Lunae Lumen | Catch-22 (demo)

Poklidné a melancholické piano letmo proplouvající skrze vody ambientu, to je ve stručnosti projekt Lunae Lumen, který funguje jakoby v bezčasí a nejednoho posluchače nevědomky uvrhne do snění či meditace. Za hudbou jednočlenného projektu Lunae Lumen stojí mexická skladatelka Martha Lucía, se na kterou jsem narazil zcela náhodou. Přesněji řečeno ona si mě přidala za přítele na last.fm a přes její profil jsem se tak dostal i na stránku lunaelumen.bandcamp.com. Tam si můžete celé demo o čtyřech skladbách zdarma poslechnout/stáhnout a případně i zaplatit za stažení ve formátu mp3 či flac.

Lunae Lumen znamená "moonlight" tedy v překladu "měsíční svit", a ten jak známo nesvítí nijak intenzivně, ale naopak jako jemná pavučina se pomalu snáší k zemi, kde poodkrývá temná zákoutí skrytá ve tmě. Hudba Marthy Lucíi se dokáže umně omotat okolo svého posluchače, který je každým novým poslechem vtahován, do světa snů, fantazie a melancholického opojení. 

Podle slov Marthy, čtyři skladby dema pojmenovaném Catch-22 nemají nic společného s knihou Josepha Hellera Hlava 22 jen základní myšlenku, že něčemu se nedá uniknout. Inspiraci pro skládání hledá v hudbě, filmech, snech, místech či lidech, které na ní měli nějakým způsobem vliv. K tomu ještě dodává "Neskládám s již konkrétním zvukem či strukturou v mysli, minimálně ne v tomto demu, snažím se jen vyjádřit své emoce v daný okamžik, proto mé skladby jsou poněkud kratší. Pokud se odchýlím od přístupu "nechat věci běžet", tak již nejsem schopna v dané písni pokračovat či dát ji řádné zakončení [haha]." Za sebe musím dodat, že Martha je velkým fandou japonské post-rockové formace Mono a tak mi přijde, že nějaký podprahový vliv na její tvorbu mají. Minimálně ve své křehkosti a atmosféričnosti. Zatím Lunae Lumen nedosahuje oné epičnosti japonských bardů, ale jak také naznačila, do budoucna by ráda spolupracovala s dalšími hudebníky. Tak by její hudba mohla dostat další rozměr(y).
 Dále mi Martha prozradila, že stále připravuje EP pojmenované "The words unsaid", které by se mělo nést v podobném duchu jako demo. Bohužel díky jiné práci a dalších vnějších faktorů nená na jeho nahrávání tolik času, kolik by potřebovala. Nicméně doufá, že se EP podaří dokončit do konce roku či začátku následujícího.
Můžeme tedy jen doufat, aby se jí podařilo dokončit připravované EP a mezitím se nechat unášet atmosférou krátkého dema Catch-22, které mohu vřele doporučit.

Linky > bandcamp > facebook > twitter > soundcloud

The Field | Cupid's Head (recenze)

