Zola Jesus | Taiga (recenze + full album stream)

Nika Roza Danilova, majitelka jednoho z nejvýraznějších hlasů na současné hudební scéně a především americká skladatelka a zpěvačka více známá pod uměleckým jménem Zola Jesus, vydala 6. října ve svých 25 letech již páté sólové album pojmenované jednoduše "Taiga". Celé album si můžete poslechnout díky oficiálnímu streamu, který je k dispozici na stránkách Press Play pod New York Times.
Nové album Taiga navazuje na své předchůdce Conatus z roku 2011 a na loňskou desku orchesrálních kolekcí Versions. Nika Roza "Taigu" složila na Vashon Island nedaleko Seattlu ve státě Washington a zmixována byla už v Los Angeles producentem Deanem Hurley (David Lynch, Sparklehorse). V tiskové zprávě uvádí, že toto LP je její "pravý debut" neboť jak uvedla například v rozhovoru pro aktuálně.cz "Na jednu stranu jsem se při tvorbě nových písniček vrátila kamsi ke svým muzikantským začátkům, na druhou stranu se mi podařilo v mnoha skladbách vyjádřit přesto to, co jsem svou hudbou od začátku chtěla říci. Poprvé jsem se cítila tak svobodná a otevřená." na otázku, co znamená její značný posun v žánru a soundu od minulých temnějších a "špinavějších" nahrávek odpověděla že "nechtěla, aby se z předchozího zvuku desek plných ruchů, šumů a distorzí stalo klišé" .. "Základním stavebním kamenem nové desky se tedy stal můj hlas, za kterým si stojím víc než kdy jindy. Všechny mé dosavadní nahrávky byly tak trochu skrýší mých nápadů a já po letech konečně pochopila, že už nemám co skrývat."

Je pravda, že se novinkou Taiga Nika Roza vzdálila celkem znatelně od předchozích desek. Nový materiál je více čistý, bez již zmíněných ruchů, distorzí, dalo by se říci že i přímočařejší a také znatelně popovější. Pokud by ale toto byl mainstream popu, tak bych se nezlobil. Je to blíže produkci francouzkých M83, než cokoliv ze současného popového mainstreamu. Mimochodem s M83 spolupracovala na otevíracím tracku Intro na posledním dvojalbu, který je i díky hlasu Niky ohromující. Zvuk Taigy je tedy velmi přístupný a jak sama Nika říká, že se chtěla soustředit na svůj hlas, tak to o Taize platí opravdu více než kdy dříve. Přesto pár temnějších zákoutí se na albu najde.

Mnoho tracků je taženo výraznými až breakbeatovými rytmy, které zaznamenáte už v úvodní a zároveň titulní skladbě Taiga, kde v polovině písně nastoupí perfektní lámané beaty, které podtrhují dramatičnost předchozích tónů, posazených jen na výrazném hlubokém syntezátoru a zpěvu Niky Rozy, na kterém je slyšet, že má letitou průpravu v operním zpěvu. Následující hitovka Dangerous Days je čístý alt-pop, resp. rovnou chart-pop, která s jinými aranženi by brázdila přední místa žebříčků hitparád. Přesto je to stále Zola Jesus. Podobně jako u loňských CHVRCHES se jedná o chytrý pop se silnými melodiemi, který se vám přesto po x posleších nezprotivý. Geneze Dangerous Days je velmi zajímavá a hodně vypovídá o přístupu Niky Rozy ke své hudbě. Skladba vznikla již při tvorbě předchozí desky Conatus jako demo snímek. Bohužel se na desku nehodila, protože měla moc popový charakter a z toho měla trochu Nika strach. Přesto jak říká, je nakonec hrdá, že skladbu nezničila a naopak ji přijmula a dovedla do současné podoby. "Když jsem ji dokončila, byla jsem na to pyšná, protože jsem necítila potřebu ji zničit. Často když skládám popové songy, tak se za ně stydím a potřebuji je zakrýt hlukem či různými distorzemi. Jsem ráda za strach, který mi Dangerous Days přinesla." To dává naprostý smysl. Při srovnání předchozích alb s Taigou, jakoby se Nika Roza již nebála a odkryla, co bylo vždy pod povrchem. A to její hlas a silné melodie, které vždy uměla, jen je zahalovala temnotou a noisovými prvky. Ano Niko, nemáš už co skrývat a já jsem za to rád. Stejně tak ale nepřestávám obdivovat i tvoje předchozí desky. Taiga je prostě jen další evoluční stadium v tvorbě Zoly Jesus.

Na celé desce, kromě již zmíněného nezaměnitelného sytého hlasu Niky Rozy Danilove, výrazných beatů a IDM vyhrávek, jsou velmi důležité aranže nenápadných smyčců a oproti tomu ostrých téměř všudypřítomných umělých žesťů. Ne náhodou se na následujícím turné rozhodla přizvat i žesťový ansámbl neboť na desce tvoří nenahraditelný divoký živel. Toho je důkazem jedna z nejvýraznějších skladem na albu, Hunger, která se vám díky nekompromisnímu intru zmíněných žesťů vryje do paměti a pokračuje v neméně důrazných beatech spolu se silným refrémem "I got the hunger, I got the hunger in my veins | It's takin' me under till it takes me away | I got the hunger, I got the hunger in my veins | I won't surrender, still it takes me away". Texty měla vždy Zola Jesus těžko rozklíčovatelné, přesto velmi lyrické. Stejně tak i na Taize se věnuje, jak už název naznačuje, přírodou a naším vztahem k ní, stejně tak se nevyhýbá tématům problémů naší společnosti ("When everything, everything, everything goes down | All the dust will settle in this new world now | We can make get along together" skladba Dust) či otázkám moci.

