Markéta Irglová - Muna (recenze)

Z nové desky Markéty Irglové Muna, jsem čím dál více nadšen. Každým dalším poslechem odhaluji jemné vrstvy již tak hedvábného hudebního materiálu, který se mi zakořeňuje zkrze uši do mého srdce a obohacuje mou duši. Muna znamená v islandštině "vzpomenout si" a stejně tak, jako Markéta Irglová ve svých textech na desce hledá boha, tak i já si rozvzpomínám a obohacuje mi mé spirituální já, aniž bych bral v potaz nábožensky laděné texty. Pouze skrze hudbu, hlas Markéty a jejích hostů a použitých nástrojů. Hudebně a aranžemi dalece přesahuje ambice předchozí desky s granátovým jablkem Anar (ve farsí - perštině, znamená též granátové jablko), která spíš ještě zpracovávala témata lásky a rozchodu s Glenem Hansardem (The Frames, The Swell Season) a následný život v New Yorku. Byla více folkovou deskou, postavenou především na hlasu Markéty a jejím klavíru. Za to Muna je víc koncepční album, a tak je dobré jej poslouchat od začátku do konce. Ono vám to stejně nedá, jak jednou začnete. Bude to i tím, že se Markéta skladatelsky posunula o slušný kus dále. Představuje propracované kompozice, které často nepostrádají patřičnou gradaci a napětí, přestože jejich základ tvoří především křehké jádro. Je příjemné zjištění, že díky nenápadně rafinované hudbě chcete desku Muna slyšet znova a znova. Desku Markéta Irglová nahrávala už na svém domovském Islandu s producentem a studiovým inženýrem Sturly Mio Thorissonem, který je i jejím partnerem a otcem roční dcerky Árveig.
Markéta se jednou noří do vod hudby blízkého východu, kde v úchvatné šestiminutové skladbě Fortune Teller přenechá v polovině zpěv iránské perkusionistce a hráčce na tradiční buben daf  Aidě Shahghasemi. Podruhé je součástí bohoslužby v islandském kostele za doprovodu kostelních zvonů, varhanů a sborového tlumeného zpěvu, a z kúru zní právě Markétin hlas (úvodní Point of Creation). Tato ambientní skladba protkaná tématy zrození a smyslu života, zda jej žijeme správně a jaké je naše místo v něm, nabízí i nepřímé odpovědi zpívané právě kostelními sbory, které představují hlas boží. Neboť Markéta se ptá přímo boha a v odpovědi zaznívá leitmotiv celého alba, který zaštiťuje už význam samotného názvu alba ‘Now do you see where your home is? / Do you remember who you are?’, tedy "rozvzpomínání si" na to, co si již nepamatujeme nebo si nemůžeme vzpomenout ‘Am I living it right now? / I have this feeling I’ve forgotten something. / Tell me, how do I know that I am where I’m supposed to be? / Talk to me, God, / I know you’re listening to me’ Podobné promluvy s bohem, ať už ho každý i Markéta vnímá jak chce, může nejednoho posluchače odradit, pokud tedy je obeznámen s texty či přímo rozumí anglicky. Zvlášť v našich ateistických končinách. Markéta k tomu v rozhovoru pro časopis Fullmoon dodává ‘Vedla jsem dialog sama se sebou. I pojetí toho, co je pro mě bůh si vytvářím. Nevnímám ho univerzálně, je to pojem vystihující pocit, který má člověk vůči sobě, světu kolem a vesmíru.’

What I lose here on earth…

…Is lost in heaven.

If I ask you for help…

…it will be given.

But you’ve waited this long…

…you weren’t ready.

My devotion was strong…

…it wasn’t steady.

I have one more question…

…you have the answer too.

But what does that mean?

You’re I, and I am you.

Why speak in riddles?

Then let me show the way.

That’s all I’ve wanted.

That’s all you’ve had to say.

| ukázka z Without A Map |

A právě píseň Without A Map vyvolává  v recenzích nejvíce kontroverzí především díky odříkávání otčenáše v závěru písně. To moc nechápu, neboť pokud přijmeme fakt, že celá deska je silně nábožensky resp. křesťansky založená, tak nevidím jediný důvod, nerespektovat přítomnost otčenáše, který je zde motlitbou, poděkováním či mantrou chcete-li, za přijatou odpověď, že ‘jediná mapa v životě, kterou potřebuje je Láska’ ~ ‘You are strong enough / For all you’ll ever have to face / The only map you need is Love / To guide you through this illusion of a maze.’. A jedině cynik a ignorant toto může napadnout. Když jsem se snažil zjistit, kdo další použil otčenáš (Lord's Prayer) ve svých textech, tak jsem narazil na Andreu Bocelli, který se sborem zpívá přímo Lord's Prayer, a pak už jen na skladbu Conroversy od Prince. Jak příznačný název písně. Určitě existují i další, jen jsem tak dalece nepátral. Ale abych se vrátil zpět k Markétě Irglové. Při bližším pohledu se jedná především a jen o osobní zpověď, o hledání a pochybnostech v životě i víře, což je mi sympatické. A to se dá vztáhnout prakticky na celou desku Muna. Po hudební stránce, je Without A Map navíc brilantně zkomponovaná. Z počátku komorní skladba klavír, smyčce, křehký hlas Markéty a sbor, aby v půlce po první sloce a v závěru vám běžel mráz po zádech. Použitá forma dialogu se sborem se nechala Markéta inspirovat v jejím oblíbeném muzikálu Jesus Christ Superstar.
Jedna z nejkrásnějších skladeb na albu je třetí v pořadí The Leading Bird, zvolená též jako singl opatřený výtečným videoklipem s působivým a dobře sestříhaným živelným tancem. Pod režií je podepsáno duo Helgi Jóhannsson & Hörður Sveinsson a vše se samozřejmě natáčelo v mrazivých lokacích na Islandu. Úvodní tóny klavíru připomene svým valčíkovým tempem soundtrack Amélie z Montmartru od Yanna Tiersena, ale vzápětí vás uhrane síla melodie a andělský zpěv Markéty. Celé je to zaranžovné bravurně, skladba má v sobě patřičné napětí i gradaci, která vás jistě stejně jako mne záhy uhrane. Hned na první poslech vás jistě dostane i úvod Remember Who You Are, neboť minutové opakování těch čtyř slov zpívaných spolu se sborem podkresleným zvonivými perkusemi je čistá mantra a esence celého alba. Po další minutě poklidného zpěvu Markéty dojde k dalšímu zvratu, po kterém následuje příval emocionálního a hudebního vzepětí a jeden z mnoha vrcholů alba. Konec skladby plynule naváže na následující křehkou píseň Mary. V Seasons Change překvapí i potěší dětský smích i úvodní zvuky deště, které dotvářejí náladu už tak velmi působivé skladby. Předposlední Gabriel svým aranžmá, svižným tempem, gradujícím až rockovým závěrem a nečekaným použitím dechových nástrojů představuje asi pomyslný vrchol alba. Oproti tomu závěrečná křehká This Right Here nechá vzpomenout na oscarovou Falling Slowly, když dojde v jednom okamžiku na skoro přesnou citaci známé melodie, podobně jako v Point of Creation zazní na konci památná slova z děkovné oscarové řeči ‘You can have whatever you can dream of’ neboli ‘Můžete dosáhnout všeho, o čem sníte’.
Markéta Irglová s Munou ukrojila druhou třetinu z plánované trilogie, jejímž prvním albem byla její prvotina Anar. Pokud první díl byl spíše romanticky laděný, druhá deska Muna má kořeny v hledání vlastní spirituality, tak třetí bude podle vlastních slov Markéty odrážet její současné životní období a to mateřství. Máme se tedy myslím nač těšit, stejně tak nás určitě nemine u záverečného dílu opět nádherně vyvedený přebal desky od původem íránské výtvarnice žijící v New Yorku Nahid Hagigat.