Za projektem The Field se skrývá švédský producent Axel Willner, který na hudební scénu vstoupil v roce 2007 s deskou From Here We Go Sublime. Ta se v té době stala relativně velkou událostí v kruzích zabívajícími se především repetetivní muzikou. Neboť styl The Field je primárně založen na repeticích hudebních motivů, loopů a samplů, které organicky do sebe zapadají, s časem se vyvýjejí a vrství, většinou jen s malou mírou gradace. Druhou podstatnou částí stylu The Field je ambientní poloha, která té minimalistické techno složce dodává někdy hřejivé jindy chladné tóny, ale především přináší pocit intimnější atmosféry.
The Field byl pro mě až do vydání letošní novinky v pořadí již čtvrté řadové desky Cupid's Head pole neorané. Deska vyšla již na konci září opět na labelu Kompakt. A tak jsem lehce znevýhodněn tím, že jsem první slyšel novinku Cupid's Head než jeho debut z roku 2007. Proč to ale zmiňuji. Zdá se mi a nejen mně, že Axel Willner se od té doby hudebně moc neposunul. Asi si řekl, že když to tak dobře fungovalo tenkrát, tak to tak bude sekat každé dva roky stejně jako poprvé. Předchozí desku Looping State of Mind vydal v roce 2011. Je pravda, že jeho formulka stále funguje, nicméně nějaký výraznější progres bych uvítal.
To vše ale nic nemění na tom, že Cupid's Head je veskrze ve svém žánru povedená deska. Začíná velmi slibně skladbou They Won't See Me, které na ploše devíti minut sice ke konci trochu dochází dech, nicméně první polovina je svěží a na rozjezd příjemně svižná. Druhý track od černého moře -Black See, s 12 minutama jasně nejdelší track na albu, především mile překvapí v druhé půlce výborným nečekaným a nekompromisním zvratem a následující temnější hypnotický taneční dojezd považuji za lepší než první část tracku.

Je zajímavé, že když jsem si tuto desku pustil po několika dnech, kdy jsem poslouchal něco jiného, tak mi chvíli trvalo, než jsem se do alba znovu dostal. Nejpozději v půlce nervózní Black Sea jsem se sladil s monotónním rytmickým prouděním. A to repetetivní muziku můžu. Líbí se mi, že si deska na nic nehraje a jede si svou cestou, která někoho může hodně bavit a jiného zas iritovat.
Pokud tedy překlenete tu zahřívací dobu potřebnou k propojení se stylem The Field, budete odměněni převážně rozvážnou poklidnou atmosférou na pozadí minimal ambient techna, které se dobře poslouchá nebo může posloužit i jako kusila k čemukoliv, co zrovna děláte. Pokud se více do hudby The Field ponoříte, tak určitě sami objevíte kouzlo asi nejlepšího tracku na desce No. No..., které sice připomíná ty nejlepší okamžiky z debutu, ale zaujme především svojí promyšlenou strukturou, kdy jdou dva rozdílné mikro beaty proti sobě, vzájemně se prolínají a zase se od sebe vzdalují a do toho v určitém intervalu zní sample vokálu s no,no,no... Alex Willner si s tímto motivem v několika variacích vystačí a pohrává si s nimi až do konce celých děvíti minut. Ty ale utečou jako voda, uvidíte. Následuje závěrečná skladba 20 Seconds Of Affection, která zaujme především drone zvukem, kterému se celé album Alex Willner vyhýbal a přitom, aspoň z mého pohledu je toto směr, který mu sluší a v budoucnu bych si přál, aby se touto cestou vydal. Zajímal by mě výsledek. Neboť 20 Seconds je velmi vydařený závěr. Za zmínku určitě stojí i neméně povedená titulní Cupid's Head, která má sice v názvu Amora (Cupid ~ Amor), ale moc světla ve skladbě potažmo i v celém albu nehledejte. Oproti předchozím nahrávkám je Cupid's Head temnější album, ikdyž zrovna samotná titulní skladba je z celé desky nejoptimističtější. Taneční beat, vokálový sample posazený vysoko, atmosféra jak za jasného sluníčka. No trochu přeháním :) To ale naštěstí, jak už jsem psal, neplatí pro zbytek desky. Ta svojí podstatou a především absencí téměř jakékoliv melodie podněcuje o to více představivost, která pokud se propojí s poslouchanou hudbou, jako první se mi vybaví nějaká dystopická vize ponurého města utápěného v mlze, zkrz které prosvítají neony. Temné postavy v mdlém pouličním osvětlení se šourají od nikud nikam a Vás z tohoto pohroužení vytrhne snad jen neparřičný zvuk z našeho reálného světa.