Chápu, že velká změna stylu nemusí některým fanouškům předchozích desek Zoly Jesus vyhovovat, ale srdce těch písniček plně souzní s příběhem Zoly Jesus. Ten vypráví již od ranného self release alba The Spoils (2009), kdy Zola Jesus byl osobní projekt devatenáctileté Niki s provokativním a cool názvem aneb Émile Zola zakladatel naturalismu "potkává" Ježíše. Vše bráno s trochou nadsázky a trochu vážně, protože ne náhodou jsou předchozí desky temné. Jesus ve jméně není žádný deklarovaný postoj ke křesťanství, náboženství Nika Roza respektuje a ví, že jej někteří lidé potřebují, ale pokládá to za dost zvláštní fenomén v dnešním světě. Ať tak či tak, na Taize je znát, že Nika Roza především hudebně dospěla, poodkryla závoj gothické princezny současné hudební scény a pustila do své hudby trochu světla a naděje. Ale jen tak akorát...

Taiga tracklist:

01 | Taiga 02 | Dangerous Days 03 | Dust 04 | Hunger 05 | Go (Blank Sea) 06 | Ego 07 | Lawless 08 | Nail 09 | Long Way Down 10 | Hollow 11 | It’s Not Over

Linky > official web > facebook > twitter > spotify > soundcloud > instagram > youtube

S. Carey | Range of Light (recenze + full album stream)

Sean Carey, člen bubeník a backvokalista indie-folk kapely Bon Iver, který na sólové dráze si říká zkráceně S. Carey, prokazuje na svém druhém albu Range of Light svůj prokazatelný talent. Album vychází 1. dubna u  Jagjaguwar, ale nebojte se není to apríl, naštěstí na stránkách The New York Times zveřejnili stream celého alba, takže si jej můžete i zde na blogu v klidu zadarmo poslechnout již dnes.

Celé v převážně poklidném tempu plynoucí album nadnáší citlivý zpěv Seana Careyho a vlastně komplet deska se nese v náladě z ranního oparu právě probudivšího ospalého dne, jež dotváří za zvuku mnoha akustických nástrojů, perkusí a jemné elektroniky. Oproti svému debutu All We Grow (2010) je deska Range of Light mnohem více otevřená a bohatší ve svých aranží. Nechybí ani hostující Justin Vernon z Bon Iver ve skladbě Crow The Pines, která představuje jeden z vrcholů alba. Působivé vlnobití houslí a perkusí, ať již zde naprogramovaných či živých, vytváří s hlasy Seana Careyho a Justina Vernona opravdový hudební požitek. V následující Fire-Scene připomene intermezzo na akustickou kytaru, která se vine jako červená nit celou skladbou, ztišený hlas Seana Beama z Iron And Wine i emotivnost Sufjana Stevense. Moc se mi líbí, jak zpívá refrém "On an on | All I want is honesty". Ke konci ale převezme hlavní slovo zvuk klavíru, který dominuje i v dalších skladbách u něco málo přes minutu dlouhé Radiant i následující čtyřminutové pozvolna gradující Alpenglow. Celkově S. Carey staví více na atmosféře a emocích plynoucích z jeho hudby a hlasu než na propracované struktuře melodií, to ale není nutně výtka, zvlášť když to funguje. Range of Light je u mě příklad, že to funguje dobře.

Závěrečná skoro až sakrální skladba Neverending Fountain díky použitým sborům proudí skrze uklidňující harfu k posluchači, který s maršem perkusí na úplném konci je již rozhodnut, že toto výtečné album si poslechne nejen jednou a mačká tlačítko Play na svém ovladači a rozezní se skvělá skladba Glass/Film.




A pro doplnění přidávám i skaldbu In The Dirt z debutu All We Grow



Linky > web > facebook > twitter > soundcloud > spotify

Death Grips | Government Plates | nové album volně ke stažení! (recenze + download + full stream)

Kontroverzní zběsilci z Death Grips z Kalifornie jsou po roce zpátky s další nabušenou peckou pojmenovanou Government Places. Tentokrát ji nabízejí celou volně ke stažení. Agresivní a nasranej rap Stefana "MC Ride" Burnetta kape na podlahu, takže vypulírované koberečky honem rychle stranou. Zach Hill a Andy Morinem předvádí opět své zvukové opulentní orgie a drone pasáže v kombinaci s nervními beaty, z kterých by si Milka Cyrus ukousla jazyk. A tak to mají naši mazlíčkové rádi, že :)

