Zola Jesus | Taiga (recenze + full album stream)

Nika Roza Danilova, majitelka jednoho z nejvýraznějších hlasů na současné hudební scéně a především americká skladatelka a zpěvačka více známá pod uměleckým jménem Zola Jesus, vydala 6. října ve svých 25 letech již páté sólové album pojmenované jednoduše "Taiga". Celé album si můžete poslechnout díky oficiálnímu streamu, který je k dispozici na stránkách Press Play pod New York Times.
Nové album Taiga navazuje na své předchůdce Conatus z roku 2011 a na loňskou desku orchesrálních kolekcí Versions. Nika Roza "Taigu" složila na Vashon Island nedaleko Seattlu ve státě Washington a zmixována byla už v Los Angeles producentem Deanem Hurley (David Lynch, Sparklehorse). V tiskové zprávě uvádí, že toto LP je její "pravý debut" neboť jak uvedla například v rozhovoru pro aktuálně.cz "Na jednu stranu jsem se při tvorbě nových písniček vrátila kamsi ke svým muzikantským začátkům, na druhou stranu se mi podařilo v mnoha skladbách vyjádřit přesto to, co jsem svou hudbou od začátku chtěla říci. Poprvé jsem se cítila tak svobodná a otevřená." na otázku, co znamená její značný posun v žánru a soundu od minulých temnějších a "špinavějších" nahrávek odpověděla že "nechtěla, aby se z předchozího zvuku desek plných ruchů, šumů a distorzí stalo klišé" .. "Základním stavebním kamenem nové desky se tedy stal můj hlas, za kterým si stojím víc než kdy jindy. Všechny mé dosavadní nahrávky byly tak trochu skrýší mých nápadů a já po letech konečně pochopila, že už nemám co skrývat."

Je pravda, že se novinkou Taiga Nika Roza vzdálila celkem znatelně od předchozích desek. Nový materiál je více čistý, bez již zmíněných ruchů, distorzí, dalo by se říci že i přímočařejší a také znatelně popovější. Pokud by ale toto byl mainstream popu, tak bych se nezlobil. Je to blíže produkci francouzkých M83, než cokoliv ze současného popového mainstreamu. Mimochodem s M83 spolupracovala na otevíracím tracku Intro na posledním dvojalbu, který je i díky hlasu Niky ohromující. Zvuk Taigy je tedy velmi přístupný a jak sama Nika říká, že se chtěla soustředit na svůj hlas, tak to o Taize platí opravdu více než kdy dříve. Přesto pár temnějších zákoutí se na albu najde.

Mnoho tracků je taženo výraznými až breakbeatovými rytmy, které zaznamenáte už v úvodní a zároveň titulní skladbě Taiga, kde v polovině písně nastoupí perfektní lámané beaty, které podtrhují dramatičnost předchozích tónů, posazených jen na výrazném hlubokém syntezátoru a zpěvu Niky Rozy, na kterém je slyšet, že má letitou průpravu v operním zpěvu. Následující hitovka Dangerous Days je čístý alt-pop, resp. rovnou chart-pop, která s jinými aranženi by brázdila přední místa žebříčků hitparád. Přesto je to stále Zola Jesus. Podobně jako u loňských CHVRCHES se jedná o chytrý pop se silnými melodiemi, který se vám přesto po x posleších nezprotivý. Geneze Dangerous Days je velmi zajímavá a hodně vypovídá o přístupu Niky Rozy ke své hudbě. Skladba vznikla již při tvorbě předchozí desky Conatus jako demo snímek. Bohužel se na desku nehodila, protože měla moc popový charakter a z toho měla trochu Nika strach. Přesto jak říká, je nakonec hrdá, že skladbu nezničila a naopak ji přijmula a dovedla do současné podoby. "Když jsem ji dokončila, byla jsem na to pyšná, protože jsem necítila potřebu ji zničit. Často když skládám popové songy, tak se za ně stydím a potřebuji je zakrýt hlukem či různými distorzemi. Jsem ráda za strach, který mi Dangerous Days přinesla." To dává naprostý smysl. Při srovnání předchozích alb s Taigou, jakoby se Nika Roza již nebála a odkryla, co bylo vždy pod povrchem. A to její hlas a silné melodie, které vždy uměla, jen je zahalovala temnotou a noisovými prvky. Ano Niko, nemáš už co skrývat a já jsem za to rád. Stejně tak ale nepřestávám obdivovat i tvoje předchozí desky. Taiga je prostě jen další evoluční stadium v tvorbě Zoly Jesus.