Ikdyž se to nezdá, a někdo by mohl Alexe Wilnera aka The Field, nařknout z jednoduchosti a přímočarosti, tak tento švéd to má v paži, ví co dělá a proč. Cupid's Head je deska bezpochyby dospělá, jedna z mnohých ke kterým se člověk, paradoxně přes svoji v prvním plánu monotónnost, musí proposlouchat. A pokud vám to zrovna nevoní, tak zkuste letošní opus od Fuck Buttons. Podobná liga, jen jiné pojetí. U mě sice vítězí nekompromisnější Fuck Buttons, ale i The Field se letos pěkně vytáhl.

Tracklist >
1 | They Won’t See Me | 9:01
2 | Black Sea | 11:37
3 | Cupid’s Head | 6:34
4 | A Guided Tour | 8:16
5 | No. No… | 9:02
6 | 20 Seconds Of Affection | 9:39

Linky > official web > facebook > myspace

Mountains | Centralia (recenze)

Album Centralia od brooklynského minimalistického elektronického a post-rockového dua Mountains odkazuje svým názvem k Pensylvánskému městu duchů, kde v uhelných dolech pod městem hoří požár již dlouhých 50 let a sílu má na dalších 250.

Koen Holtkamp a Brendon Anderegg oscilují mezi dvěma polohama, elektronickou a akustickou. Nicméně to by bylo hodně zjednodušené a zavádějící. Repetetivní minimalistické elektro-synthezátorové "nekonečné" sekvence a jemné drone plochy střídají útvary poskládané za pomoci zvuků akustické kytary, cella, piana a elektroniky (např. Identical Ship, Tilt) do meditativních skladeb, které svojí podstatou mohou lehce prošumět okolo vás s myšlenkami o jakési monotónní kulise, ale chyba lávky a škoda pro posluchače, který Centralii takto po prvních pár okamžicích odmítne.



Hudba na Centralii je jako průvodce po opuštěných zákoutí města chátrající nepřítomností svých obyvatel, kteří se už před desítkami let odstěhovali do jiných mnohem pohostinnějších krajů, a přesto tato městská krajina plná rozvalin vyzařuje onu nevyrčenou krásu, která uklidňuje a kde se paradoxně cítíte bezpečně. Centralia stejně jako její městský souputník má totiž pod povrchem vřelé jádro, které trpělivějšímu posluchači přinese opojný a relaxující prožitek. Skoro bych si troufl tvrdit, že celé album by se úspěšně dalo pouštět k duchovním meditacím, kdy je člověk tady a teď a nepřemýšlí o minulosti či budoucnosti, prostě nechává čas kolem sebe plynout stejně jako hudbu kolem sebe, která vlastně ve své podstatě je zhmotněný čas. A Centralia má schopnost vás přivést do středu vašeho srdce. Nenásilně, něžně a s lehkostí vánku proudící ulicemi stejnojmenného města.
Pokud bych měl hledat inspirační zdroje dua Mountains, tak mě napadají taková jména jako Brian Eno a jeho Music for Airports či minimalisté Philip Glass a Terry Riley a jeho In C je cítit v mnoha částech alba (např. v Circular C).



Ústředním trackem z celkem sedmi skladeb je monumentální Propeller s délkou 20 minut. Spolu s následujícím trackem Liana oba vznikli ze záznamů části koncertů, ke kterým ve studiu přidali další nástroje a poté provedli konečný mix skladby. Výsledek je ohromě lehký, vrstvením elektronických ambientních loopů, glitchů a jejich postupných modulací a vzájemným proplétáním si po chvíli člověk připadá jako na kvalitním tripu do středu země a nebo jak už jsem zmínil při hluboké meditaci. Dalo by se říct že celé album je takřka zenové. Dvacet minut se zdá jako dlouhá doba, ale v případě skladby Propeller čas se stává nepodstatným a vy po chvíli, která se zdá kratší než ve skutečnosti je, zjistíte, že vašich 5 minut bylo oněch 20 minut. Nádhera, která se těžko popisuje. Podmínka je jen jediná. Neočekáváte opak podstaty Propeller, tedy krátkou rychlou intenzivní a svižnou rytmickou písničku. Pak vás již nic neochudí o jedinečný zážitek nejen z této skladby, ale z celého alba Centralia dua Mountains.



