Lunae Lumen | Catch-22 (demo)

Poklidné a melancholické piano letmo proplouvající skrze vody ambientu, to je ve stručnosti projekt Lunae Lumen, který funguje jakoby v bezčasí a nejednoho posluchače nevědomky uvrhne do snění či meditace. Za hudbou jednočlenného projektu Lunae Lumen stojí mexická skladatelka Martha Lucía, se na kterou jsem narazil zcela náhodou. Přesněji řečeno ona si mě přidala za přítele na last.fm a přes její profil jsem se tak dostal i na stránku lunaelumen.bandcamp.com. Tam si můžete celé demo o čtyřech skladbách zdarma poslechnout/stáhnout a případně i zaplatit za stažení ve formátu mp3 či flac.

Lunae Lumen znamená "moonlight" tedy v překladu "měsíční svit", a ten jak známo nesvítí nijak intenzivně, ale naopak jako jemná pavučina se pomalu snáší k zemi, kde poodkrývá temná zákoutí skrytá ve tmě. Hudba Marthy Lucíi se dokáže umně omotat okolo svého posluchače, který je každým novým poslechem vtahován, do světa snů, fantazie a melancholického opojení. 

Podle slov Marthy, čtyři skladby dema pojmenovaném Catch-22 nemají nic společného s knihou Josepha Hellera Hlava 22 jen základní myšlenku, že něčemu se nedá uniknout. Inspiraci pro skládání hledá v hudbě, filmech, snech, místech či lidech, které na ní měli nějakým způsobem vliv. K tomu ještě dodává "Neskládám s již konkrétním zvukem či strukturou v mysli, minimálně ne v tomto demu, snažím se jen vyjádřit své emoce v daný okamžik, proto mé skladby jsou poněkud kratší. Pokud se odchýlím od přístupu "nechat věci běžet", tak již nejsem schopna v dané písni pokračovat či dát ji řádné zakončení [haha]." Za sebe musím dodat, že Martha je velkým fandou japonské post-rockové formace Mono a tak mi přijde, že nějaký podprahový vliv na její tvorbu mají. Minimálně ve své křehkosti a atmosféričnosti. Zatím Lunae Lumen nedosahuje oné epičnosti japonských bardů, ale jak také naznačila, do budoucna by ráda spolupracovala s dalšími hudebníky. Tak by její hudba mohla dostat další rozměr(y).
 Dále mi Martha prozradila, že stále připravuje EP pojmenované "The words unsaid", které by se mělo nést v podobném duchu jako demo. Bohužel díky jiné práci a dalších vnějších faktorů nená na jeho nahrávání tolik času, kolik by potřebovala. Nicméně doufá, že se EP podaří dokončit do konce roku či začátku následujícího.
Můžeme tedy jen doufat, aby se jí podařilo dokončit připravované EP a mezitím se nechat unášet atmosférou krátkého dema Catch-22, které mohu vřele doporučit.

Linky > bandcamp > facebook > twitter > soundcloud

The National | Learning (Perfume Genius cover) | Bonus z japonské edice!

Coververze křehké skladby Learning od Perfume Genius uzavírá novinkové album Trouble Will Find Me kapely The National. Pro nás bohužel jen na její japonské edici. Nic nám ale nebrání si ji poslechnout aspoň na youtube. Přidávám i originál od Perfume Genius, který najdete na jeho stejnojmenné debutové desce z roku 2010.

Když bych je porovnal, tak obě jsou postaveny především na jednoduché, krásné a posmutnělé melodii piana. The National nahradili lo-fi zvuk piana plným prostorným ale stále komorním zvukem a zkreslený jemný zpěv Mike Hadrease vystřídal procítěný bariton Matta Berningera, který skladbě rozhodně dobře posloužil. Stísněnou atmosféru originálu vystřídala trochu hřejivější poloha, ale to není na škodu. Obě verze jsou na výsost výborné a stojí za opakovaný poslech. Stejně jako obě zmiňované desky.