Po tak kulervoucích deskách jako mixtape ExMilitary či loňské The Money Store rozhodně nepřichází ke zklidnění, no dobře jen k velmi mírnému. Trochu se učesaly beaty a občas přidaly hutné vybassované spodky (úvodní You Might Think He Loves You For Your Money But I Know What He Really Loves You For It’s Your Brand New Leopard Skin Pillbox Hat - název je odvozen z Dylanovi skladby Leopard-Skin Pill-Box Hat), jindy předvedou překotný začátek ve stylu nějakého club house remixu (Big House), a nebo skvělý track Birds, jeden z nejlepších na desce a paradoxně nejméně podobný všemu, co do teď Death Grips natočili. Je relativně klidný, což někteří fanoušci na webu nesou nelibě, neb to už podle nich nejsou ti praví naštvaní Death Grips. Přesto delikátní kytarové intermezzo je jeden z nejlepších momentů. Zbytek skladby ale už je opět správně nervní a před dalším intermezzem se ozve jen lakonické "Fuck You". Jinak je vše téměř při starém. Deska Government Places je tak trochu konglomerát předchozí tvorby, přesto nenudí a graduje závěrečnou nejdelší skladbou (přes šest minut, jinak většina má pod tři minuty) Whatever I want (Fuck who's watching), která v sobě spojuje vše z celého alba, tedy jak výbušnou energii a překotné rytmy, elektronické synťákové peklo, tak i vyklidněné drone plochy, spolu s výkřiky MC Ridea. Svojí energií a nasraností vás album dokáže znovu nabít pozitivní/negativní (nehodící škrtněte) energií a pořádně vás vyburcovat. Jen bych tuhle desku určitě neposlouchal v autě, protože bych se obával o životy chodců a zvířátek volně pobíhajících přes silnici. Carmagedon v praxi. Ale zpět na zem. Při pozorném poslechu, který je nutný, neboť jiná činnost se u toho dělat nedá, budete zařezáni do místa kde sedíte, či vás to rozpohybuje do epileptického tance ala Thom Yorke. Případně pokud jste nebyli připraveni na všechno, tak ustrnete v tupém výrazu WTF.

Na závěr se přiznám, že předchozí desku The Money Store před rokem jsem s klidem ignoroval jako ten rap shit, co se nedá poslouchat. Ale to jsem se šeredně mýlil. Jde o hodně návykovou záležitost, přestože vaše racio bude možná ze začátku protestovat. Šlápněte mu proto pořádně na krk a jděte do toho. Jo a nezapomeňte dát volume doprava!

PS: Nejen, že je celé album ke stažení zde nebo zde, ale kapela ke každé skladbě natočila i kupu vizuálů. Ty najdete tady. Stream celého alba, které naleznete níže, nevím, zda je stále k dispozici, protože při uveřejnění tohoto článku byl problém s připojením na stream.

Death Grips – “You Might Think He Loves You…”

get so fuckin dark in here
come come fuck apart in here
i die in the process
you die in the process
kettle drum roll hard shit
fuck i said fucker dont start shit
come come fuck apart in here
i hover above you
life pulled out your mouth
i become you
opening of the mouth
unlawful possession
jellyfish in cold sweat deep end
hollow shell twitch disconnection
pupils swell
my entrance
hijacked no questions asked
stretch you on like latex mask
my sigils your epitaph
come come fuck apart in here i die
im not you
fear
you wear it well
mademoiselle
heres to your destiny
hysterics scream help
dont worry in a few youll all be somewhere else
prepare yourselves
freelance motherfucker
get so fuckin dark in here
come come fuck apart in here
i die in the process
you die in the process
kettle drum roll hard shit
fuck i said fucker dont start shit
emerald tablet apartment toxic
come come fuck apart in here

Government Plates tracklist:

01 | You might think he loves you for your money but I know what he really loves you for it’s your brand new leopard skin pillbox hat
02 | Anne Bonny
03 | Two Heavens
04 | This is Violence Now (Dont get me wrong)
05 | Birds
06 | Feels like a wheel
07 | Im Overflow
08 | Big House
09 | Government Plates
10 | Bootleg (Dont need your help)
11 | Whatever I want (Fuck who’s watching)

Arcade Fire | Reflektor (Full Album Teaser) | A je to tu, celé album k poslechu!!!

ALBUM ROKU?

...

ANO!

REFLEKTOR je ALBUM ROKU 2013! ;)



Reflektor playlist >
0:00:00 Reflektor
0:07:34 We Exist
0:13:17 Flashbulb Eyes
0:16:00 Here Comes the Night Time 
0:22:30 Normal Person
0:26:53 You Already Know
0:30:51 Joan of Arc
0:46:22 Here Comes the Night Time II
0:49:07 Awful Sound (Oh Eurydice)
0:55:23 It's Never Over (Hey Orpheus)
1:02:02 Porno
1:08:05 Afterlife
1:14:02 Supersymmetry

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Lily & Madeleine | The Weight of the Globe EP (recenze + full stream)

