.: Miluji hudbu :.: drone

Zobrazují se příspěvky se štítkemdrone. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 15. listopadu 2013

Death Grips | Government Plates | nové album volně ke stažení! (recenze + download + full stream)

Kontroverzní zběsilci z Death Grips z Kalifornie jsou po roce zpátky s další nabušenou peckou pojmenovanou Government Places. Tentokrát ji nabízejí celou volně ke stažení. Agresivní a nasranej rap Stefana "MC Ride" Burnetta kape na podlahu, takže vypulírované koberečky honem rychle stranou. Zach Hill a Andy Morinem předvádí opět své zvukové opulentní orgie a drone pasáže v kombinaci s nervními beaty, z kterých by si Milka Cyrus ukousla jazyk. A tak to mají naši mazlíčkové rádi, že :)

Po tak kulervoucích deskách jako mixtape ExMilitary či loňské The Money Store rozhodně nepřichází ke zklidnění, no dobře jen k velmi mírnému. Trochu se učesaly beaty a občas přidaly hutné vybassované spodky (úvodní You Might Think He Loves You For Your Money But I Know What He Really Loves You For It’s Your Brand New Leopard Skin Pillbox Hat - název je odvozen z Dylanovi skladby Leopard-Skin Pill-Box Hat), jindy předvedou překotný začátek ve stylu nějakého club house remixu (Big House), a nebo skvělý track Birds, jeden z nejlepších na desce a paradoxně nejméně podobný všemu, co do teď Death Grips natočili. Je relativně klidný, což někteří fanoušci na webu nesou nelibě, neb to už podle nich nejsou ti praví naštvaní Death Grips. Přesto delikátní kytarové intermezzo je jeden z nejlepších momentů. Zbytek skladby ale už je opět správně nervní a před dalším intermezzem se ozve jen lakonické "Fuck You". Jinak je vše téměř při starém. Deska Government Places je tak trochu konglomerát předchozí tvorby, přesto nenudí a graduje závěrečnou nejdelší skladbou (přes šest minut, jinak většina má pod tři minuty) Whatever I want (Fuck who's watching), která v sobě spojuje vše z celého alba, tedy jak výbušnou energii a překotné rytmy, elektronické synťákové peklo, tak i vyklidněné drone plochy, spolu s výkřiky MC Ridea. Svojí energií a nasraností vás album dokáže znovu nabít pozitivní/negativní (nehodící škrtněte) energií a pořádně vás vyburcovat. Jen bych tuhle desku určitě neposlouchal v autě, protože bych se obával o životy chodců a zvířátek volně pobíhajících přes silnici. Carmagedon v praxi. Ale zpět na zem. Při pozorném poslechu, který je nutný, neboť jiná činnost se u toho dělat nedá, budete zařezáni do místa kde sedíte, či vás to rozpohybuje do epileptického tance ala Thom Yorke. Případně pokud jste nebyli připraveni na všechno, tak ustrnete v tupém výrazu WTF.

Na závěr se přiznám, že předchozí desku The Money Store před rokem jsem s klidem ignoroval jako ten rap shit, co se nedá poslouchat. Ale to jsem se šeredně mýlil. Jde o hodně návykovou záležitost, přestože vaše racio bude možná ze začátku protestovat. Šlápněte mu proto pořádně na krk a jděte do toho. Jo a nezapomeňte dát volume doprava!

PS: Nejen, že je celé album ke stažení zde nebo zde, ale kapela ke každé skladbě natočila i kupu vizuálů. Ty najdete tady. Stream celého alba, které naleznete níže, nevím, zda je stále k dispozici, protože při uveřejnění tohoto článku byl problém s připojením na stream.

