracují s ní výrazně rafinovaněji a úsporněji. Občas s ní ale udeří rovnou na solar. Mám teď na mysli jejich hutné zvukově prostorné bassové elektronické výbuchy a plochy např. v Prisms či Unmake The Wild Light nebo závěrečné Safe Passage.

Začátek s Heat Death Infinity Splitter (už ten název! :)) začíná proklamací “No one knows what is happening. There is a lot of danger out there, ok?” (Nikdo neví, co se děje. Tam venku je hodně nebezpečí, jasný?), což nás má připravit na to co přijde. Pomalu budovaný útok na posluchačovu integritu a ušní bubínky zkrze vrstvení hutných syntezátorů, pomalého beatu a zvukových stěn kytar, s gradací rozpadajícího se bloku ledu, který právě narazil na zem. Naprostá paráda a atmosféra jak z apokalyptického filmu. V následující skladbě Prisms si budete připadat jako světlo, které právě proletělo hranolem (anglicky "prism"), tedy rozebráni na celé barevné spektrum. Skladba končí podkresem poklidného piana a najednou je klid. Ten pokračuje i v dalším tracku The Undertow, neboť začíná ambientními plochami, které po nějaké době utne příval bubnů, aby se ve střední pasáži znovu objevilo melancholické piano, které ale nepostrádá napětí, a vy jen čekáte, kdy to zas vypukne. To je velmi silný moment s monumentální gradací, která exploduje v erupci zvuků a jemných beatů. Blackspots už je připomínka předchozího alba. S ničím se od začátku nemaže a pádí rychlostí světla s beaty a kytarami v zádech až do finále. Maximální sedm a půl minutový taneční virvál :) Tedy poslední minuta to už je jen takový ruchový chill out.
Celková práce s tempem a náladou skladeb je na celé ploše alba velmi propracovaná. Atmosférické pasáže tak dávají vyniknout rytmických a výbušným celkům. To je asi největší posun a přínos nového alba oproti předchozímu. Velkým zklidňujícím prvkem a nositelem melodií je převážně poklidné piano, což jen umocňuje dojem a emoce z poslechu. Krásným příkladem je skladba Taipei. Nejsilnější skladba celého alba Unmake The Wild Light se skrývá na předposledním místě. Dalo by se říci, že jde o nejvíc post-rockovou skladba s klasickým post-rockovým climaxem, která ale zní, jako by si zahráli Explosions In The Sky s Fuck Buttons.

Čtveřice z anglického Sheffieldu deskou Wild Light opět nezůstali na místě a posunuli se ve svém vývoji dál. Jejich pojetí post-rocku je na hudební scéně unikátní. Předvádí, že post-rock může znít i po těch dlouhých letech stále svěže a zábavně, že se nejedná o intelektuální nudu, ale naopak o žánr, který stále žije a mnoho lidí baví. Pátým řadovým albem Wild Light 65daysofstatic zatím dosáhli svého vrcholu, což říkám s plným vědomím, neboť se jedná o promyšlenou, sebevědomou desku, které nechybí atmosféra starých post-rockových počinů, ani silné momenty a velké emoce podpořené chytrou elektronikou.





Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

Yo La Tengo již tuto středu 6.11. v Paláci Akropolis! (official videos)

Yo La Tengo (v překladu "Mám to") původem z Hobokenu v New Jersey mají za sebou úspěšnou třicetiletou kariéru, během které se stali miláčku indie scény a taktéž kultovní kapelou. Jejich pohodová hudba musí rezonovat snad v každém srdci milovníka dobré hudby. Kromě otisků indie-rocku v jejich tvorbě uslyšíte i vlivy Velvet Undergroud, které mimochodem představovali ve filmu  I Shot Andy Warhol, či stopy dream-popu a shoegaze. Trio tvoří Ira Kaplan (kytary, klavír, zpěv), Georgia Hubley (bubny, klavír, zpěv) a James McNew (baskytara, zpěv). Yo La Tengo v Paláci Akropolis podle oficiálních informací si pro nás chystají dvouhodinový koncert, takže začátek vypukne již v 19h. tedy doporučuji přijít včas :) Přehrají určitě jejich zatím poslední již třináctou studiovou desku Fade z letošního ledna, která se nesmírně povedla a mnozí kritici ji řadí mezi jednu z nejlepších v jejich kariéře. Určitě se ale dočkáme i bohatého výběru z předchozí tvorby.







Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Arcade Fire | Reflektor (Full Album Teaser) | A je to tu, celé album k poslechu!!!

ALBUM ROKU?

...

ANO!