Folk popové sesterské duo Lily & Madeleine z Indianapolis tvoří dvě teenagerky Lily a Madeleine Jurkiewicz, které svůj nesporný talent projevily z kraje tohoto roku na vydaném EP The Weight of the Globe.
Aby bylo jasno, Madeleine je osmnáct a její sestře pouhých šestnáct let, nicméně i přes to mají dospělý projev a co víc, jejich hlasy jednotlivě jsou překrásné, jemné, lehké jak pírko, ale ještě úžasnější je jejich společná harmonie, kterou v dvouhlasu vytváří. Neskutečně příjemné, a jak někdo na netu poznamenal, i kdyby zpívaly o těch neodpornějších věcech, tak v uších posluchače by to znělo jako mana nebeská. Krásné čisté hlasy by ale nestačily, kdyby děvčata nepřenesly do svého zpěvu i pokoru, smutek a trápení, které to celé posouvá do vážnější a zadumanější roviny, tak typické pro jejich věk. S tím se nese i obsah, který je vyspělejší než byste do nich, opět podle věku, mohli předpokládat. Naštěstí to nejsou nějaké MTV hvězdičky, co zpívají jen a pouze o klukách a holkách co spolu chodí a jaké mají při tom trable. Stačí se zaposlouchat např. do textů Back to the River "If only my heart could speak into this river / And you'd drink me up / I could be free of all these lonesome shivers / I could give myself up" či Tired "I'm so tired / The city seems much taller / Maybe I'm just smaller / Crushed by the weight of the globe / Is it worth it / I hope so" a hned víte, že tyhle holky mají něco v sobě, co jiní nikdy nemusí najít, a to talent vyjádřit pocity v krásné lyrické formě.



If only my feet could fall as fast as a heart does 
I would be so long gone 
But I'm stuck, stuck under your thumb 
I can't get up 
I can't get up, up I can't get up 
If only my eyes could see as high as a mountain 
Or wherever your heart's gone 
But I have fallen on the bank of this river 
I can't get up 
I can't get up, up I can't get up 
If only my heart could speak into this river 
And you'd drink me up 
I could be free of all these lonesome shivers 
I could give myself up (give myself up) 
We all go back to the river 
We will all come undone 
And there you will be, my love, with the faintest touch 
And I will give myself up 
Give myself up, up 
I will give myself up

Když jsem je prvně slyšel, a vlastně ještě dřív, když jsem si o nich jen četl někde na netu, tak je všude přirovnávali k taktéž sesterské dvojici First Aid Kit (neboli Johanna a Klara Söderberg ze Švédska, které též debutovali ve stejném věku s Drunken Trees EP v roce 2008), no a při poslechu vás to opravdu napadne. Nicméně oproti FAK mají Lily & Madeleine přeci jen něžnější éteričtější hlasy a i hudba je více jemnější, pokud se to dá vůbec takto porovnat. Kromě akustických kytar uslyšíte piano, ukulele, tenor a alt saxofon nebo i cello a trubku. To vše v příjemném balení melodického, trochu posmutnělého folk popu. Pro ty kterým by to nestačilo, tak koncem tohoto měsíce 29. října vydají děvčata své debutové album pojmenované jednoduše Lily & Madeleine na astmatické kočičce Sufjana Stevense aka Asthmatic Kitty Records :), tak se docela těším kam se posunou. Jako ochutnávku uveřejnily jednu píseň z debutu a to konkrétně Devil We Know, která nabízí propracovanější a bohatší aranže, takže to můžeme brát jako slibný příslib, co přinese jejich první řadová deska.



Neodpustím si přidat ještě krásnou In the Middle v live verzi.



A tady si můžete díky jejich bandcamp webu poslechnout stream celého The Weight of the Globe EP.



A pokud byste toho neměli ještě dost, tak si můžete poslechnout bonus ve formě akustických verzí skladeb z předchozího EP na White Arc Session Acoustic EP 1:



Linky > official web > facebook > twitter > youtube

65daysofstatic | Wild Light (full stream)

Pro ty, kteří ještě neměli tu čest slyšet nové album 65daysofstatic Wild Light, tu máme stream celého alba. Skalní fandové myslím o výborném výsledku ani nepochybovali, no a ti ostatní si mají možnost před koupí celé album hezky v klidu poslechnout. A že je co poslouchat. Více v recenzi.



Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

M83 | Oblivion Soundtrack (full album stream + recenze)

Vydejte se do postapokaliptické vize budoucnosti Země roku 2077 za doprovodu monumentálních smyčcových aranží propletené do tenat dramatických syntezátorů, které vzájemně budují tíživou atmosféru osudovosti. Všechny tyto aspekty a mnohem víc přináší soundtrack k očekávanému sci-fi filmu Oblivion (Nevědomí) od Antony Gonzaleze aka M83 a skladatele Josepha Trapanese. V několika momentech to připomene téma z hudby Hanse Zimmera pro sérii k Batmanovi resp. Dark Knight či Inception (Waking Up, Tech 49) či předchozí počin režiséra Josepha Kosinskiho Tron:Legacy. Nicméně mohu říci, že soundtrack k Oblivionu je ještě temnější, naléhavější, dramatičtější a duu Gonzalez-Trapanese se podařily v jednotlivých skladbách úžasné buildupy vygradované do maxima (Oddysey Rescue, Canyon Battle či dokonalý závěr v Radiation Zone). Čistý rukopis M83 je znát např. v již představené StarWaves , titulkové Oblivion s hlasem Susanne Sundfør či v I'm Sending You Away nebo Fearful Odds  a to je trochu málo. Sem tam prosvitne skrze burácející smyčce nějaký ten typický motiv pro M83, ale i tak je toho na celý soundtrack docela málo. Podobně jako u Trona nebyl soundtrack jen o Daft Punk, tak i v Oblivion se M83 podřizuje celku a filmovému rytmu vyprávění. Možná až moc, v porovnání s Tronem. Jsem proto trochu zklamaný, očekával jsem více osobité atmosféry M83, ale dočkal jsem se spíše nadstandardního holywoodského score s prvky M83, přesto se mi sountrack jako takový moc líbí. Trochu schizofrenie, viďte. Je mi jasné, že výsledný zvuk, všechny ty atmosférické epické plochy jsou prostě ušité přímo na dění ve filmu a určitě daleko více vynikne spolu s filmem na velkém plátně s mnohakanálovým prostorovým zvukem než při domácím poslechu. Proto se velmi těším na IMAX verzi. Nejen kvůli špičkovému obrazu a 3D, ale právě i kvalitnímu zvuku. Film má premiéru 18. dubna. a samotný soundtrack vyjde už příští úterý 9. dubna u Backlot Music :) Do té doby budu poslouchat streamovanou verzi celého alba až do nevědomí...