Na celé desce, kromě již zmíněného nezaměnitelného sytého hlasu Niky Rozy Danilove, výrazných beatů a IDM vyhrávek, jsou velmi důležité aranže nenápadných smyčců a oproti tomu ostrých téměř všudypřítomných umělých žesťů. Ne náhodou se na následujícím turné rozhodla přizvat i žesťový ansámbl neboť na desce tvoří nenahraditelný divoký živel. Toho je důkazem jedna z nejvýraznějších skladem na albu, Hunger, která se vám díky nekompromisnímu intru zmíněných žesťů vryje do paměti a pokračuje v neméně důrazných beatech spolu se silným refrémem "I got the hunger, I got the hunger in my veins | It's takin' me under till it takes me away | I got the hunger, I got the hunger in my veins | I won't surrender, still it takes me away". Texty měla vždy Zola Jesus těžko rozklíčovatelné, přesto velmi lyrické. Stejně tak i na Taize se věnuje, jak už název naznačuje, přírodou a naším vztahem k ní, stejně tak se nevyhýbá tématům problémů naší společnosti ("When everything, everything, everything goes down | All the dust will settle in this new world now | We can make get along together" skladba Dust) či otázkám moci.

Chápu, že velká změna stylu nemusí některým fanouškům předchozích desek Zoly Jesus vyhovovat, ale srdce těch písniček plně souzní s příběhem Zoly Jesus. Ten vypráví již od ranného self release alba The Spoils (2009), kdy Zola Jesus byl osobní projekt devatenáctileté Niki s provokativním a cool názvem aneb Émile Zola zakladatel naturalismu "potkává" Ježíše. Vše bráno s trochou nadsázky a trochu vážně, protože ne náhodou jsou předchozí desky temné. Jesus ve jméně není žádný deklarovaný postoj ke křesťanství, náboženství Nika Roza respektuje a ví, že jej někteří lidé potřebují, ale pokládá to za dost zvláštní fenomén v dnešním světě. Ať tak či tak, na Taize je znát, že Nika Roza především hudebně dospěla, poodkryla závoj gothické princezny současné hudební scény a pustila do své hudby trochu světla a naděje. Ale jen tak akorát...

Taiga tracklist:

01 | Taiga 02 | Dangerous Days 03 | Dust 04 | Hunger 05 | Go (Blank Sea) 06 | Ego 07 | Lawless 08 | Nail 09 | Long Way Down 10 | Hollow 11 | It’s Not Over

Linky > official web > facebook > twitter > spotify > soundcloud > instagram > youtube

Perfume Genius | Queen (nový singl) | aneb queer hymna roku.

Mike Hedreas aka Perfume Genius skládá velmi silné, osobními pocity naplněné písně, které na posluchače, zvláště díky úsporným ale o to působivějším textům, promlouvají podobně jako těžké kladivo dopadnuvší na kovadlinu. Opět se vyjadřuje ke svému hlavnímu tématu, kterému se věnoval již na předchozích dvou deskách Learning a Put Your Back N 2 It. Je jím samozřejmě podoba identity a sexuální orientace. Oproti předchozím nahrávkám ale na novém singlu Queen z připravované desky Too Bright ustupuje dřívější lo-fi zvuk a nahrazuje jej mnohem agresivnější, sebevědomější zvuk posílený syntezátory, samply a bicími. Zpěv Mikea Hedrease je opět emocionálně vypjatý a přesvědčivý. Pokud jste tedy měli rádi věci z předchozích dvou desek, tak novinkou Queen rozhodně nepohrdnete. Videoklip, který má na svědomí režisér říkající si SSION (Peaches, Santigold, Gossip) naprosto pasuje k textu, kterým svým ústředním mottem "Don't you know you're queen" vyjadřuje ztracející a znovunalézané sebevědomí LGBT komunity resp. spíše jejich jednotlivců, kteří mohou stále tápat v tenatech pochybností o sobě samém. Jak říká sám Mike Hedreas, skladba Queen není tak surrealistická, vyjadřuje především obecně paniku gayů (gay panic). Zbytek jeho prohlášení nechám v originále:

“I’ve seen faces of blank terror when I walk by. Sometimes from seemingly strong, macho dudes – somehow my presence confuses and ultimately scares them. There is a strange power to it that I’ve only recently begun to understand and embrace. After many years trying to sort out exactly what they are scared of, most of the time converting the result into personal shame, there are now moments of monstrous pride”.

Samotná skladba je monumentální a psychydelická jízda s trochou sureálna, která je ale pevně zakotvena právě v textu. Queen tak aspiruje, bez debaty, na queer hymnu tohoto roku. A je sakra dobrá ;)
PS: datum vydání třetí studiové desky Too Bright je ohlášené na 23. září u Matador Records.