REFLEKTOR je ALBUM ROKU 2013! ;)



Reflektor playlist >
0:00:00 Reflektor
0:07:34 We Exist
0:13:17 Flashbulb Eyes
0:16:00 Here Comes the Night Time 
0:22:30 Normal Person
0:26:53 You Already Know
0:30:51 Joan of Arc
0:46:22 Here Comes the Night Time II
0:49:07 Awful Sound (Oh Eurydice)
0:55:23 It's Never Over (Hey Orpheus)
1:02:02 Porno
1:08:05 Afterlife
1:14:02 Supersymmetry

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Arcade Fire | Afterlife (lyric video)

Vím, že se budu opakovat, ale jako srdcovej fanoušek montrealské bandy Arcade Fire musím říct, že čekání na nové album je k nevydržení :) Už zbývá jen necelé 3 dny než 28. října album Reflektor vyjde. Do té doby si můžeme stále dokola přehrávat empétrojku s dokonalým singlem Reflektor s hostujícím Davidem Bowiem či se dívat na jeho klip od Antona Corbijna. No a teď máme možnost se opájet další skladbou. Jmenuje se Afterlife a Arcade Fire k ní před pár dny vypustili jen lyric video, tedy video obsahující i text v obraze. A opět je to trefa do černého. Jak hudebně, krásně roztančené ale přesto arcadefireovské, tak po stránce textu, který pěkně koresponduje s videoklipem, který vypráví řecký mytologický příběh o Orfeovi a Eurydice, kde Orfeus musí zachránit z Hádova podsvětí svou milovanou zemřelou Euridiku. Protože to ale není původní video, ale jen lyric video, tak obraz je sestříhám z filmu z roku 1959 Black Orpheus (Černý Orfeus), který je zasazen do Ria de Janeira padesátých let. Původně jsem myslel, že se jedná o Haity, které by bylo pro Arcade Fire příznačné, navíc také proto, že celá deska čerpala jako jednu z inspirací v haitské rara hudbě.
Takže nastavte si na přehrávači replay, zmáčkněte play a už jen poslouchejte, vychutnávejte...

Afterlife, oh my God, what an awful word
After all the breath and the dirt and the fires are burnt
And after all this time, and after all the ambulances go
And after all the hangers-on are done hanging on to the dead lights
Of the afterglow

I've gotta know

[Chorus]
Can we work it out?
We scream and shout 'till we work it out
Can we just work it out?
Scream and shout 'till we work it out?
'Till we work it out, 'till we work it out
'Till we work it out, 'till we work it out

Afterlife, I think I saw what happens next
It was just a glimpse of you, like looking through a window
Or a shallow sea
Could you see me?
And after all this time
It's like nothing else we used to know
After all the hangers-on are done hanging on to the dead lights
Of the afterglow

I've gotta know

[Chorus]
Can we work it out?
Let's scream and shout 'till we work it out
Can we just work it out?
Scream and shout 'till we work it out?

But you say
Oh
When love is gone
Where does it go?
And you say
Oh
When love is gone
Where does it go?
And where do we go?
Where do we go?
Where do we go?
Where do we go?

And after this
Can it last another night?
After all the bad advice
Had nothing at all to do with life

I've gotta know

[Chorus]
Can we work it out?
Scream and shout 'till we work it out?
Can we just work it out?
Scream and shout 'till we work it out?

But you say
Oh
When love is gone
Where does it go?
And you say
Oh
When love is gone
Where does it go?
Oh
When love is gone
Where did it go?
And where do we go?

It's just an afterlife
It's just an afterlife
It's just an afterlife with you
It's just an afterlife

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Lily & Madeleine | The Weight of the Globe EP (recenze + full stream)

Folk popové sesterské duo Lily & Madeleine z Indianapolis tvoří dvě teenagerky Lily a Madeleine Jurkiewicz, které svůj nesporný talent projevily z kraje tohoto roku na vydaném EP The Weight of the Globe.
Aby bylo jasno, Madeleine je osmnáct a její sestře pouhých šestnáct let, nicméně i přes to mají dospělý projev a co víc, jejich hlasy jednotlivě jsou překrásné, jemné, lehké jak pírko, ale ještě úžasnější je jejich společná harmonie, kterou v dvouhlasu vytváří. Neskutečně příjemné, a jak někdo na netu poznamenal, i kdyby zpívaly o těch neodpornějších věcech, tak v uších posluchače by to znělo jako mana nebeská. Krásné čisté hlasy by ale nestačily, kdyby děvčata nepřenesly do svého zpěvu i pokoru, smutek a trápení, které to celé posouvá do vážnější a zadumanější roviny, tak typické pro jejich věk. S tím se nese i obsah, který je vyspělejší než byste do nich, opět podle věku, mohli předpokládat. Naštěstí to nejsou nějaké MTV hvězdičky, co zpívají jen a pouze o klukách a holkách co spolu chodí a jaké mají při tom trable. Stačí se zaposlouchat např. do textů Back to the River "If only my heart could speak into this river / And you'd drink me up / I could be free of all these lonesome shivers / I could give myself up" či Tired "I'm so tired / The city seems much taller / Maybe I'm just smaller / Crushed by the weight of the globe / Is it worth it / I hope so" a hned víte, že tyhle holky mají něco v sobě, co jiní nikdy nemusí najít, a to talent vyjádřit pocity v krásné lyrické formě.