Linky >  official web > facebook > twitter > myspace

My Bloody Valentine - M B V (album stream)

Legenda shoegaze a rockové hudby obecně, My Bloody Valentine, je zpět po 22 letech s novým albem jednoduše pojmenovaném M B V! Frontman kapely Kevin Shields sice sliboval, že novinka vyjde do konce roku 2012, což se nestihlo, nicméně aspoň máme o to radostnější únorový start :) Večer 2.2. na stránce jejich facebookového profilu nahodili status, že novinka vyjde ješte týž večer, což se opravdu stalo, ale vzápětí se náporem fans web kapely zhroutil a byl nějakou dobu mimo provoz. V tuto dobu je vše již dávno ok a tak si album můžete stáhnout (čti koupit ;)) buď v digitální podobě či si obědnat CD nebo slušivý 180g vinyl do své sbírky a zařadit si jej hned vedle debutu Isn't Anything z roku 1988 a především legendárního předchůdce z roku 1991 Loveless. Ale aby to bylo fér a věděli jste, co si kupujete, tak kapela nabídla stream celého alba k poslechu na youtube (viz. níže).
Po prvním poslechu musím říci, že album stojí nejen za poslech, ale pořízení si nahrávky do své sbírky... Zdá se, jako by během těch 22 let neuběhl téměř žádný čas a my stále byli v devadesátých letech. Sice M B V nenavazuje přímo na Loveless, ale i tak jsou tam mnohé podobnosti a ingradience, které tvoří stále chutnou polévku. Její vaření, které začalo již v roce 1996, a to navíc z dnešního pohledu dosti zastaralými postupy (použité byly poze dva čtyřiadvacetistopé pásky), nechalo uzrát devět skladeb, které zůstaly po mnoha vyřazených nevyhovujících písniček, se kterými kapela nebyla  spokojena. Neboť se Shilds nechal slyšet, že nová nahrávka musí být minimálně stejně dobrá jako Loveless či lepší. A první ohlasy a komentáře mu dávají za pravdu. Že i když ten čas byl extremně dlouhý, tak čekání se vyplatilo a M B V je minimálně stejně tak dobá deska jako Loveless. Aspoň z mého pohledu. Není to snadný poslech, ale to v případě My Bloody Valentine nebylo zcela nikdy, automaticky se předpokládá posluchačova spoluúčast. Vše je na svém místě. Hlukové kytarové stěny, pomyslné zírání na (své) boty kytaristy, melancholie, zatuchlá atmosféra klubu, táhlé propracované kompozice, zpěv jakoby mimochodem atd. Však to znáte.
Pokud jste milovali Loveless, tak M V B budete mít minimálně rádi. A možná po delším čase si tuto desku zamilujete stejně jako starší sestřičku. Jen doufejme, že pokud někdy Kevin Shields bude plánovat další nahrávku, tak se modleme, abychom se jí on i my vůbec dožili, že :)



tracklist >

1 She Found Now | 2 Only Tomorrow | 3 Who Sees You | 4 Is This and Yes | 5 If I Am | 6 New You | 7 In Another Way | 8 Nothing Is | 9 Wonder 2

btw od toku 1988 stále ve stejném složení >
Kevin Shields | kytara, zpěv | Colm Ó Cíosóig | bicí | Bilinda Butcher | kytara, zpěv | Debbie Googe | basa




Linky > oficial web > facebook > twitter > myspace > soundcloud

How To Destroy Angels - An Omen EP (recenze + full stream)