Don’t you know you’re queen
Yet even flower bloom at my feet
Don’t you know you’re queen
Cracked, peeling
Riddled with disease
Don’t you know me

No family is safe
When I sashay

Don’t you know you’re queen
Gleaning, wrapped in golden leaves
Don’t you know me
Rank, ragged
Skin sewn on sheets
Case in the barracks
For an ass to break and harness into the fold
Mary

No family is safe
When I sashay

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Sisyphus | Sisyphus (recenze) | dříve s/s/s - vedlejšák Sufjana Stevense, Son Luxe a Serengetiho

Pokud stále na obzoru vyhlížíte kouřové signály následovníka The Age of Adz, tedy posledního alba Sufjana Stevense z října roku 2010, tak si ještě nějaký ten měsíc/rok počkáte. Mezitím Sufjan stačil rozjet vedlejšák s/s/s s kámošema rapperem Serengetim a producentem Son Luxem, který se letos inkarnoval do nové podoby pod jménem Sisyphus. Už na předchozím EP Beak & Claw (2012) ještě pod akronymem s/s/s se jejich spolupráce teprve formovala a myslím si, že teprve na LP Sisyphus našli cestu, jak spojit své různorodé hudební kořeny a styly do výsledku, který nebude rozpačitý, ale naopak vyniknou silné stránky svých tvůrců. Přesto fandové Sufjanova období před The Age of Adz budou stále zklamáni, protože jeho tehdejší rozmáchlý barokní folk-pop se neopakuje a je otázka, jestli někdy v budoucnu naváže na své klenoty jako Illinois, Seven Swans a Greetings from Michigan.
Ale zpět k Sisyfovi. Jak je známo z řeckých bájí a legend, Sisyfos byl za své činy a svou chytrost či spíše prohnanost potrestán soudem Mrtvých k tlačení obrovského balvanu nahoru na horu, to se mu ale nikdy nepovede, protože vždy před vrcholem mu vyklouzne a spadne dolu a Sisyfos je tak odsouzen k dalšímu a dalšímu pokusu. Odtud pojem "sisyfofská práce" značící nesmyslnou, otupující a bezvýchodnou práci, ze které nikdy nemůže být užitek. To ale naštěstí neplatí pro dílo trojice "s/s/s", jejich práce totiž došla svého vrcholu a zůstala tam, což je pro nás jako posluchače jen dobře. Všem bych doporučil poslech od začátku do konce, protože se jedná o kompaktní dílo, které vynikne ve své rozmanitosti na celé své ploše. Pokud ale preferujete jen některé tvůrce, třeba Sufjana, ale už nemusíte rap Serengetiho, tak by se skladby daly rozřadit asi takto:

Sufjan & Serengeti > Calm It Down, Rhythm Of Devotion, Lion's Share, Dishes In The Sink
Serengeti > Booty Call, Flying Ace, My Oh My (obsahuje užasné téměř "Illinoiské" přechody), Alcohol
Sufjan > Take Me, I Won't Be Afraid, Hardly Hanging On (ačkoliv je založena na zopakovaném Sufjanově verši z Dishes In The Sink)

A když už jsem nakousl pojem opakování, tak si pozorné ucho všimne kaskádovitého samplu z nádherné skladby Unravel od Björk z přelomového alba Homogenic. To zazní v I Won't Be Afraid, pomalé ospalým beatem podbarvené skladbě, která spolu s Take Me se dá označit za čistou práci Sufjana. Ale z doby posledního alba The Age of Adz.

Pokud ale neznáte Sufjana, ani Serengetiho či Son Luxe a měl bych celou desku nějak shrnout a popsat, tak asi jako když se tři kámoši sejdou a chtějí se bavit a přitom natočí desku, která je z větší části elektro-hip-hopová deska s folkovými a experimentálními výhybkami, přes které se řítí několik vlaků najednou, a k tomu ještě nad nimi letí groovy pop letadlo s příjemnými melancholickými melodiemi. Klasik by řekl "Jak si pejsek s kočičkou dělali dort" :) A přitom výsledek je docela chutný, místy výborný. Tak tyhle tři chlapíky zkuste nebo nechte být ;)

PS > dopsáno (konečně!) asi po více jak dvou měsících, kdy mi do života vstoupila dcera Terezka narozená na mé narozeniny 5.5. :-)



Linky > bandcamp > facebook > twitter

Majical Cloudz | Impersonator (recenze)

Někdy se opravdu divím, jak je možné, že se o některé desce, která vyšla již v dubnu tohoto roku, dozvím až ze souhrnných žebříčků nejlepších alb tohoto roku světových hudebních webů a časopisů. To je i případ montrealské formace Majical Cloudz existující od roku 2011, za kterou autorsky stál Devon Welsh a později (2012) se k němu přidal Matthew Otto starající se především o živá vystoupení. Devon Welsh, mj. syn Kennetha Welshe představitele Windoma Earla z kultovního seriálu Twin Peaks, po debutu s názvem II z roku 2011 a kolaborací na jedné skladbě další montrealské party Grimes se poté spolu s Matthewem Otto vydal více do vod minimalistické elektroniky a dramatických zpovědí, které zhmotnili na druhém albu Impersonator.