 

 

Seznam skladeb:

01 | Point of Creation 05:16 | 02 | Time Immemorial 04:28 | 03 | The Leading Bird 04:35 | 04 | Fortune Teller 06:09 | 05 | Without a Map 05:26 | 06 | Remember Who You Are 03:25 | 07 | Mary 03:55 | 08 | Phoenix 04:30 | 09 | Seasons Change 03:39 | 10 | Gabriel 04:46 | 11 | This Right Here 05:26

Linky > offical web > facebook > twitter > bandcamp > soundcloud > spotify

Zola Jesus | Taiga (recenze + full album stream)

Nika Roza Danilova, majitelka jednoho z nejvýraznějších hlasů na současné hudební scéně a především americká skladatelka a zpěvačka více známá pod uměleckým jménem Zola Jesus, vydala 6. října ve svých 25 letech již páté sólové album pojmenované jednoduše "Taiga". Celé album si můžete poslechnout díky oficiálnímu streamu, který je k dispozici na stránkách Press Play pod New York Times.
Nové album Taiga navazuje na své předchůdce Conatus z roku 2011 a na loňskou desku orchesrálních kolekcí Versions. Nika Roza "Taigu" složila na Vashon Island nedaleko Seattlu ve státě Washington a zmixována byla už v Los Angeles producentem Deanem Hurley (David Lynch, Sparklehorse). V tiskové zprávě uvádí, že toto LP je její "pravý debut" neboť jak uvedla například v rozhovoru pro aktuálně.cz "Na jednu stranu jsem se při tvorbě nových písniček vrátila kamsi ke svým muzikantským začátkům, na druhou stranu se mi podařilo v mnoha skladbách vyjádřit přesto to, co jsem svou hudbou od začátku chtěla říci. Poprvé jsem se cítila tak svobodná a otevřená." na otázku, co znamená její značný posun v žánru a soundu od minulých temnějších a "špinavějších" nahrávek odpověděla že "nechtěla, aby se z předchozího zvuku desek plných ruchů, šumů a distorzí stalo klišé" .. "Základním stavebním kamenem nové desky se tedy stal můj hlas, za kterým si stojím víc než kdy jindy. Všechny mé dosavadní nahrávky byly tak trochu skrýší mých nápadů a já po letech konečně pochopila, že už nemám co skrývat."

Je pravda, že se novinkou Taiga Nika Roza vzdálila celkem znatelně od předchozích desek. Nový materiál je více čistý, bez již zmíněných ruchů, distorzí, dalo by se říci že i přímočařejší a také znatelně popovější. Pokud by ale toto byl mainstream popu, tak bych se nezlobil. Je to blíže produkci francouzkých M83, než cokoliv ze současného popového mainstreamu. Mimochodem s M83 spolupracovala na otevíracím tracku Intro na posledním dvojalbu, který je i díky hlasu Niky ohromující. Zvuk Taigy je tedy velmi přístupný a jak sama Nika říká, že se chtěla soustředit na svůj hlas, tak to o Taize platí opravdu více než kdy dříve. Přesto pár temnějších zákoutí se na albu najde.

Mnoho tracků je taženo výraznými až breakbeatovými rytmy, které zaznamenáte už v úvodní a zároveň titulní skladbě Taiga, kde v polovině písně nastoupí perfektní lámané beaty, které podtrhují dramatičnost předchozích tónů, posazených jen na výrazném hlubokém syntezátoru a zpěvu Niky Rozy, na kterém je slyšet, že má letitou průpravu v operním zpěvu. Následující hitovka Dangerous Days je čístý alt-pop, resp. rovnou chart-pop, která s jinými aranženi by brázdila přední místa žebříčků hitparád. Přesto je to stále Zola Jesus. Podobně jako u loňských CHVRCHES se jedná o chytrý pop se silnými melodiemi, který se vám přesto po x posleších nezprotivý. Geneze Dangerous Days je velmi zajímavá a hodně vypovídá o přístupu Niky Rozy ke své hudbě. Skladba vznikla již při tvorbě předchozí desky Conatus jako demo snímek. Bohužel se na desku nehodila, protože měla moc popový charakter a z toho měla trochu Nika strach. Přesto jak říká, je nakonec hrdá, že skladbu nezničila a naopak ji přijmula a dovedla do současné podoby. "Když jsem ji dokončila, byla jsem na to pyšná, protože jsem necítila potřebu ji zničit. Často když skládám popové songy, tak se za ně stydím a potřebuji je zakrýt hlukem či různými distorzemi. Jsem ráda za strach, který mi Dangerous Days přinesla." To dává naprostý smysl. Při srovnání předchozích alb s Taigou, jakoby se Nika Roza již nebála a odkryla, co bylo vždy pod povrchem. A to její hlas a silné melodie, které vždy uměla, jen je zahalovala temnotou a noisovými prvky. Ano Niko, nemáš už co skrývat a já jsem za to rád. Stejně tak ale nepřestávám obdivovat i tvoje předchozí desky. Taiga je prostě jen další evoluční stadium v tvorbě Zoly Jesus.

Na celé desce, kromě již zmíněného nezaměnitelného sytého hlasu Niky Rozy Danilove, výrazných beatů a IDM vyhrávek, jsou velmi důležité aranže nenápadných smyčců a oproti tomu ostrých téměř všudypřítomných umělých žesťů. Ne náhodou se na následujícím turné rozhodla přizvat i žesťový ansámbl neboť na desce tvoří nenahraditelný divoký živel. Toho je důkazem jedna z nejvýraznějších skladem na albu, Hunger, která se vám díky nekompromisnímu intru zmíněných žesťů vryje do paměti a pokračuje v neméně důrazných beatech spolu se silným refrémem "I got the hunger, I got the hunger in my veins | It's takin' me under till it takes me away | I got the hunger, I got the hunger in my veins | I won't surrender, still it takes me away". Texty měla vždy Zola Jesus těžko rozklíčovatelné, přesto velmi lyrické. Stejně tak i na Taize se věnuje, jak už název naznačuje, přírodou a naším vztahem k ní, stejně tak se nevyhýbá tématům problémů naší společnosti ("When everything, everything, everything goes down | All the dust will settle in this new world now | We can make get along together" skladba Dust) či otázkám moci.

Chápu, že velká změna stylu nemusí některým fanouškům předchozích desek Zoly Jesus vyhovovat, ale srdce těch písniček plně souzní s příběhem Zoly Jesus. Ten vypráví již od ranného self release alba The Spoils (2009), kdy Zola Jesus byl osobní projekt devatenáctileté Niki s provokativním a cool názvem aneb Émile Zola zakladatel naturalismu "potkává" Ježíše. Vše bráno s trochou nadsázky a trochu vážně, protože ne náhodou jsou předchozí desky temné. Jesus ve jméně není žádný deklarovaný postoj ke křesťanství, náboženství Nika Roza respektuje a ví, že jej někteří lidé potřebují, ale pokládá to za dost zvláštní fenomén v dnešním světě. Ať tak či tak, na Taize je znát, že Nika Roza především hudebně dospěla, poodkryla závoj gothické princezny současné hudební scény a pustila do své hudby trochu světla a naděje. Ale jen tak akorát...

Taiga tracklist:

01 | Taiga 02 | Dangerous Days 03 | Dust 04 | Hunger 05 | Go (Blank Sea) 06 | Ego 07 | Lawless 08 | Nail 09 | Long Way Down 10 | Hollow 11 | It’s Not Over

Linky > official web > facebook > twitter > spotify > soundcloud > instagram > youtube

Lunae Lumen | Catch-22 (demo)

Poklidné a melancholické piano letmo proplouvající skrze vody ambientu, to je ve stručnosti projekt Lunae Lumen, který funguje jakoby v bezčasí a nejednoho posluchače nevědomky uvrhne do snění či meditace. Za hudbou jednočlenného projektu Lunae Lumen stojí mexická skladatelka Martha Lucía, se na kterou jsem narazil zcela náhodou. Přesněji řečeno ona si mě přidala za přítele na last.fm a přes její profil jsem se tak dostal i na stránku lunaelumen.bandcamp.com. Tam si můžete celé demo o čtyřech skladbách zdarma poslechnout/stáhnout a případně i zaplatit za stažení ve formátu mp3 či flac.