How to Destroy Angels se připomněli v listopadu s novým EP s názvem An Omen. Obsahuje šest skladeb, které zní jako soundtrack k nějakému post-apokalyptickému existencialisticky laděnému filmu, neboť hudba HTDA je laděna do temných tónů, jak už je u Trenta Reznora zvykem, s melodiemi nakládá velmi úsporně či někdy dokonce se nosné melodie ani nedočkáme, jako v zasněné The Sleep of Reason Produces Monsters, v které jako bychom se propadali za zvuků elektronického tikotu do stále hlubších alfa vln, kde na nás již číhají ve snech naše niterná monstra.
Jindy si dovolí, jako v úvodní Keep It Toghether, nám dát lekci v elektro-industriálním minimalismu, který ale vyšperkovává hlas Reznorovi manželky zpěvačky se sametovým hlasem Mariqueen Madig, v tomto případě spíše šeptajícím, text o pochybnostech a obavách. Korunu tomu nasazuje videoklip, kde na začátku ruce pustí pásek se skladbou a celou dobu vidíme jen, jak se oba kotouče odvíjejí pásku z jednoho na druhý. Přišlo mi to jako takové, s nadsázkou řečeno, pomrkávání po Sleep Andyho Warhola. Ten je ale bez hudby. Možná s hudbou od HTDA by byl o mnoho snesitelnější a zábavnější ;)
Nejednou si samozřejmě během poslechu tohoto EP vzpomenete na tvorbu Nine Inch Nails, neboť rukopis Trenta Reznora se nadá popřít, nicméně nejvíce je NIN slyšet ve skladbě The Loops Closes. Hned zkraje nastoupí rozostřený, řezavý synťák velmi typický pro album Year Zero od NIN. Bez ohledu na to se ale jedná o výbornou groovy skladbu zakončená zacykleným zpěvem "the beginning is the end / keeps comming around again". Stejně tak i vliv dalších členů Atticuse Rosse a Roba Sheridana je vícenež patrný. Mnohé smyčky a mikrobeaty nechají vzpomenout na soundtrack The Social Network jako například nejen v tracku On The Wing.
Druhý klip v pořadí ke skladbě Ice Age natočil známý režisér John Hillcoat (např. filmy The Prepositiom, The Road, či přicházející do našich kin Lawless). Pracoval na videoklipech pro kapely Nick Cave & the Bad Seeds, Einstürzende Neubauten, Siouxsie & Banshees či Atari Teen Riot a mnoho dalších. Sevřená atmosféra klipu, odehrávající se v dřevěné chatě, v které členové HTDA na živo hrají a Mariqueen, dívaje se stále z okna, procítěně zpívá. Právě ono okno kterým se kamera neustále dívá směrem dovnitř a na Mariqueen, dodává stísněný pocit. Pomáhá tomu ovšem i bezchybný hudební doprovod, který používá minimum elektroniky a veškeré disharmonie typické pro HTDA jsou zde vybrnkávány na všemožné akustické nástroje. V průběhu trvání 7 minut dlouhé skladby postupně atmosféra houstne a obraz se deformuje. Nakonec se podíváme i z onoho okna...
Nezbývá mi než vám doporučit toto velmi povedené EP k poslechu (viz stream EP nýže) a taktéž i předchozí debutovou eponymní desku How To Destroy Angels.

Tracklist An Omen >
01| Keep It Together
02| Ice Age
03| On The Wing
04| The Sleep Of Reason Produces Monsters
05| The Loop Closes
06| Speaking In Tongues

linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace

Godspeed You! Black Emperor vydají za týden nové album 'Allelujah! Don't Bend! Ascend! (full stream)

Godspeed You! Black Emperor ještě neřekli své poslední slovo a tak všem příští týden v pondělí ukáží zač je toho post-rock! a vydají své nové album Allelujah! Don't Bend! Ascend! První za celou dekádu. Poslední nahrávkou je totiž opus z roku 2002 Yanqui U.X.O. Podle všech zvěstí se bude jednat o post-rock par excellence, žádné mýdlové bubliny, ale pořádné skopnutí posluchače z letadla, aby po několikaminutovém volném pádu zažil stav beztíže a euforie, neboť na nás chystají dvakrát 20minut (Mladic a We Drift Like Worried Fire) plus dvě skladby o délce šest a osm minut (Their Helicopters' Sing a Strung Like Lights at Thee Printemps Erable).
A!DB!A! vyjde tedy 15. října u Constellation. Všichni příznivci GY!BE, post-rocku a potažmo rockové instrumentální hudby, začněte se těšit TEĎ! :-D Po MONO je tu další svátek! :)


 

Linky > oficial web > facebook > myspace > wikipedia

PS: GY!BE budou hrát 11. listopadu v Lucarna Music Baru!

MONO - For My Parents (recenze + full stream)

Z kraje musím upozornit na to, že nové album For My Parents japonských Mono je již nějakou dobu k dispozici ke stažení z monoofjapan.bandcamp.com/album/for-my-parents, kde si ho též můžete celé poslechnout (nebo též na konci tohoto článku ;-)). Fyzické nosiče (LP/CD) si lze také již objednat. Oficiálně novinka vyšla již včera 10. září u Temporary Residence.

Vždy když slyším úvodní skladbu Legend si představuji skupinu putujících roninů, samurajů, kteří po té, co jim zemřel jejich pán, hledají smysl jejich existence, aby po mnoha útrapách našli znovu svého (nového) Mistra a mohli za něj položit své životy v nadcházející slavné bitvě. Náladou mi tomu hudba prostě odpovídá. Navíc je to i v kontrastu ke ztvárnění videoklipu, který odkazuje ke krásám Islandu. První půlka skladby je melancholicky zadumaná, kapela lyricky vybrnkává smutnou melodii, přidávají se kytarové zvukové stěny. Jakmile dosáhne své poloviny, nastává tichá pasáž, intermezzo. Posluchače vybízí k rozjímání a připravuje ho na závěr. Melodie vplouvá radostně do výšin díky symfonickému orchestru v podání Wordless Music Orchestra. V druhé půlce a především v závěru s vydatnou podporou smyčců, dochází píseň opojně silnou melodií ke katarzi. Trochu patosu se zde najde, ale není to nic co by Mono nevynahrazovali svojí upřímností a brilantním nasazením. Stejně jako ti roninové, jsou i Mono ve své hudbě romantičtí snílkové. Neustále hledají světlo ve svých myslích i myslích svých posluchačů prostřednictvím své nepoddajné muziky, která je velmi blízká upřímnému srdci a snaží se překlenout trpkost a bolesti světa. Jak sami v rozhovorech říkají, minulost Japonska byla v jejich hudbě vždy přítomna - především stálou snahou vyrovnávat se a reflektovat událostmi v Hirošimě a Nagasaki za druhé světové války.