No one will answer your prayers until you take off that dress

No one will hear all your crying until you take your last breath

But you will learn to mind me

And you will learn to survive me

(2x)

Your father before you and your sister too, your husband blah blah blah blah, you.

yes I know no one asked for lyrics but I posted them anyway so deal with it.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Eluvium | Nightmare Ending (recenze)

Matthew Cooper aka Eluvium na své nové desce Nightmare Ending prozkoumává takřka celé světy ukryté v podvědomí mysli, ukryté v rozpitých snech s nedbalými nočními můrami, zahalené v nekonečných dálavách, kde slyšíte jen šelest větru prosmýkající se kolem vašich uší. Na těchto cestách se vznášíte hluboko nad zemí a vysoko pod vodou, čas hraje nicotnou roli, je jedno kde jste, důležité je, že jste teď a tady a přece jinde a všude. Nightmare Ending je jedna z mála nebo mnoha desek, kdy čas přestává proudit a vy se ztrácíte v nicotě bytí zaliti oslňujícím sluncem a jedním mrknutím oka náhle trčíte nohama po kolena ve vodě, ale vám je to jedno, protože vaše mysl je ponořena v jiných světech daleko od vašeho těla a nechává nerušeně proudit neustálý tok hudby skrze vás.

Matthew Cooper na ploše 84 minut 2CD maluje širokými štětci a dlouhými nekončícími tahy zvukových ploch, jednou harmonickými jindy lehce monotónními,  dostávající se snadno do vaší mysli, kde rezonují jak tibetské mísy a rozehrávají vaší představivost. Obrysy skladeb většinou črtá pianem, klávesy či syntezátory, které pokud byste dané melodie vydestilovali ze skladeb a trochu je poupravili, dostali byste krásné písničky, např. hned úvodní Don’t Get Any Closer či Covered In Writing, za které by se nemuseli styďet ani takový Coldplay. Podobně na tom jsou i trojčata Caroling, Impromptu (For The Prosession) a Entendre, která jsou postavena jen na hypnoticky melodické hře sólo piána. Je z nich patrná jemná inspirace Cooperovým oblíbeným Chopinem. Na uhrančivé náladě, která dokáže někoho ukolébat jiného inspirovat dalšího nechá snít, je postavena většina ze 14 skladeb. Kromě jediné závěrečné skladby Happiness jsou všechny bez vokálů. V Happiness propůjčil svůj křehký hlas Ira Kaplan z Yo La Tengo. Trochu mi celá skladba připomíná tvorbu Lambchop včetně zpěvu. Moc krásný závěr. Nightmare Ending (cítíte v tom ten dvojsmysl?) navazuje tam, kde skončila Cooperova zatím nejúspěšnější deska Copia. Naopak se vzdálila od předchůdce Similes, která byla velmi založena na vokálech. Při své značné délce je ale album Nightmare Ending dobře stravitelné a rychle vám uteče.

Disk 1
01| Don't Get Any Closer | 9:06
02| Warm | 7:10
03| By the Rails | 2:15
04| Unknown Variation | 8:42
05| Caroling | 3:54
06| Sleeper | 6:17
07| Envenom Mettle | 5:23

Disk 2
08| Chime | 3:26
09| Rain Gently | 8:49
10| Impromptu (For the Procession) | 4:01
11| Covered in Writing | 9:18
12| Entendre | 4:20
13| Strange Arrivals | 2:50
14| Happiness (ft. Ira Kaplan of Yo La Tengo) – 8:16

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Ludovico Einaudi | In A Time Lapse (recenze) & 3x koncert v The Royal Albert Hall (live)

První tóny desky In A Time Lapse rozezní snové potemnělé intro Corale, jakoby se pomalu klubalo z právě se rodící mlhy. Navozuje atmosféru klidu a vyzívá posluchače k zastavení, meditaci, rozjímání, jen s pomocí tlumeného zvuku čela a dvou viol, které se plynule po dvou minutách vpijí do minimalistického piana a kalimby ústřední skladby Time Lapse. Sekunduje jim občasná akustická kytara a v pozadí tiká nenápadná elektronika. Hypnoticky laděná krásná melodie vás ještě více uvolní a ujistí, že nemáte důvot nikam spěchat, ale jen poslouchat tuto nádhernou desku. V koutu ucha tušíme skryté napětí, které začalo už v úvodní Corale a pokračuje v následující Life. Jde o bohatou lyrickou báseň plnou odstínů mnoha barev a bohatých emocí, kterými je ostatně celé album plné.