Lunae Lumen znamená "moonlight" tedy v překladu "měsíční svit", a ten jak známo nesvítí nijak intenzivně, ale naopak jako jemná pavučina se pomalu snáší k zemi, kde poodkrývá temná zákoutí skrytá ve tmě. Hudba Marthy Lucíi se dokáže umně omotat okolo svého posluchače, který je každým novým poslechem vtahován, do světa snů, fantazie a melancholického opojení. 

Podle slov Marthy, čtyři skladby dema pojmenovaném Catch-22 nemají nic společného s knihou Josepha Hellera Hlava 22 jen základní myšlenku, že něčemu se nedá uniknout. Inspiraci pro skládání hledá v hudbě, filmech, snech, místech či lidech, které na ní měli nějakým způsobem vliv. K tomu ještě dodává "Neskládám s již konkrétním zvukem či strukturou v mysli, minimálně ne v tomto demu, snažím se jen vyjádřit své emoce v daný okamžik, proto mé skladby jsou poněkud kratší. Pokud se odchýlím od přístupu "nechat věci běžet", tak již nejsem schopna v dané písni pokračovat či dát ji řádné zakončení [haha]." Za sebe musím dodat, že Martha je velkým fandou japonské post-rockové formace Mono a tak mi přijde, že nějaký podprahový vliv na její tvorbu mají. Minimálně ve své křehkosti a atmosféričnosti. Zatím Lunae Lumen nedosahuje oné epičnosti japonských bardů, ale jak také naznačila, do budoucna by ráda spolupracovala s dalšími hudebníky. Tak by její hudba mohla dostat další rozměr(y).
 Dále mi Martha prozradila, že stále připravuje EP pojmenované "The words unsaid", které by se mělo nést v podobném duchu jako demo. Bohužel díky jiné práci a dalších vnějších faktorů nená na jeho nahrávání tolik času, kolik by potřebovala. Nicméně doufá, že se EP podaří dokončit do konce roku či začátku následujícího.
Můžeme tedy jen doufat, aby se jí podařilo dokončit připravované EP a mezitím se nechat unášet atmosférou krátkého dema Catch-22, které mohu vřele doporučit.

Linky > bandcamp > facebook > twitter > soundcloud

Todd Terje | It's Album Time (recenze)

Nebudu se tu chvástat tím, jak už Todda deset let, po kterých vydával především nahrávky pro DJs, sleduji a raději přiznám barvu, že jsem ho zaregistroval až s jeho dlouho očekávaným a fanoušky vyproseným LP, na které si konečně udělal čas. Příznačný název It's Album Time jen dokazuje, že Todd Terje vše bere s nadhledem a hravostí. Tu dokázal i přenést do svých nových skladeb, ve kterých spojil svoji pověst nekorunovaného norského krále cosmic disca (tracky Inspector Norse, Strandbar, Swing Star part 1 a Swing Star part 2 již úspěšně otestoval v minulosti na lidech na tanečním parketu a vydaných EP) a novou experimentálnější polohu, ve které jak sám říká nebyl svázán žádnými pravidly, které ho dříve u prací pro DJs limitovaly. Najdete tu skladbu Delorean Dynamite, jako vystřiženou z katalogu další hvězdy space diska Kavinskyho, evokující náladu filmů z 80. let navozující pocity volnosti z jízdy nočním velkoměstem osvětleným neony a se stíny plných neznámých postav.
Svůj albový debut ale rozjíždí v duchu seznamovacího intra, kde se na délce minuty a čtyřicet sekund rozehraje rytmický podkres pod jediné repetitivní sdělení: "Album Time" mezi které se postupně vloží i upřesňující "It's". Následuje dvojice provázaných skladeb Leisure Suit Preben a Preben Goes To Acapulco, které album zlehka rozjíždí a připravují půdu na svižnější tracky v druhé půli. Obě 'Preben' skladby jsou schopné vás pěkně uvolnit, ale ještě vás z pohovky nezvednou, ale to ani není jejich účel. Todd se tu představuje jak zvládá i pomalejší tempo. V první skladbě dokonce kombinuje nenápadně synťáky s cembalem a xylofonem. Druhá mi vždy na několika místech připomene díky krásným kaskádovým arpeggiem titulní skladbu k našemu seriálu Návštěvníci. Ale fakt jen na malý okamžik :) Nicméně obě lze definovat na základě rytmu jako hodně uvolněné disco s příměsí lounge a surf music.



Protože v další skladbě Svensk Sås se zřejmě ocitáme ve slíbeném Acapulcu, s koktejlem v ruce a na snehobílé pláži si vychutnáváte přísun vitamínu D ve slunečních paprscích. Skladba je protkána neskutečně hravou a chytlavou bosanovou, která vám rozproudí krev v žilách. Nepředstavujte si ale nějaké klasické latino, ale jihoamerické rytmy zabalené do nezaměnitelného synťákového zvuku, který fakt bere dech svojí lehkostí a samozřejmostí. A vy si jen na pláži již s novým koktejlem pobrukujete Paaaa, padapapadapadaaaa padapadapadapadaaaa daadaadaaaa. No a pak nasednete do tryskáče a za zvuku rozjetého Strandbar letíte kamsi na vlnách halucinogenního diska. Jednoduchý melodický motiv piana tomu dává potřebnou šťávu a masovou chytlavost a hit je na světě. Holt v jednoduchosti je síla. Navazuje na ni již zmíněná excelentní projížďka ve starý dobrý káře Delorean s dynamitem u zadku :) (také jste si vzpoměli na ikonickou Delorean z Návratu do budoucnosti? Kdo v té době nechtel mít tak dokonalé auto...). S coververzí písně Roberta Palmera Johny and Marry Todd Terje přibržďuje, abyste si mohli vychutnat příjemný hlas Bryana Ferryho z Roxy Music.

Todd zjevně miluje jazz-fusion a tak podobně jako ve Svensk Sås i Alfonso Muskedunder je toho zářným příkladem. O příjemné vlnobití v břiše se postará sedmi čtvrtinový rytmus spolu s našlápnutým piane a beaty z tanečního nebe. Vokály beze zpěvu jen s "tadada" a "paaa pa paaa" vás hodí kamsi do minulosti, přesto cítíte jak svěže a moderně to celé zní. A vy chcete víc! Startuje Swing Star Part 1, vy zas nastartujete svou káru, protože s tím se po silnicích jezdí daleko veseleji. To samé platí o Oh Joy a vlastně i pro celé album. V autě to svádí trochu šlápnout na plyn, z toho jakou to předává dobrou náladu, tak bacha ;). Oh Joy je zas skladba s rovným jednoduchým beatem s ale gradující chytlavou atmosférou, kde opět nechybí zklidňující prvek piana a výborného synťáku, který je nositelem jednoduchého melodického motivu. Závěrečný Inspector Norse (i když mě až tak moc nebere jako zbytek alba) už je jen vyvrcholením tohoto bezvadného a bezstarostného alba dokonale pasující k probíhajícímu létu.
Co se Toddovi musí nechat je, že jeho zvuk je na dance scéně nezaměnitelný. Asi jako si nespletete Daft Punk s nikým jiným, tak ani Todda nezaměníte s nikým jiným.