Druhá v pořadí je skladba Nostalgia, která má asi nejvíce společných prvků s písněmi z předchozího alba Hymn to the Immortal Wind z března roku 2009. Naleznete zde klasické prvky post-rocku v tom nejčistším podání v kombinaci se smyčcovým tělesem, které postupně nabírá na mohutnosti, přidávají se rytmické tympány, které ženou pomyslný příběh skladby k vrcholné fázi, která uspokojí nejednoho fanouška nejen Mono, ale post-rocku a instrumentální hudby obecně. Na tomto albu se Mono dostávají nejblíže k filmové hudbě. Všech pět skladeb bych si uměl představit v nějakém japonském filmu, a je jedno zda by byl ze současnosti nebo minulosti. Už jen když si dáte názvy jednotlivých písní za sebe (Legend > Nostalgia > Dream Odyssey > Unseen Harbor > A Quiet Place (Together We Go)), tak to opravdu evokuje nějaký příběh o dlouhé cestě a následném návratu domů...

Dream Odyssey začíná příjemným pomalým opakujícím se motivem piana které se postupně vpíjí do klubající se melodie elektrické kytary. Bicí zanedlouho poté podpoří již plně vykvétlou píseň, kterou přítomné nadýchané smyčce umocní do výšin. Přesto strukturou je to stále, jak jinak u Mono, klasický post-rock, který se moc příjemně poslouchá. V závěru celek jednotlivých nástrojů expanduje a vyplňuje prostor ve vašich uších a vy víte, že to je přesně ono co máte na Mono rádi. Melodický a intenzivní hudební zážitek.

Mono v předposlední Unseen Harbour na ploše 14 minut (jedná se o nejdelší skladbu na albu) vykresluje na plátno drama o třech dějstvích, podobně jako v úvodní Legend. V případě Unseen Harbor se jedná o skutečnou epickou báseň, která vás dostane do neskutečných výšin s blaženým úsměvem :) Mono a především Takaakira Goto se svou kytarou v prvním dějství črtají svůj kaligrafický obraz velmi pozvolna, každým tahem rozvibrované kytary a smyčců kouzlí nádhernou melodii, kterou si budete broukat i po skončení desky. Tak krásně průzračná je. V prostředním dějství se vše ztiší. Kapela maluje niterné detaily, které nás zanesou do poslední části, kde především v závěrečných dvou minutách skladby se Mono rozmachují tím nejširším štětcem, kterým malují závěrečné skutečně neskutečné opulentní obrazce.

A Quiet Plase (Together We Go). Zvonkohra, zvonivé kytary, občasný zvuk zvonu (hezké jak vše odkazuje ke zvonu, který je symbolem, že něco končí), to jsou přísady, kterými Mono koření tuto skladbu. Po úvodním seznamování nástrojů zhruba v polovině skladby vyvěrá silný usmiřující a klidný pramínek melodie, postupně sílící a s rostoucí vlnou nástrojů se stává mohutnou řekou, která za podpory exaltujících bicí nabírá na rychlosti, až se dostane do momentu, kdy víte, že už je úplný konec pomyslného filmu a za poslední notou už vás čeká jen ticho a The End.

Samozřejmě, že na tomto aktuálním albu nemůžeme čekat takové nátlakové pecky jako např. Com(?) či Yearning, které vás nejdříve téměř uspí, aby vám pak odpálili hlavu a probudili vás do reality během chvilky. Přítomnost smyčců na novince hudbu Mono zjemňují a díky silným melodiím i romantizují. Vždy ale s velkou dávkou nostalgie a melancholie. Mono byly vždy o emocích, o prožitku současnosti a snažili se vždy vyprávět nějaký skrytý příběh. Dřív používali více hlukových kytarových stěn a riffů. Dnes trochu sundali nohu z plynu, nicméně jejich pověstná razance v závěrech zde stále je přítomna, jen je transformovaná do jiných poloh. Díky spolupráci s již zmíněným Wordless Music Orchestra je to posouvá do přístupnějších vod pro širší posluchačské spektrum.


Linky > oficiální web > facebook > twitter > bandcamp

Animal Collective - Centipede Hz (full stream)

Věční experimentátoři Animal Collective dnes zveřejnili stream svého nového alba Centipede Hz a to kompletně online. Poslechnout si jej tak můžete z jejich stránek www.myanimalhome.net. Album ve fyzické podobě vyjde u Domino Records již 3. září.

tracklist > 01 Moonjock | 02 Today's Supernatural | 03 Rosie Oh | 04 Applesauce | 05 Wide Eyed | 06 Father Time | 07 New Town Burnout | 08 Monkey Riches | 09 Mercury Man | 10 Pulleys | 11 Amanita

Linky: web > spotify > facebook > myspace

Chromatics - Kill For Love (recenze, full stream, video)

Zhasněte světla, zavřete okna, zatáhněte z části závěsy, nechte měkké měsíční světlo, aby prosvětlilo přítmí pokoje, vezměte si vaše oblíbené pití, pohodlně se posaďte do křesla, uvolněte se, zmáčkněte na ovladači play, zavřete oči a nechte se 90 minut unášet na vlnách vlastního filmu. I tak by se dal charakterizovat dojem z poslechu alba Kill For Love Oregonské kapely Chromatics.


