pátek 27. prosince 2013

Majical Cloudz | Impersonator (recenze)

Někdy se opravdu divím, jak je možné, že se o některé desce, která vyšla již v dubnu tohoto roku, dozvím až ze souhrnných žebříčků nejlepších alb tohoto roku světových hudebních webů a časopisů. To je i případ montrealské formace Majical Cloudz existující od roku 2011, za kterou autorsky stál Devon Welsh a později (2012) se k němu přidal Matthew Otto starající se především o živá vystoupení. Devon Welsh, mj. syn Kennetha Welshe představitele Windoma Earla z kultovního seriálu Twin Peaks, po debutu s názvem II z roku 2011 a kolaborací na jedné skladbě další montrealské party Grimes se poté spolu s Matthewem Otto vydal více do vod minimalistické elektroniky a dramatických zpovědí, které zhmotnili na druhém albu Impersonator.

Hudební minimalistický doprovod pro své písně tvoří často jen několik tónů sametově temných syntezátorů či se opakujících motivů kláves nebo smyčců, které jako jemná pavučina obepíná zpívané hluboce procítěné texty s nenápadnými mikrobeaty. Někdy beaty úplně chybí. Welshův bariton osciluje mezi sžíravou temnotou Nicka Cavea, smutným zoufalstvím Elliotta Smithe a křehkým romantismem Chrise Martina z Coldplay. A přesto paradoxně, především díky důrazu na výpověď ve svých textech, jsou písně Majical Cloudz velmi melodické a zapamatovatelné jako například skladba This Is Magic nebo Bugs Don't Buzz. Podmínkou je ale jen a pouze soustředěný poslech, neboť toto je deska, která se nehodí jako kulisa k jakékoliv činnosti. Neradno u ní žehlit či mít nádobí - hrozí popálení žehličkou či vytopení vodou, to když se zaposloucháte do nadmíru působivých textů. Odměnou vám je pak velmi silný emocionální zážitek, jako když balancujete na špičce jehly.



Samotnou ale neoddělitelnou kapitolou tvorby Devona Welshe jsou již zmíněné texty, v kterých velmi jednoduše a velmi zpříma pojmenovává své i vaše strachy a obavy. V Childhood's End nechá zemřít na ulici vašeho otce "Someone died | Gunshot, right outside | Your father, he is dead | I see him in my head | Childhood's End | Goodbye, my holy friend". Vystihne temné fantazie malého dítěte z nočních stínů v This Is Magic "I feel like a kid | I see some monster standing over my crib | And they fall in | Somebody knows who I am | Somebody sees me and wants to be my friend | And I know". V Bugs Don't Buzz vám bude tvrdit, že ty nejšťastnější písně končí vždy s úsměvem, jen ne ale tato, "The happiest songs all end with a smile. | This might end with a smile, no, my love." Z jeho textařského umění, jejíž inspirací hledal z velké části např. u již zmíněného  Elliota Smithe je patrná jednoduchost až heslovitost a neúprosná přímost se silou boxera, který vás umí zasáhnout na citlivé místo a dát vám snadno v prvním kole KO.

Zaujalo mě v jednom rozhovoru s Devonem Welshem, kde říkal, že na svých koncertech často vidí v předních řadách, jak lidé pláčí "Někdy se mi obtížně reaguje, ale nebojím se faktu, že lidé pláčí" a dále to rozvádí "Když hraješ na pódiu, tak chceš aby lidé něco cítili. Je zvláštní mít tu moc nad něčími emocemi, ale je to mnohem lepší než komunikovat s někým, komu stačí jen 'Jó, to je cool.'"

Přes veškerou zjevnou či skrytou temnotu v hudbě i textech prosvítájí na povrch světélka naděje. Jednotlivosti na vás působí stísněně, přesto jako celek je deska Impersonator velmi vzdušná a dává prostor posluchači pro své fantazie, běsi i neuskutečněné sny.










Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

Žádné komentáře:

Okomentovat