01 | Intro (It's Album Time) | 1:40 || 02 | Leisure Suit Preben | 4:20 || 03 | Preben Goes To Acapulcov | 4:35 || 04 | Svensk Sås | 2:43 || 05 | Strandbar | 4:28 || 06 | Delorean Dynamite | 6:45 || 07 | Johnny And Mary (feat. Bryan Ferry) | 6:32 || 08 | Alfonso Muskedunder | 3:25 || 09 | Swing Star Part 1 | 4:18 || 10 | Swing Star Part 2 | 6:17 || 11 | Oh Joy | 7:09 || 12 | Inspector Norse | 6:59 |

Datum vydání: 8. duben 2014
Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace > spotify

Sisyphus | Sisyphus (recenze) | dříve s/s/s - vedlejšák Sufjana Stevense, Son Luxe a Serengetiho

Pokud stále na obzoru vyhlížíte kouřové signály následovníka The Age of Adz, tedy posledního alba Sufjana Stevense z října roku 2010, tak si ještě nějaký ten měsíc/rok počkáte. Mezitím Sufjan stačil rozjet vedlejšák s/s/s s kámošema rapperem Serengetim a producentem Son Luxem, který se letos inkarnoval do nové podoby pod jménem Sisyphus. Už na předchozím EP Beak & Claw (2012) ještě pod akronymem s/s/s se jejich spolupráce teprve formovala a myslím si, že teprve na LP Sisyphus našli cestu, jak spojit své různorodé hudební kořeny a styly do výsledku, který nebude rozpačitý, ale naopak vyniknou silné stránky svých tvůrců. Přesto fandové Sufjanova období před The Age of Adz budou stále zklamáni, protože jeho tehdejší rozmáchlý barokní folk-pop se neopakuje a je otázka, jestli někdy v budoucnu naváže na své klenoty jako Illinois, Seven Swans a Greetings from Michigan.
Ale zpět k Sisyfovi. Jak je známo z řeckých bájí a legend, Sisyfos byl za své činy a svou chytrost či spíše prohnanost potrestán soudem Mrtvých k tlačení obrovského balvanu nahoru na horu, to se mu ale nikdy nepovede, protože vždy před vrcholem mu vyklouzne a spadne dolu a Sisyfos je tak odsouzen k dalšímu a dalšímu pokusu. Odtud pojem "sisyfofská práce" značící nesmyslnou, otupující a bezvýchodnou práci, ze které nikdy nemůže být užitek. To ale naštěstí neplatí pro dílo trojice "s/s/s", jejich práce totiž došla svého vrcholu a zůstala tam, což je pro nás jako posluchače jen dobře. Všem bych doporučil poslech od začátku do konce, protože se jedná o kompaktní dílo, které vynikne ve své rozmanitosti na celé své ploše. Pokud ale preferujete jen některé tvůrce, třeba Sufjana, ale už nemusíte rap Serengetiho, tak by se skladby daly rozřadit asi takto:

Sufjan & Serengeti > Calm It Down, Rhythm Of Devotion, Lion's Share, Dishes In The Sink
Serengeti > Booty Call, Flying Ace, My Oh My (obsahuje užasné téměř "Illinoiské" přechody), Alcohol
Sufjan > Take Me, I Won't Be Afraid, Hardly Hanging On (ačkoliv je založena na zopakovaném Sufjanově verši z Dishes In The Sink)

A když už jsem nakousl pojem opakování, tak si pozorné ucho všimne kaskádovitého samplu z nádherné skladby Unravel od Björk z přelomového alba Homogenic. To zazní v I Won't Be Afraid, pomalé ospalým beatem podbarvené skladbě, která spolu s Take Me se dá označit za čistou práci Sufjana. Ale z doby posledního alba The Age of Adz.

Pokud ale neznáte Sufjana, ani Serengetiho či Son Luxe a měl bych celou desku nějak shrnout a popsat, tak asi jako když se tři kámoši sejdou a chtějí se bavit a přitom natočí desku, která je z větší části elektro-hip-hopová deska s folkovými a experimentálními výhybkami, přes které se řítí několik vlaků najednou, a k tomu ještě nad nimi letí groovy pop letadlo s příjemnými melancholickými melodiemi. Klasik by řekl "Jak si pejsek s kočičkou dělali dort" :) A přitom výsledek je docela chutný, místy výborný. Tak tyhle tři chlapíky zkuste nebo nechte být ;)

PS > dopsáno (konečně!) asi po více jak dvou měsících, kdy mi do života vstoupila dcera Terezka narozená na mé narozeniny 5.5. :-)



Linky > bandcamp > facebook > twitter

S. Carey | Range of Light (recenze + full album stream)

Sean Carey, člen bubeník a backvokalista indie-folk kapely Bon Iver, který na sólové dráze si říká zkráceně S. Carey, prokazuje na svém druhém albu Range of Light svůj prokazatelný talent. Album vychází 1. dubna u  Jagjaguwar, ale nebojte se není to apríl, naštěstí na stránkách The New York Times zveřejnili stream celého alba, takže si jej můžete i zde na blogu v klidu zadarmo poslechnout již dnes.

Celé v převážně poklidném tempu plynoucí album nadnáší citlivý zpěv Seana Careyho a vlastně komplet deska se nese v náladě z ranního oparu právě probudivšího ospalého dne, jež dotváří za zvuku mnoha akustických nástrojů, perkusí a jemné elektroniky. Oproti svému debutu All We Grow (2010) je deska Range of Light mnohem více otevřená a bohatší ve svých aranží. Nechybí ani hostující Justin Vernon z Bon Iver ve skladbě Crow The Pines, která představuje jeden z vrcholů alba. Působivé vlnobití houslí a perkusí, ať již zde naprogramovaných či živých, vytváří s hlasy Seana Careyho a Justina Vernona opravdový hudební požitek. V následující Fire-Scene připomene intermezzo na akustickou kytaru, která se vine jako červená nit celou skladbou, ztišený hlas Seana Beama z Iron And Wine i emotivnost Sufjana Stevense. Moc se mi líbí, jak zpívá refrém "On an on | All I want is honesty". Ke konci ale převezme hlavní slovo zvuk klavíru, který dominuje i v dalších skladbách u něco málo přes minutu dlouhé Radiant i následující čtyřminutové pozvolna gradující Alpenglow. Celkově S. Carey staví více na atmosféře a emocích plynoucích z jeho hudby a hlasu než na propracované struktuře melodií, to ale není nutně výtka, zvlášť když to funguje. Range of Light je u mě příklad, že to funguje dobře.

Závěrečná skoro až sakrální skladba Neverending Fountain díky použitým sborům proudí skrze uklidňující harfu k posluchači, který s maršem perkusí na úplném konci je již rozhodnut, že toto výtečné album si poslechne nejen jednou a mačká tlačítko Play na svém ovladači a rozezní se skvělá skladba Glass/Film.




A pro doplnění přidávám i skaldbu In The Dirt z debutu All We Grow



Linky > web > facebook > twitter > soundcloud > spotify

Majical Cloudz | Impersonator (recenze)

Někdy se opravdu divím, jak je možné, že se o některé desce, která vyšla již v dubnu tohoto roku, dozvím až ze souhrnných žebříčků nejlepších alb tohoto roku světových hudebních webů a časopisů. To je i případ montrealské formace Majical Cloudz existující od roku 2011, za kterou autorsky stál Devon Welsh a později (2012) se k němu přidal Matthew Otto starající se především o živá vystoupení. Devon Welsh, mj. syn Kennetha Welshe představitele Windoma Earla z kultovního seriálu Twin Peaks, po debutu s názvem II z roku 2011 a kolaborací na jedné skladbě další montrealské party Grimes se poté spolu s Matthewem Otto vydal více do vod minimalistické elektroniky a dramatických zpovědí, které zhmotnili na druhém albu Impersonator.