If only my feet could fall as fast as a heart does 
I would be so long gone 
But I'm stuck, stuck under your thumb 
I can't get up 
I can't get up, up I can't get up 
If only my eyes could see as high as a mountain 
Or wherever your heart's gone 
But I have fallen on the bank of this river 
I can't get up 
I can't get up, up I can't get up 
If only my heart could speak into this river 
And you'd drink me up 
I could be free of all these lonesome shivers 
I could give myself up (give myself up) 
We all go back to the river 
We will all come undone 
And there you will be, my love, with the faintest touch 
And I will give myself up 
Give myself up, up 
I will give myself up

Když jsem je prvně slyšel, a vlastně ještě dřív, když jsem si o nich jen četl někde na netu, tak je všude přirovnávali k taktéž sesterské dvojici First Aid Kit (neboli Johanna a Klara Söderberg ze Švédska, které též debutovali ve stejném věku s Drunken Trees EP v roce 2008), no a při poslechu vás to opravdu napadne. Nicméně oproti FAK mají Lily & Madeleine přeci jen něžnější éteričtější hlasy a i hudba je více jemnější, pokud se to dá vůbec takto porovnat. Kromě akustických kytar uslyšíte piano, ukulele, tenor a alt saxofon nebo i cello a trubku. To vše v příjemném balení melodického, trochu posmutnělého folk popu. Pro ty kterým by to nestačilo, tak koncem tohoto měsíce 29. října vydají děvčata své debutové album pojmenované jednoduše Lily & Madeleine na astmatické kočičce Sufjana Stevense aka Asthmatic Kitty Records :), tak se docela těším kam se posunou. Jako ochutnávku uveřejnily jednu píseň z debutu a to konkrétně Devil We Know, která nabízí propracovanější a bohatší aranže, takže to můžeme brát jako slibný příslib, co přinese jejich první řadová deska.



Neodpustím si přidat ještě krásnou In the Middle v live verzi.



A tady si můžete díky jejich bandcamp webu poslechnout stream celého The Weight of the Globe EP.



A pokud byste toho neměli ještě dost, tak si můžete poslechnout bonus ve formě akustických verzí skladeb z předchozího EP na White Arc Session Acoustic EP 1:



Linky > official web > facebook > twitter > youtube

Fiona Apple | Hot Knife (official video) | dir. Paul Thomas Anderson

Fiona Apple vydala minulý rok výborné album The Idler Wheel... (celým názvem ale "The Idler Wheel Is Wiser Than the Driver of the Screw and Whipping Cords Will Serve You More Than Ropes Will Ever Do" :)), ze kterého známe jen nevšední "podmořský" videoklip k výtečné úvodní skladbě Every Single Night. Tam se Fiona předvedla s kreací chobotnice na hlavě s chapadlama místo vlasů.

Letos v létě se navrátila ke spolupráci se svým bývalým partnerem a světově uznávaným filmovým režisérem Paulem Thomasem Andersonem (Magnolia, Až na krev) a natočili spolu klip k pro změnu dokonalému závěru alba k poslední skladbě Hot Knife. V devadesátých letech a na přelomu tisíciletí spolu natočili klipy ke skladbám jako “AcrossThe Universe” cover, “Fast As You Can,” “Limp,” či dechberoucí “Paper Bag.” Po rozchodu a dlouhých 13 letech letos přišli společně s klipem k Hot Knife. Pro P.T. Andersona to bylo 11 let, kdy se vrátil k natáčení videoklipu. Výsledek je jednoduše působivý. Anderson pracuje pouze s čb obrazem kontra barva a s rozdělením obrazu na části. Dynamiku a energii dodává sama Fiona Apple svým nasazením a prožitkem při zpěvu. Ten tvoří hlavní část skladby, neboť kromě něho a mnohohlasu vytvořeném spolu se svojí sestrou Maude Maggart, ve skladbě uslyšíte z hudebních nástrojů jen rytmus tympánu, na který sama Fiona Apple i hraje resp. bubnuje. A P.T. Anderson ví, jak má Fionu Apple zabírat, nasvítit, aby výsledek byl ještě působivější. Holt v jednoduchosti je síla a také krása. Posuďte sami.

Linky > official web > facebook > soundcloud > myspace

Arcade Fire | Reflektor (official video) dir. Anton Corbijn & hravý interaktivní videoklip

Bouchněte šampaňské neboť indie-rockový miláčkové z Montrealu Arcade Fire jsou zpět a v plné formě! Připravili si pro nás dvě opravdové lahůdky (a jednu třešničku na dortu :)) k včera zveřejněnému singlu Reflektor z dlouho očekávané stejnojmenné čtvrté studiové desky Reflektor.