Hudební minimalistický doprovod pro své písně tvoří často jen několik tónů sametově temných syntezátorů či se opakujících motivů kláves nebo smyčců, které jako jemná pavučina obepíná zpívané hluboce procítěné texty s nenápadnými mikrobeaty. Někdy beaty úplně chybí. Welshův bariton osciluje mezi sžíravou temnotou Nicka Cavea, smutným zoufalstvím Elliotta Smithe a křehkým romantismem Chrise Martina z Coldplay. A přesto paradoxně, především díky důrazu na výpověď ve svých textech, jsou písně Majical Cloudz velmi melodické a zapamatovatelné jako například skladba This Is Magic nebo Bugs Don't Buzz. Podmínkou je ale jen a pouze soustředěný poslech, neboť toto je deska, která se nehodí jako kulisa k jakékoliv činnosti. Neradno u ní žehlit či mít nádobí - hrozí popálení žehličkou či vytopení vodou, to když se zaposloucháte do nadmíru působivých textů. Odměnou vám je pak velmi silný emocionální zážitek, jako když balancujete na špičce jehly.

Samotnou ale neoddělitelnou kapitolou tvorby Devona Welshe jsou již zmíněné texty, v kterých velmi jednoduše a velmi zpříma pojmenovává své i vaše strachy a obavy. V Childhood's End nechá zemřít na ulici vašeho otce "Someone died | Gunshot, right outside | Your father, he is dead | I see him in my head | Childhood's End | Goodbye, my holy friend". Vystihne temné fantazie malého dítěte z nočních stínů v This Is Magic "I feel like a kid | I see some monster standing over my crib | And they fall in | Somebody knows who I am | Somebody sees me and wants to be my friend | And I know". V Bugs Don't Buzz vám bude tvrdit, že ty nejšťastnější písně končí vždy s úsměvem, jen ne ale tato, "The happiest songs all end with a smile. | This might end with a smile, no, my love." Z jeho textařského umění, jejíž inspirací hledal z velké části např. u již zmíněného  Elliota Smithe je patrná jednoduchost až heslovitost a neúprosná přímost se silou boxera, který vás umí zasáhnout na citlivé místo a dát vám snadno v prvním kole KO.

Zaujalo mě v jednom rozhovoru s Devonem Welshem, kde říkal, že na svých koncertech často vidí v předních řadách, jak lidé pláčí "Někdy se mi obtížně reaguje, ale nebojím se faktu, že lidé pláčí" a dále to rozvádí "Když hraješ na pódiu, tak chceš aby lidé něco cítili. Je zvláštní mít tu moc nad něčími emocemi, ale je to mnohem lepší než komunikovat s někým, komu stačí jen 'Jó, to je cool.'"

Přes veškerou zjevnou či skrytou temnotu v hudbě i textech prosvítájí na povrch světélka naděje. Jednotlivosti na vás působí stísněně, přesto jako celek je deska Impersonator velmi vzdušná a dává prostor posluchači pro své fantazie, běsi i neuskutečněné sny.










Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

Daughter | If You Leave (recenze + video)

Deska If You Leave je ukázkovým příkladem vyvolávající protichůdné pocity, které se ale přesto navzájem dokonale podporují. Neboť po hudební stránce tu máme tak sofistikovanou a veskrze propracovanou hudbu složenou s nesmírnou lehkostí otevřenou k posluchači, a na druhé straně texty uzavírající se do sebe, které jsou především o ztrátě, rozchodu, pocitech marnosti a pochybnostech o sobě samém. Přesto dohromady fungují jako neoddělitelný celek, jin a jang. Navíc veškeré texty splňují ústřední téma, jež plyne z názvu desky If You Leave.

Při poslechu Daughter u vás může dojít k závislosti na této desce, neboť i přes traumatický obsah textů je hudba plná něhy, smutku, úžasu, překvapení a melancholie. Pokud tedy nechcete letní rozjuchanou desku na pláž, tak If You Leave splňuje tyto parametry dokonale. Navíc ony zmíněné pocity se od prvního poslechu s každým dalším jen prohlubují. Trochu zjednodušeně dostanete něco mezi minimalismem a zvonivě kytarovou melodičností The xx, hypnotickém projevu Beth Gibbons z Portishead a emotivností Florence Welch z Florence and the Machine. Přesto Daughter mají opravdu osobitý zvuk, který se odlišuje od ostatních podobných kapel. Navíc jejich práce s beaty, bubny a perkusemi je vynikající, neboť pokud máte rádi trochu rytmičtější a bohatší podklad (např. Youth, Human, Shallows), tak jste na správné adrese.
Když jsem Dauther slyšel poprvé, tak mě hned napadlo, že jsou podobní částečně post-rockové kapele Audrey. Což když jsem si nakonec ověřil, tak styčné body jsou především melancholická nálada a docela podobný způsob zpěvu. Jemné post-rockové vlivy jako např. zvukové kytarové stěny můžete slyšet v závěru skladby Lifeforms či Tomorrow (pravda, nijak mohutné, jako u pravověrných post-rockových kapel). Vůbec práce s kytarou obecně na albu (vybrnkávání, části melodií) my přijdou inspirované z tohoto težko ohraničeného žánru.