Hudební minimalistický doprovod pro své písně tvoří často jen několik tónů sametově temných syntezátorů či se opakujících motivů kláves nebo smyčců, které jako jemná pavučina obepíná zpívané hluboce procítěné texty s nenápadnými mikrobeaty. Někdy beaty úplně chybí. Welshův bariton osciluje mezi sžíravou temnotou Nicka Cavea, smutným zoufalstvím Elliotta Smithe a křehkým romantismem Chrise Martina z Coldplay. A přesto paradoxně, především díky důrazu na výpověď ve svých textech, jsou písně Majical Cloudz velmi melodické a zapamatovatelné jako například skladba This Is Magic nebo Bugs Don't Buzz. Podmínkou je ale jen a pouze soustředěný poslech, neboť toto je deska, která se nehodí jako kulisa k jakékoliv činnosti. Neradno u ní žehlit či mít nádobí - hrozí popálení žehličkou či vytopení vodou, to když se zaposloucháte do nadmíru působivých textů. Odměnou vám je pak velmi silný emocionální zážitek, jako když balancujete na špičce jehly.

Samotnou ale neoddělitelnou kapitolou tvorby Devona Welshe jsou již zmíněné texty, v kterých velmi jednoduše a velmi zpříma pojmenovává své i vaše strachy a obavy. V Childhood's End nechá zemřít na ulici vašeho otce "Someone died | Gunshot, right outside | Your father, he is dead | I see him in my head | Childhood's End | Goodbye, my holy friend". Vystihne temné fantazie malého dítěte z nočních stínů v This Is Magic "I feel like a kid | I see some monster standing over my crib | And they fall in | Somebody knows who I am | Somebody sees me and wants to be my friend | And I know". V Bugs Don't Buzz vám bude tvrdit, že ty nejšťastnější písně končí vždy s úsměvem, jen ne ale tato, "The happiest songs all end with a smile. | This might end with a smile, no, my love." Z jeho textařského umění, jejíž inspirací hledal z velké části např. u již zmíněného  Elliota Smithe je patrná jednoduchost až heslovitost a neúprosná přímost se silou boxera, který vás umí zasáhnout na citlivé místo a dát vám snadno v prvním kole KO.

Zaujalo mě v jednom rozhovoru s Devonem Welshem, kde říkal, že na svých koncertech často vidí v předních řadách, jak lidé pláčí "Někdy se mi obtížně reaguje, ale nebojím se faktu, že lidé pláčí" a dále to rozvádí "Když hraješ na pódiu, tak chceš aby lidé něco cítili. Je zvláštní mít tu moc nad něčími emocemi, ale je to mnohem lepší než komunikovat s někým, komu stačí jen 'Jó, to je cool.'"

Přes veškerou zjevnou či skrytou temnotu v hudbě i textech prosvítájí na povrch světélka naděje. Jednotlivosti na vás působí stísněně, přesto jako celek je deska Impersonator velmi vzdušná a dává prostor posluchači pro své fantazie, běsi i neuskutečněné sny.










Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

The Field | Cupid's Head (recenze)

Za projektem The Field se skrývá švédský producent Axel Willner, který na hudební scénu vstoupil v roce 2007 s deskou From Here We Go Sublime. Ta se v té době stala relativně velkou událostí v kruzích zabívajícími se především repetetivní muzikou. Neboť styl The Field je primárně založen na repeticích hudebních motivů, loopů a samplů, které organicky do sebe zapadají, s časem se vyvýjejí a vrství, většinou jen s malou mírou gradace. Druhou podstatnou částí stylu The Field je ambientní poloha, která té minimalistické techno složce dodává někdy hřejivé jindy chladné tóny, ale především přináší pocit intimnější atmosféry.
The Field byl pro mě až do vydání letošní novinky v pořadí již čtvrté řadové desky Cupid's Head pole neorané. Deska vyšla již na konci září opět na labelu Kompakt. A tak jsem lehce znevýhodněn tím, že jsem první slyšel novinku Cupid's Head než jeho debut z roku 2007. Proč to ale zmiňuji. Zdá se mi a nejen mně, že Axel Willner se od té doby hudebně moc neposunul. Asi si řekl, že když to tak dobře fungovalo tenkrát, tak to tak bude sekat každé dva roky stejně jako poprvé. Předchozí desku Looping State of Mind vydal v roce 2011. Je pravda, že jeho formulka stále funguje, nicméně nějaký výraznější progres bych uvítal.
To vše ale nic nemění na tom, že Cupid's Head je veskrze ve svém žánru povedená deska. Začíná velmi slibně skladbou They Won't See Me, které na ploše devíti minut sice ke konci trochu dochází dech, nicméně první polovina je svěží a na rozjezd příjemně svižná. Druhý track od černého moře -Black See, s 12 minutama jasně nejdelší track na albu, především mile překvapí v druhé půlce výborným nečekaným a nekompromisním zvratem a následující temnější hypnotický taneční dojezd považuji za lepší než první část tracku.

Je zajímavé, že když jsem si tuto desku pustil po několika dnech, kdy jsem poslouchal něco jiného, tak mi chvíli trvalo, než jsem se do alba znovu dostal. Nejpozději v půlce nervózní Black Sea jsem se sladil s monotónním rytmickým prouděním. A to repetetivní muziku můžu. Líbí se mi, že si deska na nic nehraje a jede si svou cestou, která někoho může hodně bavit a jiného zas iritovat.
Pokud tedy překlenete tu zahřívací dobu potřebnou k propojení se stylem The Field, budete odměněni převážně rozvážnou poklidnou atmosférou na pozadí minimal ambient techna, které se dobře poslouchá nebo může posloužit i jako kusila k čemukoliv, co zrovna děláte. Pokud se více do hudby The Field ponoříte, tak určitě sami objevíte kouzlo asi nejlepšího tracku na desce No. No..., které sice připomíná ty nejlepší okamžiky z debutu, ale zaujme především svojí promyšlenou strukturou, kdy jdou dva rozdílné mikro beaty proti sobě, vzájemně se prolínají a zase se od sebe vzdalují a do toho v určitém intervalu zní sample vokálu s no,no,no... Alex Willner si s tímto motivem v několika variacích vystačí a pohrává si s nimi až do konce celých děvíti minut. Ty ale utečou jako voda, uvidíte. Následuje závěrečná skladba 20 Seconds Of Affection, která zaujme především drone zvukem, kterému se celé album Alex Willner vyhýbal a přitom, aspoň z mého pohledu je toto směr, který mu sluší a v budoucnu bych si přál, aby se touto cestou vydal. Zajímal by mě výsledek. Neboť 20 Seconds je velmi vydařený závěr. Za zmínku určitě stojí i neméně povedená titulní Cupid's Head, která má sice v názvu Amora (Cupid ~ Amor), ale moc světla ve skladbě potažmo i v celém albu nehledejte. Oproti předchozím nahrávkám je Cupid's Head temnější album, ikdyž zrovna samotná titulní skladba je z celé desky nejoptimističtější. Taneční beat, vokálový sample posazený vysoko, atmosféra jak za jasného sluníčka. No trochu přeháním :) To ale naštěstí, jak už jsem psal, neplatí pro zbytek desky. Ta svojí podstatou a především absencí téměř jakékoliv melodie podněcuje o to více představivost, která pokud se propojí s poslouchanou hudbou, jako první se mi vybaví nějaká dystopická vize ponurého města utápěného v mlze, zkrz které prosvítají neony. Temné postavy v mdlém pouličním osvětlení se šourají od nikud nikam a Vás z tohoto pohroužení vytrhne snad jen neparřičný zvuk z našeho reálného světa.



Ikdyž se to nezdá, a někdo by mohl Alexe Wilnera aka The Field, nařknout z jednoduchosti a přímočarosti, tak tento švéd to má v paži, ví co dělá a proč. Cupid's Head je deska bezpochyby dospělá, jedna z mnohých ke kterým se člověk, paradoxně přes svoji v prvním plánu monotónnost, musí proposlouchat. A pokud vám to zrovna nevoní, tak zkuste letošní opus od Fuck Buttons. Podobná liga, jen jiné pojetí. U mě sice vítězí nekompromisnější Fuck Buttons, ale i The Field se letos pěkně vytáhl.