První lahůdka: Interaktivní video od Vincenta Morisseta na justareflektor.com

Video pojmenované Just a Reflektor se natáčelo na Haiti, takže je plné tančících postav a pouličního ruchu. Především v závěru, kdy už není tak interaktivní, je perfektně sestříhané přesně do hudby spolu s tanečníky na videu. Interaktivita je v tomto případě znamená, že máte možnost ovlivňovat či pozměňovat videoklip za běhu pohybem myši (zkoušel jsem jen verzi v Chrome prohlížeči) mnoha nápaditými efekty. Verzi pro smartphony či tablety jsem neměl možnost vyzkoušet a ani hrátky s webkamerou jsem nevyzkoušel :(. Nicméně i tak se jedná o originální způsob, jak vstupovat do "tvorby" videoklipu v reálném čase. Interaktivní byli i některé jejich předchozí singly z minulých desek např. We Used to Wait a Neon Bible. Moc se mi takový způsob líbí.

Druhá lahůdka: Oficiální videoklip od legendy hudebních klipů, režiséra a fotografa Antona Corbijna

Myslím, že u Antona Corbijna, autora biografického filmu Control o kapele Joy Division, či videoklipů Depeche Mode, U2 nebo Nirvany (Heart-Shaped Box) nikoho nepřekvapí použití černobílého ztvárnění, precizní kompozice a nápaditý scénář. Vše se točí okolo názvu skladby Reflektor, reflektovat, odrážet, zrcadlit, dokonce se objeví i disco koule :) Ale nebojte, stále jde o Arcade Fire.

Pomyslná třešnička: David Bowie jako host na míste back vokálu. Je tam sice na krátkou dobu, ale přesto svým nezaměnitelným zpěvem nesmírně potěší.

Na samotné skladbě Reflektor je poznat, že producentem je někdo jiný než Arcade Fire. Sami AF si vybrali frontmana LCD Soudsystem Jamese Murphyho a tak je Reflektor řádně tanečně rozhýbaný, přesto ale jsou to stále Arcade Fire se svou energií a smyslem pro výborné melodie. Dokonce nechybí ani druhý hlas v podání manželky frontmana Wina Butlera Régine Chassagne, členky AF, která jako obvykle svůj part zpívá francouzky. Oceňuji také dokonalé použití saxofonu a především pak onu zmíněnou třešničku na dortu, velkého fanouška kapely od samotných začátků, kdy jim jeho přízeň a podpora určitě pomohla nastartovat slibnou kariéru indie rockových star, ikonu a bývalého vizionáře Davida Bowieho.

Deska Reflektor vyjde 28. října u Merge Records a vyvstává už jediná otázka: Zopakují úspěch svého předchůdce The Suburbs? Pro mě to není podstatné, nicméně o kvalitách očekávané novinky vůbec nepochybuji. A strašně se na ni těším! :)



Trapped in a prism
In a prism of light
Alone in the darkness
Darkness of white
We fell in love
Alone on a stage
In the reflective age

Entre la nuit, la nuit et l’aurore.
Entre le royaume, des vivants et des morts.

If this is heaven
I don’t know what it’s for
If I can’t find you there
I don’t care

I thought I found a way to enter
It’s just a Reflektor (It’s just a Reflektor)
I thought I found the connector
It’s just a Reflektor (It’s just a Reflektor)

The signals we send
Are deflected again
We’re still connected
But are we even friends?

We fell in love when I was nineteen
And I was staring at a screen

Entre le nuit, le nuit et l’aurore.
Entre les voyants, les vivants et les morts.

If this is heaven
I need something more
Just a place to be alone
Cause you’re my home???

I thought I found a way to enter
It’s just a Reflektor (It’s just a Reflektor)
I thought I found the connector
It’s just a Reflektor (It’s just a Reflektor)

It’s just a reflection of a reflection
Of a reflection of a reflection

Will I see you on the other side?
We all got things to hide

It’s just a reflection of a reflection
Of a reflection of a reflection

Will I see you on the other side?
We all got things to hide

Alright, let’s go back

Our song escapes
On neon silver discs
Our love is plastic
We’ll break it to bits

I want to break free
But will they break me?
Down, down, down
Don’t mess around

I thought I found a way to enter
It’s just a Reflektor (It’s just a Reflektor)
I thought I found the connector
It’s just a Reflektor (It’s just a Reflektor)

Thought you would bring me to the ressurector
Turns out it was just a Reflektor (It’s just a Reflektor)
Thought you would bring to me the ressurector
Turns out it was just a Reflektor (It’s just a Reflektor)
Thought you would bring to me the ressurector
Turns out it was just a Reflektor (It’s just a Reflektor)

It’s a Reflektor
It’s just a Reflektor
Just a Reflektor

Will I see you on the other side?