Londýnskou kapelu Daughter tvoří trojice Elena Tonra (zpěv, bass kytara, piano), Igor Haefeli (el.kytara, programming, omnichord) a Remi Aguilella (bubny, perkuse). Svým debutem If You Leave, vydaným již 18. března u 4AD, zaznamenali velký úspěch u kritiky i posluchačů. Vzápětí se nahrávka vyhoupla do první dvacítky britské TOP40. Navíc BBC Radio 1 jim dalo možnost zahrát živě v rámci pořadu Maida Vale. U nás se poprvé živě přestaví 12. listopadu v pražském klubu Rock Café.

Samotnou kapitolou při poslechu debutové desky jsou již zmíněné texty a jejich poetika. Jak v jednom rozhovoru Elena na sebe prozradila, tak většina skladeb a jejich texty vychází z její životní zkušenosti. Proto pak ani nečte žádné recenze, protože říká, že není tak sebevědomá, aby jí případné negativní reakce nesrazili dolu a naopak, aby jí kladné ohlasy nestouply do hlavy. Proto si to zakázala. Říká, že tak si chrání svou nezávislou kreativitu v tvorbě.
Je velmi těžké nějakou skladbu resp. text vytáhnout, protože všechny jsou nesmírně kvalitní. Krásný příklad je hned druhá skladba Smother, kterou považuji za jednu z nejsmutnějších či spíše nejpůsobivějších za poslední roky. A přitom je vlastně nesmírně krásná. Začíná sebereflexí své role v beznadějném vztahu "I'm wasted, losing time / I'm a foolish, fragile spine / I want all that is not mine / I want him but we're not right / - / In the darkness I will meet my creators / And they will all agree, that I'm a suffocator" aby v závěru jen za doprovodu akustické kytary skončila až sebetrýznivě "Oh no / I'm sorry if I smothered you / I sometimes wish I'd stayed inside / My mother / Never' to come out". Při těch závěrečných slovech mi vždy běhá mráz po zádech... Nebo ještě další příklad působivosti lyriky Daughter. "My eyes are damp from the words you left / Ringing in my head, when you broke my chest" zazní v Youth, a vy uplně cítíte tu bolest a zlomenné srdce. A do třetice opět v Youth "And if you're still breathing, you're the lucky ones / Cause most of us are heaving through corrupted lungs / Setting fire to our insides for fun / Collecting names of the lovers that went wrong..." Aby to ale nevyznělo tak pesimisticky, tak oproti tvrzení v recenzi na guardian.co.uk, že ve skladbách je sice prostor, ale schází v nich dostatek vzduchu (narážka na "I'm a suffocator"), namítám, že vzduch dodává sám posluchač svým emočním prožitkem, dává tak skladbám dýchat a žít vlastním životem.

Je my jasné, proč Daughter má i díky těmto textům značný úspěch. Neboť každý z nás někdy prošel podobnými zkušenostmi neúspěchů ve vztazích, které dokáží tak silně zasáhnout na těch nejcitlivějších místech lidské duše. Když k tomu přidáte krásné a pečlivě vybudované takřka popové melodie i nesmírně poutavý až uhrančivý hlas Eleny Tonry s barvou hlasu raněné laně, tak vám vyjde téměř dokonalá deska. Jen na ni musíte mít tu správnou náladu. Může vás totiž vyvést z vašich vztahových trablů, ale také se do nich můžete ještě hlouběji zabřednout.







PS: Před debutem If You Leave vydali v roce 2011 neméně povedené EP His Young Heart, které ale přeci jen je zvukově trochu odlehčenější verzí následného řadového alba. Minimum beatů, často jen hlas Eleny Tonry za doprovodu akustické kytary. Následovalo ješte vydání druhého EP The Wild Youth. Na obou EP si všimněte přebalů, neboť na nich je Elena jako malá holčička. Na druhém EP je ještě spolu s bratrem, a taktéž jako děti :)

PPS: Rozhodně si také nenechte ujít cover Get Lucky od Daft Punk! :) ZDE.

Linky > official web > facebook > twitter > bandcamp > myspace

Youth Lagoon | Wondrous Bughouse (recenze + video)

Trevor Powers je 24 letý americký hudebník a producent stále s vizáží studentíka střední školy, který svou kapelou Youth Lagoon v roce 2011 prorazil do podvědomí hudebních nadšenců se svým debutem The Year of Hibernation. Svojí lo-fi dream popovou deskou si získal na svoji stranu příznivce rozostřeného snového zvuku a psychedelie nejen u podobně naladěných posluchačů, ale i hudebních serverů a blogerů.