Tracklist >
1 | They Won’t See Me | 9:01
2 | Black Sea | 11:37
3 | Cupid’s Head | 6:34
4 | A Guided Tour | 8:16
5 | No. No… | 9:02
6 | 20 Seconds Of Affection | 9:39

Linky > official web > facebook > myspace

Death Grips | Government Plates | nové album volně ke stažení! (recenze + download + full stream)

Kontroverzní zběsilci z Death Grips z Kalifornie jsou po roce zpátky s další nabušenou peckou pojmenovanou Government Places. Tentokrát ji nabízejí celou volně ke stažení. Agresivní a nasranej rap Stefana "MC Ride" Burnetta kape na podlahu, takže vypulírované koberečky honem rychle stranou. Zach Hill a Andy Morinem předvádí opět své zvukové opulentní orgie a drone pasáže v kombinaci s nervními beaty, z kterých by si Milka Cyrus ukousla jazyk. A tak to mají naši mazlíčkové rádi, že :)

Po tak kulervoucích deskách jako mixtape ExMilitary či loňské The Money Store rozhodně nepřichází ke zklidnění, no dobře jen k velmi mírnému. Trochu se učesaly beaty a občas přidaly hutné vybassované spodky (úvodní You Might Think He Loves You For Your Money But I Know What He Really Loves You For It’s Your Brand New Leopard Skin Pillbox Hat - název je odvozen z Dylanovi skladby Leopard-Skin Pill-Box Hat), jindy předvedou překotný začátek ve stylu nějakého club house remixu (Big House), a nebo skvělý track Birds, jeden z nejlepších na desce a paradoxně nejméně podobný všemu, co do teď Death Grips natočili. Je relativně klidný, což někteří fanoušci na webu nesou nelibě, neb to už podle nich nejsou ti praví naštvaní Death Grips. Přesto delikátní kytarové intermezzo je jeden z nejlepších momentů. Zbytek skladby ale už je opět správně nervní a před dalším intermezzem se ozve jen lakonické "Fuck You". Jinak je vše téměř při starém. Deska Government Places je tak trochu konglomerát předchozí tvorby, přesto nenudí a graduje závěrečnou nejdelší skladbou (přes šest minut, jinak většina má pod tři minuty) Whatever I want (Fuck who's watching), která v sobě spojuje vše z celého alba, tedy jak výbušnou energii a překotné rytmy, elektronické synťákové peklo, tak i vyklidněné drone plochy, spolu s výkřiky MC Ridea. Svojí energií a nasraností vás album dokáže znovu nabít pozitivní/negativní (nehodící škrtněte) energií a pořádně vás vyburcovat. Jen bych tuhle desku určitě neposlouchal v autě, protože bych se obával o životy chodců a zvířátek volně pobíhajících přes silnici. Carmagedon v praxi. Ale zpět na zem. Při pozorném poslechu, který je nutný, neboť jiná činnost se u toho dělat nedá, budete zařezáni do místa kde sedíte, či vás to rozpohybuje do epileptického tance ala Thom Yorke. Případně pokud jste nebyli připraveni na všechno, tak ustrnete v tupém výrazu WTF.

Na závěr se přiznám, že předchozí desku The Money Store před rokem jsem s klidem ignoroval jako ten rap shit, co se nedá poslouchat. Ale to jsem se šeredně mýlil. Jde o hodně návykovou záležitost, přestože vaše racio bude možná ze začátku protestovat. Šlápněte mu proto pořádně na krk a jděte do toho. Jo a nezapomeňte dát volume doprava!

PS: Nejen, že je celé album ke stažení zde nebo zde, ale kapela ke každé skladbě natočila i kupu vizuálů. Ty najdete tady. Stream celého alba, které naleznete níže, nevím, zda je stále k dispozici, protože při uveřejnění tohoto článku byl problém s připojením na stream.

Death Grips – “You Might Think He Loves You…”

get so fuckin dark in here
come come fuck apart in here
i die in the process
you die in the process
kettle drum roll hard shit
fuck i said fucker dont start shit
come come fuck apart in here
i hover above you
life pulled out your mouth
i become you
opening of the mouth
unlawful possession
jellyfish in cold sweat deep end
hollow shell twitch disconnection
pupils swell
my entrance
hijacked no questions asked
stretch you on like latex mask
my sigils your epitaph
come come fuck apart in here i die
im not you
fear
you wear it well
mademoiselle
heres to your destiny
hysterics scream help
dont worry in a few youll all be somewhere else
prepare yourselves
freelance motherfucker
get so fuckin dark in here
come come fuck apart in here
i die in the process
you die in the process
kettle drum roll hard shit
fuck i said fucker dont start shit
emerald tablet apartment toxic
come come fuck apart in here

Government Plates tracklist:

01 | You might think he loves you for your money but I know what he really loves you for it’s your brand new leopard skin pillbox hat
02 | Anne Bonny
03 | Two Heavens
04 | This is Violence Now (Dont get me wrong)
05 | Birds
06 | Feels like a wheel
07 | Im Overflow
08 | Big House
09 | Government Plates
10 | Bootleg (Dont need your help)
11 | Whatever I want (Fuck who’s watching)

65daysofstatic | Wild Light (recenze + video)

65daysofstatic byli jsou a budou vizionáři. Vždy byli o krok napřed a vlastně i trochu mimo hlavní proud vlny post-rocku na začátku milénia. Ať už se jedná o jejich výbušné math-rockové počátky v prvních dvou albech The Fall of Math a One Time for All Time, či propracované spojení s elektronikou na předchozím albu We Were Exploding Anyway a Heavy Sky EP. V případě posledně zmiňovaného alba se jednalo o propadnutí kouzlu elektroniky. Přesto jí dokázali zkrotit, aby sloužila post-rockovému základu každé jedné skladby na albu, i když se to na první poslech nezdálo.

V polovině září přišli se svou novinkou Wild Light. Myslím si, že nejednoho posluchače opět překvapili, jakou cestou se vydali na této vynikající desce. Poučili se z předchozího alba, kde elektroniky bylo někdy až moc. To při poslechu nevadilo, naopak, ale celkem jim to pak bránilo na koncertech věrně tyto skladby zahrát, jak se později vyjádřili. Proto na Wild Light trochu ubrali z plynu a naopak přimíchali jednu velmi podstatnou esenci, tolik ceněnou v post-rocku ale nejen tam, a tou je atmosféra. Tu předchozí desky 65dos celkem postrádali. Elektroniku ponechali, ale pracují s ní výrazně rafinovaněji a úsporněji. Občas s ní ale udeří rovnou na solar. Mám teď na mysli jejich hutné zvukově prostorné bassové elektronické výbuchy a plochy např. v Prisms či Unmake The Wild Light nebo závěrečné Safe Passage.

Začátek s Heat Death Infinity Splitter (už ten název! :)) začíná proklamací “No one knows what is happening. There is a lot of danger out there, ok?” (Nikdo neví, co se děje. Tam venku je hodně nebezpečí, jasný?), což nás má připravit na to co přijde. Pomalu budovaný útok na posluchačovu integritu a ušní bubínky zkrze vrstvení hutných syntezátorů, pomalého beatu a zvukových stěn kytar, s gradací rozpadajícího se bloku ledu, který právě narazil na zem. Naprostá paráda a atmosféra jak z apokalyptického filmu. V následující skladbě Prisms si budete připadat jako světlo, které právě proletělo hranolem (anglicky "prism"), tedy rozebráni na celé barevné spektrum. Skladba končí podkresem poklidného piana a najednou je klid. Ten pokračuje i v dalším tracku The Undertow, neboť začíná ambientními plochami, které po nějaké době utne příval bubnů, aby se ve střední pasáži znovu objevilo melancholické piano, které ale nepostrádá napětí, a vy jen čekáte, kdy to zas vypukne. To je velmi silný moment s monumentální gradací, která exploduje v erupci zvuků a jemných beatů. Blackspots už je připomínka předchozího alba. S ničím se od začátku nemaže a pádí rychlostí světla s beaty a kytarami v zádech až do finále. Maximální sedm a půl minutový taneční virvál :) Tedy poslední minuta to už je jen takový ruchový chill out.
Celková práce s tempem a náladou skladeb je na celé ploše alba velmi propracovaná. Atmosférické pasáže tak dávají vyniknout rytmických a výbušným celkům. To je asi největší posun a přínos nového alba oproti předchozímu. Velkým zklidňujícím prvkem a nositelem melodií je převážně poklidné piano, což jen umocňuje dojem a emoce z poslechu. Krásným příkladem je skladba Taipei. Nejsilnější skladba celého alba Unmake The Wild Light se skrývá na předposledním místě. Dalo by se říci, že jde o nejvíc post-rockovou skladba s klasickým post-rockovým climaxem, která ale zní, jako by si zahráli Explosions In The Sky s Fuck Buttons.