It’s just a Reflektor

Will I see you on the other side?
We all got things to hide

It’s just a Reflektor

Will I see you on the other side?

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Fuck Buttons | Slow Focus (recenze)

Hned zkraje se musím přiznat, že o Fuck Buttons jsem poprvé slyšel až letos v červenci, kdy vydali své již třetí album Slow Focus. Nechápu, jak jsem je mohl přehlédnout.  Nezaznamenal jsem je k mé smůle ani před rokem, kdy jejich úvodní skladbu Surf Solar a remix Olympians, obě z druhé desky Tarot Sport z roku 2009, použil režisér Danny Boyle během slavnostního ceremoniálu na Olympiádě v Londýně. A to i přesto, že jeho playlist byl opravdu výborný.

Narazil jsem na ně víceméně náhodou. A to ještě především díky dokonale hravému provokativnímu a téměř dada názvu Fuck Buttons. K němu dvojice gentlemanů z Bristolu Andrew Hung a Benjamin John Power dodávají: "Naše hudba není tak namyšlená, jako naše jméno". To musím potvrdit. Protože když jsem je slyšel poprvé, jejich aktuální album Slow Focus, tak jsem byl doslova přikován do křesla, neboť ten příval energie spolu s invencí byl opojně pohlcující.

Valivý svižný rytmus bubnů otvíráku Brainfreeze hned zkraje dává vědět, že se tu nebude dávat noha z plynu. Naopak se bude přikládat jak to jen jde. Synťáky i perkuse mají kovovou příchuť jak z dob, kdy industriální muzika byla trendy, přesto je skladba tomu na hony vzdálená. Do melanže repetetivních motivů a melodií ještě Fuck Buttons zamíchávají jejich oblíbené ostré a notně zkreslené noisové "kytary" (viz. poznámka u The Red Wing níže ;)), které se krásně topí ve zlověstném halucinogenním oparu s atmosférou jak z nějakého temného dystopkého sci-fi filmu.

Po více jak osmi minutovém prvním tracku přichází na řadu nepřiznané intro alba Year of The Dog, které absenci beatů nahrazuje rychlými modulovanými arpaggii synthezátorů. Ty tvoří primitivní (čti jednoduchou) melodii, která se střetává se zvukem bublajících kakofonických houslí v pozadí. tato krátká jednohubka (na poměry FB má jen 4 minuty) by se svojí náladou a stylem s přehledem zapadla do sountracku TRONa od Daft Punk.

Třetí The Red Wings je postavena na pomalém houpavém beatu z hájemství trip-hopu s navěšenou hutnou noiseovou stěnou kytary. Vtip je v tom, že na celém albu není použita jediná živá kytara. Vše je umně udělaná elektronika, znějící jako kytarový noise. Fuck Buttons s tímto zvukem pracují již od svého debutu Street Horrrsing, kde k tomu ještě měli notně zkreslené hardcore rockové vokály. Ty ale opustili již na druhém albu Tarot Sport, které celkově bylo o poznání prosvětlenější, optimističtější a rozhýbané dotaženými tanečními tribal rytmy. Album Slow Focus, přestože celkově navazuje více na Taror Sport, si tak ale z debutu bere především tu noiseovou část kytarového zvuku s propracovanou elektronikou a oproti dvojce přidává daleko temnější atmosféru noční můry a plížící se neznámé hrozby.

Od Sentients to jde jako na horské dráze. Občas se sice stačíte nadechnout, ale po většinu času až do konce alba jste v euforii. Sice to nejsou žádné veletoče, kde byste byli hlavou dolů, ale právě proto se vám z toho neudělá špatně. Ba právě naopak, občas si i stačíte zatancovat (Prince's Prize, jediný prosvětlenější track), ale jakmile dozní závěrečná desetiminutová skladba Hidden XS, tak budete mít chuť si toto výtečné album pustit znova a opět si tak vychutnat tu báječnou temnou ale sexy atmosféru. Ještě jsem se ale nezmínil o předposlední pro mě vrcholné taktéž desetiminutové skladbě Stalker. Svojí plíživou a nenápadnou gradací se velmi pomalu ale o to hlouběji zařezává do kůže, jen abyste na konci když procitnete, zjistili, že Fuck Buttons vás mají tímto okamžikem totálně omotané kolem prstu. Stalker disponuje těžkým kalibrem v podobě perfektního valivého beatu, filmové atmosféry drsné post-moderní kriminálky, takřka monotónní strukturou pohybující se v rozmezí několika akordů vygradovanou do běla mohutným drone závěrem. To ocenůji i u skladby Sentients, kterou když si představím s tím jejím takřka industriálním řinčivým beatem, 8bitovým synťákem a noisovým závěrem na živo, tak bych se obával o své citlivé uši a vznik tinnitu. Pravda svojí intenzitou (noise části) to na debut Fuck Buttons nemá.