Linky > facebook > last.fm

The Knife | Full of Fire (official video) + Shaking The Habitual (minirecenze)

Full of Fire je neskutečně silná a nekompromisní electro pecka švédského dua The Knife z jejich letošní dubnové desky Shaking The Habitual. Karin Dreijer Andersson a Olof Dreijer si vás během necelých 10 minut trvání skladby svým pekelně ostrým nožem nařežou po malých kouscích na plátky, naservírují na rezavý podnos a zakapou citrónem, aby to dostalo ten pravý říz a bylo to i řádně acid. Hrubým zvukem elektroniky a beatů stejně tak jako pocitem z celé skladby se skladba asi nejvíce blíží k Declare Independence od Björk z předposledního alba Volta (2008). Nicméně Full of Fire je víc "špinavá" a méně přístupná.

Pro vyjímečný posluchačský zážitek doporučuji celou desku Shaking The Habitual. Na první poslech jsem jí i díky tomu, že se jedná o 2CD, neuposlouchal celou. Směs ostré elektroniky, změti zvuků bůhví odkud, temné ambientní poetiky, svébytné psychedelie a nervních beatů spolu s vypjatým emotivním zpěvem Karin, dělá desku velmi pestrou, leč občas se posluchač v dlouhých kompozicích kolem 8-10 minut může celkem ztratit. Kdo si ale dnes dovolí dát na desku 19 minut dlouhou skladbu? (Old Dreams Waiting To Be Realized). Přesto se jedná o provokativní dílo a jednu z neosobitějších a nejlepších desek tohoto roku.
Letos se navíc naskýtá možnost vidět toto elektronické duo živě v akci na pódiu festivalu Colours of Ostrava.




Linky  > official web > facebook > twitter > myspace > soundcloud

Eluvium | Nightmare Ending (recenze)

Matthew Cooper aka Eluvium na své nové desce Nightmare Ending prozkoumává takřka celé světy ukryté v podvědomí mysli, ukryté v rozpitých snech s nedbalými nočními můrami, zahalené v nekonečných dálavách, kde slyšíte jen šelest větru prosmýkající se kolem vašich uší. Na těchto cestách se vznášíte hluboko nad zemí a vysoko pod vodou, čas hraje nicotnou roli, je jedno kde jste, důležité je, že jste teď a tady a přece jinde a všude. Nightmare Ending je jedna z mála nebo mnoha desek, kdy čas přestává proudit a vy se ztrácíte v nicotě bytí zaliti oslňujícím sluncem a jedním mrknutím oka náhle trčíte nohama po kolena ve vodě, ale vám je to jedno, protože vaše mysl je ponořena v jiných světech daleko od vašeho těla a nechává nerušeně proudit neustálý tok hudby skrze vás.

Matthew Cooper na ploše 84 minut 2CD maluje širokými štětci a dlouhými nekončícími tahy zvukových ploch, jednou harmonickými jindy lehce monotónními,  dostávající se snadno do vaší mysli, kde rezonují jak tibetské mísy a rozehrávají vaší představivost. Obrysy skladeb většinou črtá pianem, klávesy či syntezátory, které pokud byste dané melodie vydestilovali ze skladeb a trochu je poupravili, dostali byste krásné písničky, např. hned úvodní Don’t Get Any Closer či Covered In Writing, za které by se nemuseli styďet ani takový Coldplay. Podobně na tom jsou i trojčata Caroling, Impromptu (For The Prosession) a Entendre, která jsou postavena jen na hypnoticky melodické hře sólo piána. Je z nich patrná jemná inspirace Cooperovým oblíbeným Chopinem. Na uhrančivé náladě, která dokáže někoho ukolébat jiného inspirovat dalšího nechá snít, je postavena většina ze 14 skladeb. Kromě jediné závěrečné skladby Happiness jsou všechny bez vokálů. V Happiness propůjčil svůj křehký hlas Ira Kaplan z Yo La Tengo. Trochu mi celá skladba připomíná tvorbu Lambchop včetně zpěvu. Moc krásný závěr. Nightmare Ending (cítíte v tom ten dvojsmysl?) navazuje tam, kde skončila Cooperova zatím nejúspěšnější deska Copia. Naopak se vzdálila od předchůdce Similes, která byla velmi založena na vokálech. Při své značné délce je ale album Nightmare Ending dobře stravitelné a rychle vám uteče.