Čtveřice z anglického Sheffieldu deskou Wild Light opět nezůstali na místě a posunuli se ve svém vývoji dál. Jejich pojetí post-rocku je na hudební scéně unikátní. Předvádí, že post-rock může znít i po těch dlouhých letech stále svěže a zábavně, že se nejedná o intelektuální nudu, ale naopak o žánr, který stále žije a mnoho lidí baví. Pátým řadovým albem Wild Light 65daysofstatic zatím dosáhli svého vrcholu, což říkám s plným vědomím, neboť se jedná o promyšlenou, sebevědomou desku, které nechybí atmosféra starých post-rockových počinů, ani silné momenty a velké emoce podpořené chytrou elektronikou.





Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

Esmerine | Dalmak (recenze)

Dalmak znamená v turečtině "ponořit se" a přesně to od nás stejnojmenná deska kanadské kapely Esmerine očekává. Ponořit se, skočit po hlavě do hudby, která je ovlivněna vlivy Istanbulu, kde členové kapely Bruce Cawdron (Godpseed You! Black Emperor) a cellistka Rebecca Foon (Thee Silver Mt. Zion, Saltland) strávili v roce 2012 nějaký čas a kde i desku nahrávali spolu se čtyřmi místními hudebníky.

Přesto je nahrávka hudebně rozkročena mezi Montrealem a Istanbulem, což je jedině dobře. Nejedná se o klasickou world music, i když pro někoho kdo na molové tóny arabských motivů není vůbec zvyklý, tak znít asi bude. Ponořit se, neznamená nic jiného než mít otevřenou mysl prostou veškerých předsudků a nechávat se unášet na poklidných vlnách exotických nástrojů, které ani nevím jak všechny vypadají. Například nástroje bendir, darbuka, erbane, barama, saz a meh jsou mistrně zakomponovány mezi pro nás tradičnější nástroje jako banjo, elektrická kytara a samozřejmě emotivní cello Rebeccy Foon do často poklidných melodií a nebo jen meditativních až snových ploch (Hayale Dalmak nebo překrásná závěrečná Yavri Yavri), které jako jiskřivý potok zurčí skrze vaši mysl a uši po nekonečné pokojné krajině.

Pokud byste po mně chtěli desku Dalmak zaškatulkovat do určitého stylu, tak nemůžu sloužit. Je totiž docela těžké nějak konkrétně uchopit nahrávku po stránce stylové, neboť základem je určitě instrumentální rock, z kterého Bruce Cawdron i Rebecca Foon díky svým mateřským kapelám vychází, ten je ale podřízen právě tureckými motivy a vlivy, a díky tomu nečekejte nějaké větší podobnosti a propojení s těmito na poli post-rocku slavnými kapelami. Ono ale asi stejně není podstatné každou hudbu stylově někam zařadit. Často je to pak jen matoucí, protože každý posluchač jednotlivé žánry může vnímat různě. Díky delikátnosti, neuchopitelnosti a přesto nesmírné přístupnosti a vstřícnosti směrem k posluchači se jedná o desku veskrze příjemnou. Bruce Cawdron je odpovědný především za dokonalé perkusivní celky, které kombinují západní i východní pojetí. Nejvíce je to vidět resp. slyšet v asi nejživější skladbě Lost River Blues II či v následující Barn Board Fire. Výborná je také "konverzace" mezi "západními" a "východními" perkusemi/bubny ve střední části téměř sedmiminutové skladbě Translator's Clos II. Rebecca Foon je zas zodpovědná především za emocemi nabitým zvukem cella.

Z vývoje kapely Esmerine mám radost, protože aspoň z mého pohledu se stále zlepšují. Každou deskou se posunují o stupínek výš. Rozhodně Dalmak toho času považuji za nejlepší desku od jejich založení před deseti lety v roce 2003. Od svého předchůdce La Lechuza z roku 2011 se posunuly o významný krok, kdy svou hudbu obohatili právě o etnický prvek, který se stal plnohodnotnou součástí. Líbí se mi, že poslední dvě desky vydané u známého labelu Constellation Records mají vžy nějaký sjednocující prvek. V případě Dalmaku je to spojnice mezi městy Montreal - Istanbul. U La Lechuza je to prvek mystična, na kterou odkazuje právě název desky, který znamená pojmenování legendární bytosti známé především v Mexiku a Texasu. La Lechuza (v překladu "sova") je čarodějná bytost, která má tělo ptáka-sovy a hlavu ženy. Podle legendy ta žena upsala duši ďáblovi za získání nadpřirozených schopností. Lidem se zjevovala převážně během bouří. Dalo by se z toho usuzovat, že se bude jednat o divokou hudbu, ale opak je pravdou. Celé album má tajemnou poklidnou atmosféru, ale nepřebírá oproti svému nástupci folklórní prvky ani místní nástroje. I tak jde o vysoce kvalitní album a vřele jej doporučuji k poslechu. To bych ale mohl říci i o prvních dvou albech, debutu If Only a Sweet Surrender to the Nights to Come Be True (2003) a druhému albu Aurora (2005), které měli přeci jen blíž k předchozí dekádě post-rocku kapely GY!BE.

Nezbývá mi než na závěr konstatovat, že jsem už dlouho neslyšel tak delikátní nahrávku s arabskými motivy a nástroji, která přesto stojí nohama v západní hudbě, a mohu jí s klidným svědomím doporučit všem k neuspěchanému a pozornému poslechu. Poslouchat Dalmak je jako byste vyrazili na cestu uličkami Istanbulu a přesto se cítili jako doma. Přeji šťastnou cestu.



Linky > official web > facebook > myspace > soundcloud

Lily & Madeleine | The Weight of the Globe EP (recenze + full stream)

Folk popové sesterské duo Lily & Madeleine z Indianapolis tvoří dvě teenagerky Lily a Madeleine Jurkiewicz, které svůj nesporný talent projevily z kraje tohoto roku na vydaném EP The Weight of the Globe.
Aby bylo jasno, Madeleine je osmnáct a její sestře pouhých šestnáct let, nicméně i přes to mají dospělý projev a co víc, jejich hlasy jednotlivě jsou překrásné, jemné, lehké jak pírko, ale ještě úžasnější je jejich společná harmonie, kterou v dvouhlasu vytváří. Neskutečně příjemné, a jak někdo na netu poznamenal, i kdyby zpívaly o těch neodpornějších věcech, tak v uších posluchače by to znělo jako mana nebeská. Krásné čisté hlasy by ale nestačily, kdyby děvčata nepřenesly do svého zpěvu i pokoru, smutek a trápení, které to celé posouvá do vážnější a zadumanější roviny, tak typické pro jejich věk. S tím se nese i obsah, který je vyspělejší než byste do nich, opět podle věku, mohli předpokládat. Naštěstí to nejsou nějaké MTV hvězdičky, co zpívají jen a pouze o klukách a holkách co spolu chodí a jaké mají při tom trable. Stačí se zaposlouchat např. do textů Back to the River "If only my heart could speak into this river / And you'd drink me up / I could be free of all these lonesome shivers / I could give myself up" či Tired "I'm so tired / The city seems much taller / Maybe I'm just smaller / Crushed by the weight of the globe / Is it worth it / I hope so" a hned víte, že tyhle holky mají něco v sobě, co jiní nikdy nemusí najít, a to talent vyjádřit pocity v krásné lyrické formě.