Death Grips – “You Might Think He Loves You…”

get so fuckin dark in here
come come fuck apart in here
i die in the process
you die in the process
kettle drum roll hard shit
fuck i said fucker dont start shit
come come fuck apart in here
i hover above you
life pulled out your mouth
i become you
opening of the mouth
unlawful possession
jellyfish in cold sweat deep end
hollow shell twitch disconnection
pupils swell
my entrance
hijacked no questions asked
stretch you on like latex mask
my sigils your epitaph
come come fuck apart in here i die
im not you
fear
you wear it well
mademoiselle
heres to your destiny
hysterics scream help
dont worry in a few youll all be somewhere else
prepare yourselves
freelance motherfucker
get so fuckin dark in here
come come fuck apart in here
i die in the process
you die in the process
kettle drum roll hard shit
fuck i said fucker dont start shit
emerald tablet apartment toxic
come come fuck apart in here

Government Plates tracklist:

úterý 10. září 2013

Fuck Buttons | Slow Focus (recenze)

Hned zkraje se musím přiznat, že o Fuck Buttons jsem poprvé slyšel až letos v červenci, kdy vydali své již třetí album Slow Focus. Nechápu, jak jsem je mohl přehlédnout. Nezaznamenal jsem je k mé smůle ani před rokem, kdy jejich úvodní skladbu Surf Solar a remix Olympians, obě z druhé desky Tarot Sport z roku 2009, použil režisér Danny Boyle během slavnostního ceremoniálu na Olympiádě v Londýně. A to i přesto, že jeho playlist byl opravdu výborný.

Narazil jsem na ně víceméně náhodou. A to ještě především díky dokonale hravému provokativnímu a téměř dada názvu Fuck Buttons. K němu dvojice gentlemanů z Bristolu Andrew Hung a Benjamin John Power dodávají: "Naše hudba není tak namyšlená, jako naše jméno". To musím potvrdit. Protože když jsem je slyšel poprvé, jejich aktuální album Slow Focus, tak jsem byl doslova přikován do křesla, neboť ten příval energie spolu s invencí byl opojně pohlcující.

Valivý svižný rytmus bubnů otvíráku Brainfreeze hned zkraje dává vědět, že se tu nebude dávat noha z plynu. Naopak se bude přikládat jak to jen jde. Synťáky i perkuse mají kovovou příchuť jak z dob, kdy industriální muzika byla trendy, přesto je skladba tomu na hony vzdálená. Do melanže repetetivních motivů a melodií ještě Fuck Buttons zamíchávají jejich oblíbené ostré a notně zkreslené noisové "kytary" (viz. poznámka u The Red Wing níže ;)), které se krásně topí ve zlověstném halucinogenním oparu s atmosférou jak z nějakého temného dystopkého sci-fi filmu.

Po více jak osmi minutovém prvním tracku přichází na řadu nepřiznané intro alba Year of The Dog, které absenci beatů nahrazuje rychlými modulovanými arpaggii synthezátorů. Ty tvoří primitivní (čti jednoduchou) melodii, která se střetává se zvukem bublajících kakofonických houslí v pozadí. tato krátká jednohubka (na poměry FB má jen 4 minuty) by se svojí náladou a stylem s přehledem zapadla do sountracku TRONa od Daft Punk.

Třetí The Red Wings je postavena na pomalém houpavém beatu z hájemství trip-hopu s navěšenou hutnou noiseovou stěnou kytary. Vtip je v tom, že na celém albu není použita jediná živá kytara. Vše je umně udělaná elektronika, znějící jako kytarový noise. Fuck Buttons s tímto zvukem pracují již od svého debutu Street Horrrsing, kde k tomu ještě měli notně zkreslené hardcore rockové vokály. Ty ale opustili již na druhém albu Tarot Sport, které celkově bylo o poznání prosvětlenější, optimističtější a rozhýbané dotaženými tanečními tribal rytmy. Album Slow Focus, přestože celkově navazuje více na Taror Sport, si tak ale z debutu bere především tu noiseovou část kytarového zvuku s propracovanou elektronikou a oproti dvojce přidává daleko temnější atmosféru noční můry a plížící se neznámé hrozby.