Celé album, jak už název napovídá, je určený k pozornému poslechu, s kterým není radno spěchat. Přestože desku poslouchám už asi po dvacátépáté, tak mě stále dokáže něčím překvapit a rozhodně mě stále hodně baví. Slow Focus je trvalka, která si troufnu říci, jen tak zub času neohlodá :)

PS: Nesmím opomenout zmínit, že Fuck Buttons vystoupí již 29. 9. v MeetFactory!

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

CHVRCHES | The Mother We Share | Gun | Recover | a nové album v září! (single + video)

Electropopová kapela z Glasgow CHVRCHES, která předskakovala letos v červenci Depeche Mode v pražském Edenu, zanedlouho vydá své debutové album pojmenované The Bones Of What You Believe. Datum vydání je stanoveno na 23. září u Virgin Records.

Po povedeném jarním EP Recover se tak dočkáme regulerní desky. Kapelu tvoří trojice Iain Cook (původně alt-rocková kapela Aereogramme), Martin Doherty (z indie kapely The Twilight Sad) a mladá zpěvačka a novinářka na volné noze Lauryn Mayberry. Nový projekt se změnil v regulérní kapelu CHVRCHES na konci roku 2011 a ono "V" v názvu dali místo "U" proto, aby se snadněji vyhledával na internetu. Stylem jsou blízko synthpopu, nicméně podobně jako M83 není čistý synthpop, tak i Chvrches mají přesah do temnějších oblastí a tedy i styčné plochy právě s Depeche Mode. Nicméně jemný až dívčí hlas zvěvačky Lauryn Mayberry a cit pro výrazné melodie, posouvá zvuk kapely do velmi příjemného elektro popu.

Po EP Recover stačili do dnešních dnů zveřejnit další skladby resp. singly z připravované desky včetně videoklipů. Po klipu k Recover tu máme singl Gun a poslední z kraje srpna videoklip k otevíráku z debutu The Mother We Share.









The Bones Of What You Believe tracklist >
1 | The Mother We Share
2 | We Sink
3 | Gun
4 | Tether
5 | Lies
6 | Under The Tide
7 | Recover
8 | Night Sky
9 | Science/Vision
10 | Lungs
11 | By The Throat
12 | You Caught The Light

Deluxe:
13 | Strong Hand
14 | Broken Bones
15 | Gun (KDA Remix)
16 | The Mother We Share (We Were Promised Jetpacks Remix)
17 | Recover (Live At Village Underground)

18 | The Mother We Share (Live At Village Underground)

Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > tumblr

The National | Graceless + Sea Of Love (official video)

A máme tu další v pořadí již čtvrtý singl Graceless z květnové desky Trouble Will Find Me od brooklynských oblíbenců The National. Pod režijní taktovkou Sophie Peer (natočila i předchozí klip Sea of Love viz. níže) vznikl kouzelný černobílý klip, který se celý natáčel v domě resp. na zahradě a především bazénu rodičů frontmana Matta Berningera v Cincinnati, jehož otec se v klipu také objeví. Natáčení klipu ve kterém členové kapely oblečeni v oblecích skáčí do bazénu na všechny způsoby např. s rozjezdem na kole, či se hojně popíjí pivo, byl pro kapelu prý nejnáročnější, jaký kdy točili.

“Poranil jsem si obličej a Bryce (Dessner) si zas hnul se zády” říká Berninger. A dodává že jeho poranění má z “jízdy na kole zakončenou skokem (i s kolem) do bazénu a nárazu obličeje o vodu (celkem třikrát). Měl jsem brýle, díky kterým jsem pak měl kolem očí monokl. Bylo to nejbrutálnější video, které jsme kdy točili. Byla to sranda, ale něco to stálo. Naštěstí nikdo nezemřel.”

Přidávám pro úplnost ještě odkazy na první dva neméně povedené klipy: Deamons a Don’t Swallow the Cap.



A přidávám ještě předchozí klip k Sea Of Love.