Disk 1
01| Don't Get Any Closer | 9:06
02| Warm | 7:10
03| By the Rails | 2:15
04| Unknown Variation | 8:42
05| Caroling | 3:54
06| Sleeper | 6:17
07| Envenom Mettle | 5:23

Disk 2
08| Chime | 3:26
09| Rain Gently | 8:49
10| Impromptu (For the Procession) | 4:01
11| Covered in Writing | 9:18
12| Entendre | 4:20
13| Strange Arrivals | 2:50
14| Happiness (ft. Ira Kaplan of Yo La Tengo) – 8:16

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Submotion Orchestra v pátek v Paláci Akropolis

Dubstep, jazz, soul, zpěv a filmová hudba? ... Ano, prosím!
A jde to dohromady? ... Ano, a jak!
Kde a kdy? ... Palác Akropolis v pátek 2. listopadu.

Takže neváhejte a vyražte na Submotion Orchestra, ostrovní hvězdy posledních tří let, kteří s lehkostí kombinují žánry a odzbrojují nejen své publikum, ale i kritiku. Určitě se dočkáme nejen skladeb z nové desky Fragments, ale z jejich debutu Finest Hour z minulého roku.
Submotion Orchestra je sedmičlenný ansámbl z Leedsu, který vede jazzový profesionál Tommy Evans, který v minulosti vystupoval s regaee a jazzovými kapelami, basák Chris 'Fatty' Hargreavs, milovník soulu a hip hopu, spolupracoval například s Andreyou Triana, bubeník Danny Templeman je ovlivněný kubánskými a brazilskými styly a o soulový zpěv se stará Ruby Wood, která stejně jako Evans studovala jazz na College of Music v Leedsu. Ruckspin (aka Dom Howard) má na starosti DJing a samply, jinak ale vystudoval hru na violu. Na klávesy a převážne Fender Rhodes piano hraje Taz Modi. Poslední sedmý člen kapely je Simon 'Bobby' Beddoe, který nasbíral zkušenosti v mnoha jazzových kapelách. Rozdílnost stylů a oblíbené muziky jednotlivých členů kapely se obtiskl do jejich hudby, kterou tvoří pod hlavičkou Submotion Orchestra. Převážnou část své muziky hrají na klasické nástroje, a to je v současnosti odlišuje od ostatních podobných kapel.

Napsali o nich:
„Úplně mě to odrovnalo...Někde mezi Cinematic Orchestra a dubstepem - a přesně v tom správném poměru.“
Gilles Peterson

„Vítaná změna v záplavě neoriginální a tuctové hudby, která hraje všude kolem nás.“
Till Late Magazine
„Debut Finest Hour spojuje decentní filmovou hudbu s unikátní verzí dubstepu, soulu a jazzu.“
Aesthetica Magazine



Oproti předchozí skladbě, která je z aktuálního alba Fragments, tak následující je z debutového alba Finest Hour.



Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace

Low Roar - Low Roar (recenze)

Za Low Roar stojí Ryan Joseph Karazija, původem ze San Francisca, nyní žijící a tvořící v Rejkjavíku na Islandu. Ještě předtím, než se odstěhoval na ledový ostrov, tak působil jako zpěvák v indie rockové kapele Audrye Sessions. S projektem Low Roar vydaného 1. listopadu 2011 u Tonequake Records se vydal do jiných hudebních vod. Pomalé tempo a tklivé melancholické melodie vás budou doprovázet po dobu 54 minut. Zdá se, že vliv ostrova na jeho hudbu byl velký. Stále činné pospávající sopky, které stejně jako ostrov, hudbu pomalu zahřívají a dodávají ji potřebnou vroucnost a přívětivé teplo, bez kterého by byla jen kus ledu bez života. Jak sám Ryan Joseph Karazija říká, tak vždy byla jeho součástí při skládání melancholická nálada. Na desce se nám představuje ve třech polohách: téměř pouze s akustickou kytarou, v ambientních plochách (Low Roar) a nebo s decentní elektronikou v zádech (Nobody Else, Puzzle). Vše je ale koncepčně propojeno do jednoho celku, který drží pevně pohromadě. Přestože se jedná o pomalé písně, tak svým procítěným zpěvem, citem pro melodii a plíživou naléhavostí, vás dokáže strhnout, případně pokud jste unaveni, tak i uspat. Což není výtka, jen popis toho, jak jeho hudba ze své podstaty na posluchače může působit.



Při poslechu alba vás jako první zaujmou výrazné skladby se silnou melodií a výbornými texty, jako úvodní Give Up nebo Help Me (koukněte na videa) či Friends Make Garbage (Good friends Take It Out). Kde kytara s pár vybrnkávanými akordy a zpěvem Ryana souzní v dokonalé symbióze, jejíž melancholická krása vás usadí pevně do sedačky.

Nový oficiální videoklip k Give Up hezky koresponduje s textem písně o kdysi bohatém muži, nyní ztraceného a osamělého. Video natočila Ali Silverstein, o které Ryan říká "Potkal jsem ji na Islandu. Když uslyšela tuto skladbu, šla a natočila ten klip. A já ho miluji. Byla schopná zachytit sentiment přítomný v písni, aniž bychom o tom mezi sebou mluvili, což pokládám za vzácné."  Za krásnou kameru je zodpovědný Brian Fawcett spolu s Bjarni Haraldssonem. Role starého muže se ujal herec David Ode.  A natáčelo se v rozlehlých pustých pláních Nového Mexika. Enjoy :)

I won't wake

A wealthy man someday
Cause the sun, don't follow me


I won't wake, 
Without a song to sing
Nothing to some
Everything to me


On my worst
I'll do my best
To make it seem
Like I am happy


I've grown numb 
Dry as my tear ducts
I've grown dumb
and empty

But don't give up on me...

  


Ve skladbě Because We Have To, asi nejsmutnější písničce na desce, nemůžete nepostřehnout značný vliv tvorby Radiohead, stejně tak i faktu, že hlas Ryana má velmi podobnou barvu hlasu jako Thom Yorke. Podobné příjemné "Radiohead de ja vu" si užijte u Patience. Nicméně Ryan není Thom a to je dobře, přotože Ryanova hudba sama o sobě je hodně osobitá a originální, aby nemusela být s někým porovnávána. Nicméně to je v povaze člověka, hodnotit, porovnávat a zařazovat hudbu do škatulek. Nejlépe je na Radiohead zapomenout a mít otevřenou mysl a hlavně uši.
Závěrečná Tonight, Tonight, Tonight (poslechněte či stáhněte si níže) poprvé a naposledy představí Low Roar s opravdu výraznými beaty a elektronikou. Skladba se valí s podporou dunivého cella na vrchol ledovce, aby za téměř osm minut ho zdolala a my s ní přepadli do vzduchoprázdna. Tak se možná budete cítit, až poslední skladba dohraje a nastane výrazné ticho, které ale vlastně bylo přítomné téměř v každé skladbě. Ale ještě než se tak stane, musíte projít závěrečnou stezkou ostrých sonických jehliček, zařezávající se do vašich uší. Potom už nastane jen to slibované ticho a smutek z toho, že toto výtečné album skončilo. A pokud mu dáte potřebný čas, tak jsem si jistý, že s každým dalším poslechem budete propadat kouzlu Low Roar stále hlouběji. 