Od Sentients to jde jako na horské dráze. Občas se sice stačíte nadechnout, ale po většinu času až do konce alba jste v euforii. Sice to nejsou žádné veletoče, kde byste byli hlavou dolů, ale právě proto se vám z toho neudělá špatně. Ba právě naopak, občas si i stačíte zatancovat (Prince's Prize, jediný prosvětlenější track), ale jakmile dozní závěrečná desetiminutová skladba Hidden XS, tak budete mít chuť si toto výtečné album pustit znova a opět si tak vychutnat tu báječnou temnou ale sexy atmosféru. Ještě jsem se ale nezmínil o předposlední pro mě vrcholné taktéž desetiminutové skladbě Stalker. Svojí plíživou a nenápadnou gradací se velmi pomalu ale o to hlouběji zařezává do kůže, jen abyste na konci když procitnete, zjistili, že Fuck Buttons vás mají tímto okamžikem totálně omotané kolem prstu. Stalker disponuje těžkým kalibrem v podobě perfektního valivého beatu, filmové atmosféry drsné post-moderní kriminálky, takřka monotónní strukturou pohybující se v rozmezí několika akordů vygradovanou do běla mohutným drone závěrem. To ocenůji i u skladby Sentients, kterou když si představím s tím jejím takřka industriálním řinčivým beatem, 8bitovým synťákem a noisovým závěrem na živo, tak bych se obával o své citlivé uši a vznik tinnitu. Pravda svojí intenzitou (noise části) to na debut Fuck Buttons nemá.

Celé album, jak už název napovídá, je určený k pozornému poslechu, s kterým není radno spěchat. Přestože desku poslouchám už asi po dvacátépáté, tak mě stále dokáže něčím překvapit a rozhodně mě stále hodně baví. Slow Focus je trvalka, která si troufnu říci, jen tak zub času neohlodá :)

PS: Nesmím opomenout zmínit, že Fuck Buttons vystoupí již 29. 9. v MeetFactory!

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

čtvrtek 15. srpna 2013

Mountains | Centralia (recenze)

Album Centralia od brooklynského minimalistického elektronického a post-rockového dua Mountains odkazuje svým názvem k Pensylvánskému městu duchů, kde v uhelných dolech pod městem hoří požár již dlouhých 50 let a sílu má na dalších 250.

Koen Holtkamp a Brendon Anderegg oscilují mezi dvěma polohama, elektronickou a akustickou. Nicméně to by bylo hodně zjednodušené a zavádějící. Repetetivní minimalistické elektro-synthezátorové "nekonečné" sekvence a jemné drone plochy střídají útvary poskládané za pomoci zvuků akustické kytary, cella, piana a elektroniky (např. Identical Ship, Tilt) do meditativních skladeb, které svojí podstatou mohou lehce prošumět okolo vás s myšlenkami o jakési monotónní kulise, ale chyba lávky a škoda pro posluchače, který Centralii takto po prvních pár okamžicích odmítne.

Hudba na Centralii je jako průvodce po opuštěných zákoutí města chátrající nepřítomností svých obyvatel, kteří se už před desítkami let odstěhovali do jiných mnohem pohostinnějších krajů, a přesto tato městská krajina plná rozvalin vyzařuje onu nevyrčenou krásu, která uklidňuje a kde se paradoxně cítíte bezpečně. Centralia stejně jako její městský souputník má totiž pod povrchem vřelé jádro, které trpělivějšímu posluchači přinese opojný a relaxující prožitek. Skoro bych si troufl tvrdit, že celé album by se úspěšně dalo pouštět k duchovním meditacím, kdy je člověk tady a teď a nepřemýšlí o minulosti či budoucnosti, prostě nechává čas kolem sebe plynout stejně jako hudbu kolem sebe, která vlastně ve své podstatě je zhmotněný čas. A Centralia má schopnost vás přivést do středu vašeho srdce. Nenásilně, něžně a s lehkostí vánku proudící ulicemi stejnojmenného města.
Pokud bych měl hledat inspirační zdroje dua Mountains, tak mě napadají taková jména jako Brian Eno a jeho Music for Airports či minimalisté Philip Glass a Terry Riley a jeho In C je cítit v mnoha částech alba (např. v Circular C).