Graceless
Graceless
Is there a powder to erase this?
Is it dissolvable and tasteless?
You can't imagine how I hate this
Graceless

I'm trying, but I'm graceless
Don't have the sunny side to face this
I am invisible and weightless
You can't imagine how I hate this
Graceless

I'm trying, but I've gone
Through the glass again
Just come and find me
God loves everybody, don't remind me
I took the medicine when I went missing
Just let me hear your voice, just let me listen

Graceless
I figured out how to be faithless
But it will be a sheme to waste this
You can't imagine how I hate this
Graceless

I'm trying, but I've gone
Through the glass again
Just come and find me
God loves everybody, don't remind me
I took the medicine and I went missing
Just let me hear your voice, just let me listen

All of my thoughts of you
Bullets through rock and through
Come apart at the seams
Now I know what dying means

I am not my rosy self
Left my roses on my shelf
Take the wild ones, they're my favorites
It's the side effects that save us

Grace
Put the flowers you find in a vase
If you're dead in the mind it will brighten the place
Don't let them die on the vine, it's a waste
Grace

There's a science to walking through windows
There's a science to walking through windows
There's a science to walking through windows
There's a science to walking through windows without you

All of my thoughts of you
Bullets through rock and through
Come apart at the seams
Now I know what dying means

I am not my rosy self
Left my roses on my shelf
Take the wild ones, they're my favorites
It's the side effects that save us

Grace
Put the flowers you find in a vase
If you're dead in the mind it will brighten the base
Don't let them die on the vine, it's a waste
Grace

Grace
Put the flowers you find in a vase
If you're dead in the mind it will brighten the base
Don't let them die on the vine, it's a waste
Grace

Sea of Love
Will you say you love me Jo?
How am I supposed to know?
When you go under the waste
What am I supposed to say?

I see people on the floor
They're slidin' to the sea
Can't stay here anymore
We're turning into thieves

If I stay here trouble will find me
If I stay here I'll never leave
If I stay here trouble will find me
I believe

Jo I'll always think of you
As the kind of child who knew
This was never gonna last
Oh Jo you fell so fast

Hey Jo sorry I hurt you, but they say love is a virtue don't they?
Hey Jo sorry I hurt you, but they say love is a virtue don't they?
Hey Jo sorry I hurt you, but they say love is a virtue don't they?
Hey Jo sorry I hurt you, but they say love is a virtue don't they?

I see people on the floor
They're slidin' to the sea
Can't stay here anymore
We're turning into thieves

I see you rushing now
Tell me how to reach you
I see you rushing now
What did Harvard teach you?

I see you rushing now
Tell me how to reach you
I see you rushing now
What did Harvard teach you?

I see you rushing now
Tell me how to reach you
I see you rushing now
What did Harvard teach you?

I see you rushing now
Tell me how to reach you
I see you rushing now
What did Harvard teach you?

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Arcade Fire & David Bowie | Wake Up | aneb jak jsem vzpomínal na desku Funeral

Arcade Fire vydali v září 2004 svůj veleúspěšný debut Funeral. Za rok deska vyšla také ve Velké Británii, ale stále je znalo jen malý okruh zasvěcených posluchačů a hudebních kritiků. V té době se za ně postavil samotný David Bowie a označil se za jejich velkého fanouška. Nemusím zdůrazňovat, že takové prohlášení samotného Bowieho, nutně muselo zvýšit pozornost medií a také zájem širšího okruhu posluchačů. Jsem si ale jistý, že i bez toho by sama deska Funeral a následná šeptanda, neboť ta deska je prostě jednoduše geniální :), by vykonala své, jen pomaleji.

V českých zemích nějaké povědomí v tu dobu o Arcade Fire měli snad jen některá hudební periodika, tipuji že i Radio 1, a pak pár nadšenců na internetu. Já sám jsem na ně narazil úplnou náhodou při hledání hudebních novinek na torrentech (ano přiznávám se k tomu :)) a čistě na slepo jsem sáhl po nějaké desce Funeral od nějaké kapely s pěkným jménem Arcade Fire. Od té doby se datuje má srdečná oddanost a obdiv k této kapele. Protože Funeral, byť název by mohl odrazovat (pozn. Funeral znamená pohřeb v češtině), je natolik živelná a strhující deska, která pokud vás osloví, tak už se jí myslím nikdy nezbavíte, protože vás nutí ji poslouchat stále dokola a vracet se k ní. Název Funeral kapela zvolila z důvodu smrti několika nejbližších příbuzných členů kapely během natáčení desky.

Krásné chytlavé rockové skladby s punkovou energií a živelností útočí na posluchače s celým ansámblem kapely čítající něco kolem 7 lidí. Nálepky jsou irelevantní, nicméně Arcade Fire jsou označovány za indie rock, barokní pop, art rock či post-punk. Vše víceméně odpovídá, ale k čertu s nálepkama, ty vám stejně nedají představu o hudbě, kterou Arcade Fire hrají, dokud si je sami neposlechnete. Neboť jejich originální uskupení a především pestrost nástrojů (namátkou kytary, akordeon, housle, tamburina, klávesy, ruzné perkuse, bubny, varhany a jiné) jsou docela zásadní. Přesto bez vyjímečných skladeb by byly i Arcade Fire jen další indie kapelou s mnoha členy. A to Arcade Fire mají. Mají talent a umí napsat nadčasové songy, které vám přesto budou rezonovat v hlavě a budete si je rádi pobrukovat sami i po skončení poslední skladby. Ústřední manželské duo Win Butler a Régine Chassangne spojují svými hlasy a svým upřímným a bezprostředním projevem dokáží skrz jejich skladby probudit v posluchačích živé emoce a to je deviza, která se vyvažuje zlatem. Navíc mě baví, vždy když vidím nějaký jejich záznam koncertu, jak si během celého vystoupení několikrát téměř všichni členové vymění hudební nástroje, dokonce i za bubny se vystřídají :) Bohužel jsem je neměl možnost je vidět osobně na živo. K nám je zatím nikdo nepřivezl a když zrovna byli ve Vídni či v Německu, tak buď bylo vyprodáno nebo jsem prostě z nějakých důvodů nemohl. Stále ale doufám a těším se, až je jednou uvidím...