Tři roky uplynuly jako voda a máme tu pokračování, které jakoby začínalo tam, kde jeho předchůdce skončil. Jen s tím rozdílem, že zvuk je trochu čistší, už není tak lo-fi, a i přes všechen ruch a rozostření, které Powers rád používá a mění tak harmonii melodií i jednotlivých nástrojů. Nová deska Wondrous Bughouse neboli Úžasný blázinec dostává svého jména, neboť album je stejně jako skvělý přebal desky barevný, neuchopitelný a tak trochu šílený. Lehce ušlápnutý nakřáplý hlas Powerse je zasazený do popově laděných melodií, které ale obklopuje a zalévají vlny hypnotizující psychedelie, která podobně jako minulý rok Tame Impala čerpá v šedesátkovém zvuku minulého století. Nejedná se ale o takovou poctu, jako v případě Tame Impala, ale spíše ji Powers používá jako odrazový můstek ke svým tvůrčím experimentům. Ty v sobě zahrnují nepřeberné loopy, samply stejně jako  kytary, syntezátory a často používané až barokní piano, ale především není skladby, která by svým způsobem nebyla aspoň trochu v jednotlivých detailech až shoegazově zvukově rozostřená a obracející se do sebe.





Musím se přiznat, že hned první skladba Through Mind And Back mě několikrát odradila a proto tuto recenzi píšu až dnes, neboť album již vyšlo 5. března tohoto roku u labelu Fat Possum. A přitom se jedná o skvělý začátek, který jako vztyčený ukazováček říká, že tady nebude vše úplně normální. To hned druhá skladba ale otáčí a nastavuje příznivější tvář alba a jeden z vrcholných momentů desky. Mute je perfektně vybudovaná melodická skladba, která obsahuje své minutové intro, aby poté změnila lehce kurz a nechala posluchače spočinout v atmosféře pozitivní melancholie. Nevím, jak to jinak nazvat. Podobně, ale ještě silněji působí singl Dropla, která sRasberry Canevým skrytým optimismem donutí snad i na smrt nemocného vstát z postele při opakování "You'll never die, you'll never die, you'll never die". Přesto je to píseň o umírání milovaného "I reach my arm across the bed and hold your hand / The angel of state can't wait to seize all your land". Vyzrálost hudební i textařská je někdy v kontrastu ke skladbám, které si neberou servítky a tak tu máme skoro cirkusácký valčík v Attic Doctor či počáteční melodii jak z TV pohádky na ČT v Third Dystopia. Právě ale na Third Dyspopia je krásně vidět, jak to má Powers těžce v paži. Protože po tom pohádkovém úvodu a po pár taktech, aniž byste si toho všimli, je z Third Dystiopia i melodicky téměř jiná skladba, přesto postavená na akordech oné "pohádky". Parádní kus. Ve svých textech se Powers takřka výhradně zaobírá životem, smrtí a láskou. Jako například v následující Raspberry Cane, kde se všechny jeho témata spojují v jedno "This dimension and the next/ The living and the dead / The wave into the corpse / Everybody cares / Everybody cares / I'm sure love exists / And this is what it is." Téměř sedmiminutové zamyšlení v lahodném melancholicko-psychedelickém kabátku.



Celá deska je koncipována jako výlet do vašeho podvědomí, kde rezonuje ve vaší mysli a je jen na vás, zda přistoupíte na hru nebo budete klouzat po povrchu, který se může zdát díky na první pohled jednoduchým melodiím trochu nevýrazný. To by bylo ale velmi zjednodušující. Vezměte si například skladbu Pelican Man, která čerpá nepřímo až z raných Pink Floyd, a o těch by nikdo nemohl tvrdit, že se jedná o jednoduchou hudbu, přestože byla melodická a přístupná. Youth Lagoon a její Úžasný blázinec / Wondrous Bughouse je rozhodně jeden z výrazných zářezů do hudebního kalendáře roku 2013.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

múm | Toothwheels (official video) + nové album v říjnu + koncert v MeetFactory!

Múm jsou vedle Sigur Rós či Björk další z dlouhodobých stálic bohaté islandské hudební scény. Pokud se o tuto scénu nějakou dobu zajímáte, tak Vám je nemusím nijak více představovat. Pro ostatní jsou múm kolektiv electro-pop-folkových experimentátorů a ti si na nás nachystali již šesté studiové album s posmutnělým názvem Smilewound, které vyjde v září u Morr Music. A aby nám zkrátili trochu čekání, tak vypustili na internet videoklip ke skladbě Toothwheels. Na tvorbě videa múm spolupracovali s Árni Rúnar Hlöðverssonem a Bruno Granato. Skladba mě mile překvapila svojí svěžestí, svým rytmickým provedením a příjemným vokálem s fatalistickým textem plným tajemna. To vše podbarvené rokvétajícími arpeggii smyčců.

Desku Smilewound kapela nahrávala ve svém vlastním domácím studiu na starém statku a také si desku sami produkovali. Kapelu založili v roce 1997 Gunnar Örn Tynes a Örvar Þóreyjarson Smárasoneing. Zdá se, že kapelu znovu obohatil svojí přítomností při nahrávání nového alba i navrátivší se třetí zakládající člen kapely Gyða Valtýsdóttir. Jo a zmínil jsem se o tom, že jako jeden z hostů se na desce objeví i popstar Kylie Minogue? To bude zajímavé.