Ústředním trackem z celkem sedmi skladeb je monumentální Propeller s délkou 20 minut. Spolu s následujícím trackem Liana oba vznikli ze záznamů části koncertů, ke kterým ve studiu přidali další nástroje a poté provedli konečný mix skladby. Výsledek je ohromě lehký, vrstvením elektronických ambientních loopů, glitchů a jejich postupných modulací a vzájemným proplétáním si po chvíli člověk připadá jako na kvalitním tripu do středu země a nebo jak už jsem zmínil při hluboké meditaci. Dalo by se říct že celé album je takřka zenové. Dvacet minut se zdá jako dlouhá doba, ale v případě skladby Propeller čas se stává nepodstatným a vy po chvíli, která se zdá kratší než ve skutečnosti je, zjistíte, že vašich 5 minut bylo oněch 20 minut. Nádhera, která se těžko popisuje. Podmínka je jen jediná. Neočekáváte opak podstaty Propeller, tedy krátkou rychlou intenzivní a svižnou rytmickou písničku. Pak vás již nic neochudí o jedinečný zážitek nejen z této skladby, ale z celého alba Centralia dua Mountains.

Linky > facebook > last.fm

středa 29. května 2013

Eluvium | Nightmare Ending (recenze)

Matthew Cooper aka Eluvium na své nové desce Nightmare Ending prozkoumává takřka celé světy ukryté v podvědomí mysli, ukryté v rozpitých snech s nedbalými nočními můrami, zahalené v nekonečných dálavách, kde slyšíte jen šelest větru prosmýkající se kolem vašich uší. Na těchto cestách se vznášíte hluboko nad zemí a vysoko pod vodou, čas hraje nicotnou roli, je jedno kde jste, důležité je, že jste teď a tady a přece jinde a všude. Nightmare Ending je jedna z mála nebo mnoha desek, kdy čas přestává proudit a vy se ztrácíte v nicotě bytí zaliti oslňujícím sluncem a jedním mrknutím oka náhle trčíte nohama po kolena ve vodě, ale vám je to jedno, protože vaše mysl je ponořena v jiných světech daleko od vašeho těla a nechává nerušeně proudit neustálý tok hudby skrze vás.

Matthew Cooper na ploše 84 minut 2CD maluje širokými štětci a dlouhými nekončícími tahy zvukových ploch, jednou harmonickými jindy lehce monotónními, dostávající se snadno do vaší mysli, kde rezonují jak tibetské mísy a rozehrávají vaší představivost. Obrysy skladeb většinou črtá pianem, klávesy či syntezátory, které pokud byste dané melodie vydestilovali ze skladeb a trochu je poupravili, dostali byste krásné písničky, např. hned úvodní Don’t Get Any Closer či Covered In Writing, za které by se nemuseli styďet ani takový Coldplay. Podobně na tom jsou i trojčata Caroling, Impromptu (For The Prosession) a Entendre, která jsou postavena jen na hypnoticky melodické hře sólo piána. Je z nich patrná jemná inspirace Cooperovým oblíbeným Chopinem. Na uhrančivé náladě, která dokáže někoho ukolébat jiného inspirovat dalšího nechá snít, je postavena většina ze 14 skladeb. Kromě jediné závěrečné skladby Happiness jsou všechny bez vokálů. V Happiness propůjčil svůj křehký hlas Ira Kaplan z Yo La Tengo. Trochu mi celá skladba připomíná tvorbu Lambchop včetně zpěvu. Moc krásný závěr. Nightmare Ending (cítíte v tom ten dvojsmysl?) navazuje tam, kde skončila Cooperova zatím nejúspěšnější deska Copia. Naopak se vzdálila od předchůdce Similes, která byla velmi založena na vokálech. Při své značné délce je ale album Nightmare Ending dobře stravitelné a rychle vám uteče.

Disk 1
01| Don't Get Any Closer | 9:06
02| Warm | 7:10
03| By the Rails | 2:15
04| Unknown Variation | 8:42
05| Caroling | 3:54
06| Sleeper | 6:17
07| Envenom Mettle | 5:23

Disk 2
08| Chime | 3:26
09| Rain Gently | 8:49
10| Impromptu (For the Procession) | 4:01
11| Covered in Writing | 9:18
12| Entendre | 4:20
13| Strange Arrivals | 2:50
14| Happiness (ft. Ira Kaplan of Yo La Tengo) – 8:16