Johnny Jewel je hlavou i tělem Chromatics, který již na předchozí debutové desce Night Drive (2007) prokázal cit pro noirové synth-popové melodie a hypnotické filmové nálady. Není tedy náhodou, že původně měl skládat hudbu k filmovému hitu Drive (2011), který natočila dánská stoupající režisérská hvězda Nicolas Winding Refn (trilogie Pusher či Bronson). Refn ho oslovil již v počátku natáčení, ale postupem času, kdy se projekt zvětšoval, zasáhlo studio, a prosadilo si na postu hudebního skladatele, veterána minimalistické elektroniky Cliffa Martineze. Což pro film samotný samozřejmě byla též dobrá volba. Přesto si režisér prosadil dvě skladby od Jewela a to Tick of the Clock od Chromatics z alba Night Drive a Under Your Spell od Desire, což je spolu s Glass Candy (jednu skladbu si vybral Refn už na svůj předchozí film Bronson), další z projektů Jewela ustájených pod vlastním labelem Italians Do It Better. Veškerý složený a natočený materiál pro Drive, Jewel naštěstí nehodil do koše, ale přetavil ho do projektu Symetry s názvem alba Themes For An Imaginary Film. Dal nám tak možnost si vytvořit podobu vlastního imaginárního filmu. I přes odstavení jeho soundtracku k Drive na slepou kolej, se nemohlo Jewelovi a potažmo Chromatics stát nic lepšího. Filmem Drive na sebe upozornili a též získali další posluchače. Spolupráce mezi Jewelem a Refnem pokračuje k připravovanému filmu Logan's Run chystaný na rok 2013. Podle všeho by to měl být remake filmu z roku 1976 s Michaelem Yorkem v hlavní roli. Doufejme, že tentokrát se dočkáme celého soundtracku.

O novém albu Kill For Love byste měli vědět, že má 17 skladeb, 91 minut a končí 14-minutovou minimalisticko-ambientní instrumentální věcí "No Escape". I přes svoji délku se ale nebudete nudit. Někdo může namítnout, že je to k neuposlouchání dlouhé, ale ti, kteří investují svůj čas do klidného poslechu tohoto vlastně dvojalba, posléze zjistí, že se jim nahrávka pomalu zahnízdila v uších, a na povrch jim začnou pronikat detaily předtím neslyšené a opomíjené.





Album začíná odvážně předělávkou Neila Younga Hey Hey, My My (Into the Black), která vás dokáže, na malém prostoru a s minimem prostředků, uhranout již v počátku. Velmi ctí originál, přesto je výsledek zcela odlišný a přesto nesmírně podmanivý s intimní atmosférou. Podobně si na předchozím albu Night Drive vzali do parády skladbu Running Up That Hill od Kate Bush. Opět odvedli perfektní práci na této coververzi. Zpěv Ruth Radelet je často jakoby zastřený mlhou, přesto ostře něžný. Jindy je chladný a odtažitý, aby nás za okamžik v další skladbě přesvědčila o opaku. Největší hit se dá považovat píseň Lady, chytlavá tepající věc, kde bez ustání tikají elektronická arpeggia (stejně jako ve většině skladeb) a syntezátory krouží okolo vaší hlavy. Stačí se jen uvolnit a nechat Lady přistoupit až k vám. Je to jeden z mála momentů na albu, kdy melancholická tíživá nálada ustoupí optimističtějším emocím. V následné These Streets Will Never Look the Same, více než 8-minutové skladbě, se vrátí ona všudypřítomná melancholická nálada za doprovodu vytříbeného elektro-synth-popového doprovodu, který jakoby neměl nikdy skončit.





Jak už jsem v úvodu naznačil, může se pro vás stát deska Kill For Love branou k rozehrání svého vlastního filmu. I délka 91 minut k tomu nepřímo odkazuje. Stejně tak se na albu nachází mnoho instrumentálních kusů (Running From The Sun, Broken Mirrors - začátek jakoby vypadl ze soundtracku Blade Runnera :-)) či jen částí skladeb (These Streets Will Never Look the Same), při kterých se budete cítit jako na projížďce potemnělým nočním velkoměstem, kde ve stínech planou neony a na prázdných křižovatkách blikají semaforová světla. Ale podvědomě tušíte, že blížící se bouři, kterou slyšíte v dálce, této noci neujedete (závěrečná No Escape).





Je velmi těžké vytrhnout a popsat jednotlivé skladby, protože většina z nich více fungují v rámci celku než sami o sobě, samozřejmě kromě písní s vokály (Kill For Love, Candy). Tím se stále vracím k paralele filmu, neboť často není tak důležité zkoumat jednotlivé scény, jako spíše nechat působit atmosféru daného filmu na vaše smysly. Nechat se jím jen tak unášet. Tak je to i s deskou Kill For Love. Těžko uchopitelná v detailech, ale jako celek působící velmi koherentně a svým spůsobem smyslně.
Uvolněte všechny svaly, uvelebte se na svém oblíbeném místě a nechte hudbu, ať vás na svých křídlech odnese daleko od všední reality.







Linky > Official web > facebook > soundcloud > myspace