If only my feet could fall as fast as a heart does 
I would be so long gone 
But I'm stuck, stuck under your thumb 
I can't get up 
I can't get up, up I can't get up 
If only my eyes could see as high as a mountain 
Or wherever your heart's gone 
But I have fallen on the bank of this river 
I can't get up 
I can't get up, up I can't get up 
If only my heart could speak into this river 
And you'd drink me up 
I could be free of all these lonesome shivers 
I could give myself up (give myself up) 
We all go back to the river 
We will all come undone 
And there you will be, my love, with the faintest touch 
And I will give myself up 
Give myself up, up 
I will give myself up

Když jsem je prvně slyšel, a vlastně ještě dřív, když jsem si o nich jen četl někde na netu, tak je všude přirovnávali k taktéž sesterské dvojici First Aid Kit (neboli Johanna a Klara Söderberg ze Švédska, které též debutovali ve stejném věku s Drunken Trees EP v roce 2008), no a při poslechu vás to opravdu napadne. Nicméně oproti FAK mají Lily & Madeleine přeci jen něžnější éteričtější hlasy a i hudba je více jemnější, pokud se to dá vůbec takto porovnat. Kromě akustických kytar uslyšíte piano, ukulele, tenor a alt saxofon nebo i cello a trubku. To vše v příjemném balení melodického, trochu posmutnělého folk popu. Pro ty kterým by to nestačilo, tak koncem tohoto měsíce 29. října vydají děvčata své debutové album pojmenované jednoduše Lily & Madeleine na astmatické kočičce Sufjana Stevense aka Asthmatic Kitty Records :), tak se docela těším kam se posunou. Jako ochutnávku uveřejnily jednu píseň z debutu a to konkrétně Devil We Know, která nabízí propracovanější a bohatší aranže, takže to můžeme brát jako slibný příslib, co přinese jejich první řadová deska.



Neodpustím si přidat ještě krásnou In the Middle v live verzi.



A tady si můžete díky jejich bandcamp webu poslechnout stream celého The Weight of the Globe EP.



A pokud byste toho neměli ještě dost, tak si můžete poslechnout bonus ve formě akustických verzí skladeb z předchozího EP na White Arc Session Acoustic EP 1:



Linky > official web > facebook > twitter > youtube

Fuck Buttons | Slow Focus (recenze)

Hned zkraje se musím přiznat, že o Fuck Buttons jsem poprvé slyšel až letos v červenci, kdy vydali své již třetí album Slow Focus. Nechápu, jak jsem je mohl přehlédnout.  Nezaznamenal jsem je k mé smůle ani před rokem, kdy jejich úvodní skladbu Surf Solar a remix Olympians, obě z druhé desky Tarot Sport z roku 2009, použil režisér Danny Boyle během slavnostního ceremoniálu na Olympiádě v Londýně. A to i přesto, že jeho playlist byl opravdu výborný.

Narazil jsem na ně víceméně náhodou. A to ještě především díky dokonale hravému provokativnímu a téměř dada názvu Fuck Buttons. K němu dvojice gentlemanů z Bristolu Andrew Hung a Benjamin John Power dodávají: "Naše hudba není tak namyšlená, jako naše jméno". To musím potvrdit. Protože když jsem je slyšel poprvé, jejich aktuální album Slow Focus, tak jsem byl doslova přikován do křesla, neboť ten příval energie spolu s invencí byl opojně pohlcující.

Valivý svižný rytmus bubnů otvíráku Brainfreeze hned zkraje dává vědět, že se tu nebude dávat noha z plynu. Naopak se bude přikládat jak to jen jde. Synťáky i perkuse mají kovovou příchuť jak z dob, kdy industriální muzika byla trendy, přesto je skladba tomu na hony vzdálená. Do melanže repetetivních motivů a melodií ještě Fuck Buttons zamíchávají jejich oblíbené ostré a notně zkreslené noisové "kytary" (viz. poznámka u The Red Wing níže ;)), které se krásně topí ve zlověstném halucinogenním oparu s atmosférou jak z nějakého temného dystopkého sci-fi filmu.

Po více jak osmi minutovém prvním tracku přichází na řadu nepřiznané intro alba Year of The Dog, které absenci beatů nahrazuje rychlými modulovanými arpaggii synthezátorů. Ty tvoří primitivní (čti jednoduchou) melodii, která se střetává se zvukem bublajících kakofonických houslí v pozadí. tato krátká jednohubka (na poměry FB má jen 4 minuty) by se svojí náladou a stylem s přehledem zapadla do sountracku TRONa od Daft Punk.

Třetí The Red Wings je postavena na pomalém houpavém beatu z hájemství trip-hopu s navěšenou hutnou noiseovou stěnou kytary. Vtip je v tom, že na celém albu není použita jediná živá kytara. Vše je umně udělaná elektronika, znějící jako kytarový noise. Fuck Buttons s tímto zvukem pracují již od svého debutu Street Horrrsing, kde k tomu ještě měli notně zkreslené hardcore rockové vokály. Ty ale opustili již na druhém albu Tarot Sport, které celkově bylo o poznání prosvětlenější, optimističtější a rozhýbané dotaženými tanečními tribal rytmy. Album Slow Focus, přestože celkově navazuje více na Taror Sport, si tak ale z debutu bere především tu noiseovou část kytarového zvuku s propracovanou elektronikou a oproti dvojce přidává daleko temnější atmosféru noční můry a plížící se neznámé hrozby.

Od Sentients to jde jako na horské dráze. Občas se sice stačíte nadechnout, ale po většinu času až do konce alba jste v euforii. Sice to nejsou žádné veletoče, kde byste byli hlavou dolů, ale právě proto se vám z toho neudělá špatně. Ba právě naopak, občas si i stačíte zatancovat (Prince's Prize, jediný prosvětlenější track), ale jakmile dozní závěrečná desetiminutová skladba Hidden XS, tak budete mít chuť si toto výtečné album pustit znova a opět si tak vychutnat tu báječnou temnou ale sexy atmosféru. Ještě jsem se ale nezmínil o předposlední pro mě vrcholné taktéž desetiminutové skladbě Stalker. Svojí plíživou a nenápadnou gradací se velmi pomalu ale o to hlouběji zařezává do kůže, jen abyste na konci když procitnete, zjistili, že Fuck Buttons vás mají tímto okamžikem totálně omotané kolem prstu. Stalker disponuje těžkým kalibrem v podobě perfektního valivého beatu, filmové atmosféry drsné post-moderní kriminálky, takřka monotónní strukturou pohybující se v rozmezí několika akordů vygradovanou do běla mohutným drone závěrem. To ocenůji i u skladby Sentients, kterou když si představím s tím jejím takřka industriálním řinčivým beatem, 8bitovým synťákem a noisovým závěrem na živo, tak bych se obával o své citlivé uši a vznik tinnitu. Pravda svojí intenzitou (noise části) to na debut Fuck Buttons nemá.

Celé album, jak už název napovídá, je určený k pozornému poslechu, s kterým není radno spěchat. Přestože desku poslouchám už asi po dvacátépáté, tak mě stále dokáže něčím překvapit a rozhodně mě stále hodně baví. Slow Focus je trvalka, která si troufnu říci, jen tak zub času neohlodá :)

PS: Nesmím opomenout zmínit, že Fuck Buttons vystoupí již 29. 9. v MeetFactory!

Linky > official web > facebook > twitter > myspace