A nejlepší zpráva na konec. Múm se opět vrátí do Prahy. Konkrétně je můžete vidět a slyšet v MeetFactory 4. října 2013! No není to paráda? :)

Pro úplnost přidávám i tracklist alba Smilewound:

01 | Toothwheels
02 | Underwater Snow
03 | When Girls Collide
04 | Slow Down
05 | Candlestick
06 | One Smile
07 | Eternity Is The Wait Between Breaths
08 | The Colorful Stabwound
09 | Sweet Impressions
10 | Time To Scream And Shout
11 | Whistle (With Kylie)



Linky > official web > facebook > twitter > myspace > unoffical Múm Fan Site

Islandská slunečnice 'Sóley' vystoupí dnes v MeetFactory | Pretty Face (official video)

Sóley vlastním jménem Sóley Stefánsdóttir (sóley znamená v islandštině slunečnici) je jednou z nových tváří islanské alternativní hudební scény posledních pár let. Dříve před sólovou dráhou doprovázela na klávesy známou islandskou indie-folkovou kapelu Seabear a taktéž i projekt jejich zpěváka Sin Fang (oba vydávají u německého labemu Morr Music). Sóley již od dětství hraje na klavír a inspiraci pro budoucí hudební kariéru sbírala v dospívání například od Sigur Rós a múm, kterou pak završila studiem umělecko-hudební školy. V roce 2011 vydala svůj nejen na Islandu vřele přijímaný debut We Sink, kterým se poprvé představila jako zpěvačka a skladatelka. Její příjemný hlas s pěknou barvou podkresluje občas až minimalistické skladby s krotkými beaty, křehkými kytarami či nezbytným pianem. Prostě ušlechtilý pop pro 21. století.
Koncert Sóley začíná dnes v MeetFactory od 20:30. Lupeny na místě za 390Kč.



Linky > official web > facebook > twitter > myspace > youtube

Woodkid | The Golden Age (recenze + video) | vystoupí na Colours of Ostrava!

Pro francouzké kapely mám slabost. Vedle zavedených a notně úspěšných kapel Daft Punk, M83, Air, Phoenix či Charlotte Gainsbourg se na hudební scénu vrhnul tvůrce originálních videoklipů a fotograf Yoann Lemoine říkající si Woodkid. Tento rodák z Lyonu, mající diplom z umělecké školy jeho rodného města tak i posléze Londýna, se dostal do veřejného povědomí díky svým vizuálně vytříbeným klipům pro Lanu Del Rey, Kate Perry či Mobyho.
Na debutové desce The Golden Age stejně jako ve stejnojmenné otevírací skladbě Yoann Lemoine spřádá příběh o dětství, které musí pro každého někdy skončit Did you ever feel / We're falling as we grow / No I would not believe / The light could ever go / But the golden age is over, ale nemusíme se nikdy vzát své fantazie a snění Boy, we're family / No matter what they say / But boys are made to flee / And run away one day / When the golden age is over. Dětství, fantazie, hrdinství, to je pro Woodkida leitmotiv celé desky, kterou nám předkládá ve formě příběhu plného dobrodružství, odvahy, lásky a temných zákoutí. Druhá Run Boy Run plně navazuje na konec předchozí skladby, která vybízí hrdinu k rozběhnutí za dobrodružstvím ještě než dospěje. To plně dokresluje i doprovodný úžasný černobílý videoklip natočený kým jiným než Yoannem a který dějově navazuje přímo na klip k písni Iron, kde ilustruje dětství jako vnitřní bitvu, se kterou se musí každý utkat jako pravý voják A soldier on my own, I don't know the way / I'm riding up the heights of shame / I'm waiting for the call, the hand on the chest / I'm ready for thColours of Ostravae fight, and fate.

Celému konceptu desky, protože The Golden Age je plně koncepční album, je podřízeno vše. Přes provázanost jednotlivých textů po hudební složku, která osciluje od pohanskými až středověkými dunivými bubny poháněné skladby (Run Boy Run, The Great Escape, Iron či I Love You) přes komornější a pomalejší kusy s krásnou dechovou sekcí či plným orchestrem v závěru (Boat Song a The Shore). Nicméně všechny nesou stejnou DNA, která je hodně filmově laděná i díky hojně využívanému orchestru (musím zmínit instrumentální Shadows se zpěvnou harmonikou uprostřes lesu smyčců), až by mohlo někoho napadnout k jakému filmu je tento "soundtrack". Na filmovém pásu, tedy pardon v digitální podobě, existují jen ony tři přiložené videoklipy. Doufejme, že ještě aspoň jeden přidá, aby se příběh z Iron/Run Boy Run mohl pomyslně uzavřít.