Závěrem se musím přiznat, že tento článek vznikl spontánně, kdy jsem chtěl na blog jen umístit skladbu Wake Up, kterou hrají Arcade Fire s Davidem Bowiem, ale nějak se mi to vymklo z ruky, a tak to berte jako takovou mou srdeční vzpomínku na jedno z mých nejoblíbenějších alb jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Prostě srdcovka. Každý máme nějakou, a jedna z mých je právě Funeral.

PS: ještě malá poznámka k přiloženému videu. Všimněte si, jak je v sále skoro poloprázdno. V té době
nikdo Arcade Fire neznal a ti lidi co tam jsou, přišli určitě hlavně na Bowieho. Sám také uvádí skladbu a představuje kapelu. Dnes by lidi byli i v uličkách. Prostě všichni by chtěli vidět Arcade Fire.

PPS: a ještě něco k tomu musím dodat. Všimněte si, že na housle ještě s Arcade Fire je na pódiu Owen Pallett, který s nimi nahrával Funeral. Později, či možná už v té době, teď si nejsem jistý, vystupoval sám pod pseudonymem Final Fantasy. Owen Pallett stejně jako Arcade Fire je z Kanady. A připomínám, že již  5. srpna vystoupí v MeetFactory. A už úplně poslední věc. Arcade Fire plánují vydat na září nové album. Těším se jak malej kluk :)

Somethin' filled up
My heart with nothin',
Someone told me not to cry.

Now that I'm older,
My heart's colder,
And I can see that it's a lie.

Children wake up,
Hold your mistake up,
Before they turn the summer into dust.

If the children don't grow up,
Our bodies get bigger but our hearts get torn up.
We're just a million little god's causin' rain storms turnin' every good thing to rust.
I guess we'll just have to adjust.

With my lightnin' bolts a glowin'
I can see where I am goin' to be
When the reaper he reaches and touches my hand.

With my lightnin' bolts a glowin'
I can see where I am goin'
With my lightnin' bolts a glowin'
I can see where I am go-goin'

You better look down below.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Ille | Holka ve tvý skříni (singl | official video)

Ille je nová a svěží česká kapela, která má na to, aby provětrala české zatuchlé radiové vody, neboť se jí podařilo nějakým zázrakem dostat do komerčních rádií, s hudbou, která není prvoplánová a přesto je chytlavá a po pár posleších se vám jistě uhnízdí v hlavě. Ale hezky popořádku. Ústřední duo Ille tvoří především zpěvačka a skladatelka Olga Königová a producent Dušan Neuwerth. Seznámili se během natáčení desky Potápěči a Sever kapely Obří broskve na které hostovala. Poté následovalo společné EP Rekvizity, které vyšlo již před třemi lety. Na letošní rok chystají desku Ve tvý skříni, kterou pokřtí v Paláci Akropolis 19. září.

Holka ve tvý skříni je tak první singl. Musím uznat, že se mi moc líbí, a nejen kvůli velmi příjemnému hlasu Olgy Königové v němž je cítit trocha smutku, který vlastně odpovídá melancholickému vyznění textu Jakuba Königa (manžel Olgy a představitel jiného skvělého českého projektu a inkognito postavy Kittchen), ale i díky skvěle šlapající rytmické hudbě, kde oceňuji použití ukulele s kytarama a vůbec nenápadné ale propracované aranžmá celé skladby. Doprovodný klip od dua Mods aka Martina Přikryla Michalem Nohejlem je jednoduchý, dobře natočený, se slušivými hadříky od Leedy, a především krásně tónovaný do bílé barvy :) Jinak klip není nijak převratný, ale o to tu myslím ani nejde.
A dále už není co řešit více. Pusťte si klip a těšte se na připravované debutové album!

PS: málem jsem zapomněl, nezapomeňte hlasovat pro Holku ve tvý skříni v hitparádě Radia 1 Velká sedma! Neplést s Holkou, tu tam má pro změnu Kittchen ;)



Linky > official web > facebook > bandzone