Linky > objednejte si > facebook > twitter > soundcloud

Chromatics - Kill For Love (recenze, full stream, video)

Zhasněte světla, zavřete okna, zatáhněte z části závěsy, nechte měkké měsíční světlo, aby prosvětlilo přítmí pokoje, vezměte si vaše oblíbené pití, pohodlně se posaďte do křesla, uvolněte se, zmáčkněte na ovladači play, zavřete oči a nechte se 90 minut unášet na vlnách vlastního filmu. I tak by se dal charakterizovat dojem z poslechu alba Kill For Love Oregonské kapely Chromatics.


Johnny Jewel je hlavou i tělem Chromatics, který již na předchozí debutové desce Night Drive (2007) prokázal cit pro noirové synth-popové melodie a hypnotické filmové nálady. Není tedy náhodou, že původně měl skládat hudbu k filmovému hitu Drive (2011), který natočila dánská stoupající režisérská hvězda Nicolas Winding Refn (trilogie Pusher či Bronson). Refn ho oslovil již v počátku natáčení, ale postupem času, kdy se projekt zvětšoval, zasáhlo studio, a prosadilo si na postu hudebního skladatele, veterána minimalistické elektroniky Cliffa Martineze. Což pro film samotný samozřejmě byla též dobrá volba. Přesto si režisér prosadil dvě skladby od Jewela a to Tick of the Clock od Chromatics z alba Night Drive a Under Your Spell od Desire, což je spolu s Glass Candy (jednu skladbu si vybral Refn už na svůj předchozí film Bronson), další z projektů Jewela ustájených pod vlastním labelem Italians Do It Better. Veškerý složený a natočený materiál pro Drive, Jewel naštěstí nehodil do koše, ale přetavil ho do projektu Symetry s názvem alba Themes For An Imaginary Film. Dal nám tak možnost si vytvořit podobu vlastního imaginárního filmu. I přes odstavení jeho soundtracku k Drive na slepou kolej, se nemohlo Jewelovi a potažmo Chromatics stát nic lepšího. Filmem Drive na sebe upozornili a též získali další posluchače. Spolupráce mezi Jewelem a Refnem pokračuje k připravovanému filmu Logan's Run chystaný na rok 2013. Podle všeho by to měl být remake filmu z roku 1976 s Michaelem Yorkem v hlavní roli. Doufejme, že tentokrát se dočkáme celého soundtracku.

O novém albu Kill For Love byste měli vědět, že má 17 skladeb, 91 minut a končí 14-minutovou minimalisticko-ambientní instrumentální věcí "No Escape". I přes svoji délku se ale nebudete nudit. Někdo může namítnout, že je to k neuposlouchání dlouhé, ale ti, kteří investují svůj čas do klidného poslechu tohoto vlastně dvojalba, posléze zjistí, že se jim nahrávka pomalu zahnízdila v uších, a na povrch jim začnou pronikat detaily předtím neslyšené a opomíjené.