Co jsem ještě nezmínil, je hlas Yoanna Lemoinena, který především v úvodní skladbě velmi připomíná svým vibratem hlas Antonyho Hegarty z Antony And The Johnsons.  Není ale tak výrazný a v ostatních písničkách už zpívá odlišně, takže se o nějaké kopii nedá ani mluvit. Celkovým stylem, konceptem alba a použité orchestrace mi v mnohé připomíná deska The Golden Age od Woodkida výtečný Heartland od Owena Palletta. Ten oproti Woodkidovi svou desku s fantskním příběm pojal méně pompézně a více intimně. Přesto můžu debud Woodkida vřele doporučit. Nenudí, dobře se poslouchá a není povrchní a to se vždy cení.

PS: Woodkid vystoupí na letošním ročníku Colours of Ostrava, tak si nenechte jeho velkolepou vizuálně hudební show ujít! :)







I Love You  "Dnes Vám budu vyprávět příběh o muži, který se utopil v ledové vodě oceánu poté, co ztratil svou milovanou. Tento příběh je o muži, který zemřel dvakrát." Woodkid

Linky > official web > facebook > twitter > myspace > vimeo > youtube

Nejlepší klipy | Björk | All is Full of Love

All Is Full of Love je jedna z nejkrásnějších písní, které kdy Björk napsala. Rok vydání třetího alba  Björk 1997 byl pro moderní muziku zásadní. Björk vydala svůj opus Homogenic, její dosavadní vrchol, Daft Punk vydávají Homework, Depeche Mode se vrací na scénu s deskou Ultra a především Radiohead převrátili vše naruby se svým OK Computer.
Björk spolu s Howiem B., jejím tehdejším partnerem a producentem, a Markem Bellem, zodpovědným za zvukovou magii, vstoupili deskou Homogenic do dějin moderní hudby. To co se jim na této desce podařilo, se nedá jinak nazvat než jako Masterpiece | Mistrovské dílo.
Závěrečná All Is Full of Love je oproti ostatním skladbám oproštěna od vnitřního konfliktu jak v hudbě tak v textu, neboť jak sám název říká "Vše je plné lásky" a na závěr tak zanechá v posluchačích klid a mír. Zanechá však i naději, že lásky je schopný každý, stačí se jen rozhlédnout kolem "Twist your head around / It's all around you / All is full of love" a nebýt uzavřený "You just ain't receiving / .. / Your phone is off the hook / .. / Your doors are all shut", protože tímto darem jsme obdařeni všichni, byl nám dán, jen se o něj musíme starat a věřit "You'll be given love / You'll be taken care of / You'll be given love / You have to trust it".
Částečně konflikt do skladby zasel tvůrce videoklipu světoznámý režisér videoklipů Chriss Cunningham (klipy pro Aphex Twin či Madonnu). Nečekaně do hlavních rolí milenců obsadil dva humanoidní roboty s tváří Björk. Tento protiklad a především technické zpracování tvoří spolu s hudbou geniální a nesmírně působivou kombinaci útočící na vaše smysly a emoce. Klip spatřil světlo světa dva roky po vydání Homogenic v roce 1999.

You'll be given love
You'll be taken care of
You'll be given love
You have to trust it

Maybe not from the sources
You have poured yours
Maybe not from the directions
You are staring at

Twist your head around
It's all around you
All is full of love
All around you

All is full of love
You just ain't receiving
All is full of love
Your phone is off the hook
All is full of love
Your doors are all shut
All is full of love

All is full of love

Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud

Patrick Wolf vydá dvojalbum 'Sundark & Riverlight'

Ve svých 29 letech po 10 letech hudební kariéry Patrick Wolf, představitel alternativního popu, bilancuje. Nové dvojalbum pojmenované Sundark & Riverlight, které natočil v Real World Studiu Petera Gabriela, vyjde 25. září na vlastním labelu Bloody Chamber Music. Bude se jednat o kolekci jeho již vydaných písní přetvořených a navlečených do akustického kabátku. Patrick Wolf k tomu říká "Tento projekt začal, když jsem zjistil, že jsem již 10let hudebníkem. Mé první EP vyšlo, když mi bylo 19 let a během těch 10 let můj hlas dospěl spolu se mnou."

Pokračuje "Začínal jsem hráním pouze s jedním nástrojem a zpěvem bez mikrofonu ve folkových klubech, na ulici a po galeriích. Ta přímá komunikace a spontánní energie vyvěrající z živého vystoupení mi nesmírně chyběla. Když jsem přišel do studia, myslel jsem si, že nahraji album, kde budu hrát jen já sám, ale zasnil jsem se a uslyšel jsem zvuk fagotu a bodhránu (irský rámový buben). Toto je moje první zcela akustické album, které jsme navíc nahráli analogově."



Zdá se, že se máme nač těšit a můžeme očekávat další originální podobu tohoto talentovaného mladého anglického umělce. Své desetileté působení na scéně oslaví na speciálním evropském turné, které se ale vyhne naší malé zemi. Nicméně Patricka Wolfa jsme u nás již mohli vidět dvakrát. Poprvé v roce 2009 a naposledy minulý rok v listopadu v pražské Akropoli.


linky > official web > facebook > twitter > myspace > soundcloud