Album začíná odvážně předělávkou Neila Younga Hey Hey, My My (Into the Black), která vás dokáže, na malém prostoru a s minimem prostředků, uhranout již v počátku. Velmi ctí originál, přesto je výsledek zcela odlišný a přesto nesmírně podmanivý s intimní atmosférou. Podobně si na předchozím albu Night Drive vzali do parády skladbu Running Up That Hill od Kate Bush. Opět odvedli perfektní práci na této coververzi. Zpěv Ruth Radelet je často jakoby zastřený mlhou, přesto ostře něžný. Jindy je chladný a odtažitý, aby nás za okamžik v další skladbě přesvědčila o opaku. Největší hit se dá považovat píseň Lady, chytlavá tepající věc, kde bez ustání tikají elektronická arpeggia (stejně jako ve většině skladeb) a syntezátory krouží okolo vaší hlavy. Stačí se jen uvolnit a nechat Lady přistoupit až k vám. Je to jeden z mála momentů na albu, kdy melancholická tíživá nálada ustoupí optimističtějším emocím. V následné These Streets Will Never Look the Same, více než 8-minutové skladbě, se vrátí ona všudypřítomná melancholická nálada za doprovodu vytříbeného elektro-synth-popového doprovodu, který jakoby neměl nikdy skončit.





Jak už jsem v úvodu naznačil, může se pro vás stát deska Kill For Love branou k rozehrání svého vlastního filmu. I délka 91 minut k tomu nepřímo odkazuje. Stejně tak se na albu nachází mnoho instrumentálních kusů (Running From The Sun, Broken Mirrors - začátek jakoby vypadl ze soundtracku Blade Runnera :-)) či jen částí skladeb (These Streets Will Never Look the Same), při kterých se budete cítit jako na projížďce potemnělým nočním velkoměstem, kde ve stínech planou neony a na prázdných křižovatkách blikají semaforová světla. Ale podvědomě tušíte, že blížící se bouři, kterou slyšíte v dálce, této noci neujedete (závěrečná No Escape).





Je velmi těžké vytrhnout a popsat jednotlivé skladby, protože většina z nich více fungují v rámci celku než sami o sobě, samozřejmě kromě písní s vokály (Kill For Love, Candy). Tím se stále vracím k paralele filmu, neboť často není tak důležité zkoumat jednotlivé scény, jako spíše nechat působit atmosféru daného filmu na vaše smysly. Nechat se jím jen tak unášet. Tak je to i s deskou Kill For Love. Těžko uchopitelná v detailech, ale jako celek působící velmi koherentně a svým spůsobem smyslně.
Uvolněte všechny svaly, uvelebte se na svém oblíbeném místě a nechte hudbu, ať vás na svých křídlech odnese daleko od všední reality.







Linky > Official web > facebook > soundcloud > myspace

Sigur Rós - nová deska Valtari v květnu!

Po oznámení nového alba Reginy Spektor na květen tu máme další báječnou májovou novinku. Frontman Sigur Rós Jónsi se po svých sólo projektech go.(debutové album) go live.(2cd live verze) go quiet (dvd) a soundtracku k filmu We Bought a Zoo (režie Cameron Crowe) vrátil k domovské kapele Sigur Rós a spolu natočili jejich dlouho očekávané šesté album Valtari. Poslední a nutno říci velmi dobrou a úspěšnou desku Með suð í eyrum við spilum endalausty vydali roku 2008. Datum vydání novinky je stanoveno na 28. května. Podle basisty kapely Georga Hólma je Valtari "více elektronické než dříve" ale k tomu dodává "Nebojte se, nenatočili jsme dance album." Další ale vzájemně rozdílné charakteristiky alba nabízí Hólm a Jónsi:
Hólm: “…přirovnal bych ho k pohledu na staré obrazy s krajinamy.”
Birgisson: “…je jako lavina ve zpomaleném záběru.”
Následující videoclip skladby Ekki Múkk je bližší k přirovnání ke starým obrazům. Působí na mě jako hypnotikum a zároveň vybízí k meditaci. Minimalismus v čisté podobě. Hudebně i obrazově. Jedním slovem krása.


Valtari Tracklist > 01 | Ég Anda | 6:15 || 02 | Ekki Múkk | 7:45 || 03 | Varúð | 6:37 || 04 | Rembihnútur | 5:05 || 05 | Dauðalogn | 6:37 || 06 | Varðeldur | 6:08 || 07 | Valtari | 8:19 || 08 | Fjögur píanó | 7:50