Tak začíná album italského pianisty a skladatele Ludovica Einaudiho In A Time Lapse, které nadchne nejen milovníky soudobé klasické hudby a harmonického zvuku piana, ale i příznivce nepompézních soundtracků, stejně tak obdivovatele Phillipa Glasse, Steve Reicha či Erika Satieho, jako známé veličiny minimalismu v hudbě, nebo klavírního mága Michaela Nymana. K označení kritiky za minimalistu Einaudi říká: „Definicie jako takové nemám rád. Ale slovo "minimal" znamená také "eleganci, otevřenosť" a to je přesně to, co vyjadřuje hudba, kterou jsem vždy chtěl dělat. Označení "minimalista" mi proto nevadí.“

Ani se nedivím, že hudba Ludovica Einaudiho je tak populární. Snoubí se v ní vlivy popu, soudobé klasické hudby, výrazných harmonií a melodií. Vždy oplývá úžasnou atmosféru, kterou je potěšení se nechat unášet. Ludovico Einaudi je ve světě soudobé klasické hudby tak trochu za popovou hvězdu obrazně řečeno, neboť nejen že vyprodává koncertní sály od La Scaly po Royal Albert Hall, ale stejně tak se podílí například na filmových soundtracích. Naposledy přispěl minulý rok 9 skladbami ze svých předchozích alb na soundtrack k velmi úspěšnému a působivému francouzkému filmu Intouchables. Po vydání alba In A Time Lapse, které Ludovico Einaudi skládal a natáčel bezmála 2 roky v klášteře poblíž Verony, se deska v mnoha zemích světa vyšvihla rychle na první místo žebříčků klasické hudby.

Kromě subtilních kompozicí s převažujícím zvukem piana jako ve Walk, Discovery At Night či Two Trees, na albu najdete i druhou stranu téže mince hudby Ludovica Einaudia a to komplexní, strhující díla jako Experience, kde je piano jen jedním z koleček dobře rozjetého stroje, který vás podle vašeho rozpoložení buď plně nabije energií nebo vtáhne do sebe a vyplivne zahlcené emocemi, neboť ta krása souhry piana, rytmů, harfy, tamburiny a především viol spolu s excelentní dramatickou gradací v závěru je bechberoucí. Podobný intenzivní účinek má i Run, Brother nebo Newton's Cradle. Posledně jmenovaná skladba svým všudypřítomným temným stále se opakujícím elektropulzem pod povrchem dramatické souhry piana, celesty, kalimby a smyčcového tělesa připomene potemnělé skladby Clinta Mansella. Mám teď na mysli především soundtrack k filmu Darrena Aronovskyho Requief For The Dream, kde práce s podobným elektropulzem je stěžejní. V Orbits, v jedné z nejpozoruhodnějších skladeb Einaudiho vůbec, naleznete repetetivní pianová arpeggia podbarvená (opět) pulsující potemnělou elektronikou, které překrývají tóny smyčců. V poklidné Waterways, která by se hezky hodila do soundtracku k nějaké severské kriminálce, podtrhují hudbu, ale přitom nijak nevyčnívají a na desce jsou velmi ojedinělé, elektronické beaty dávající skladbě osudový nádech. Pocit nevyhnutelnosti a osudovosti je prodchnut do celého alba. Většinou ale skladby přes svou vážnou tvář nepostrádají pocit naděje a to není případ jen závěrečné Burning.

Nesmím opomenout, že v několika skladbách přispěl svou brilantní hrou na housle a violu i Daniel Hope. Především v Underwood je jeho sólo strhujícím zážitkem. Citlivější duše možná i uronní slzu. Tak moc je tento "dialog" mezi pianem a houslemi působivý. Svou hrou přispěl i v Orbits či Life, kde mu skvěle sekundoval Mauro Durante (ten hrál i na Einaudiho předchozí desce Nightbook). Daniela Hopea budeme mít příležitost uvidět v rámci Struny podzimu, kde bude spolu s orchestrem L’Arte Del Mondo hrát v Dvořákově síni v Rudolfinu Vivaldiho Čtyři roční období jak v originální verzi, tak především ve velmi svébytné verzi "Vivaldi Recomposed" od Maxe Richtera, což bude určitě nevšední zážitek. Neboť jeho deska Vivaldi Recomposed je excelentní. Když jsem zmínil desku Nightbook, tak tam víceméně poprvé použil koncept přidat ke hře na piáno, které dominovalo všem Einaudiho předchozím deskám, další nástroje případně celý orchest. Tento přístup rozvinul do dokonalosti právě na In A Time Lapse.

Celé album je i přes svou jistou experimentálnost v rámci klasické hudby stále hudbou, kterou si můžete pustit jen jako kulisu k čemukoliv a nebude vás rušit. To by ale byla velká škoda, protože k poctivému a pozornému poslechu je toho na desce In Time A Lapse opravdu hodně.

Tracklist >
1. Corale
2. Time Lapse
3. Life
4. Walk
5. Discovery At Night
6. Run
7. Brothers
8. Orbits
9. Two Trees
10. Newton’s Cradle
11. Waterways
12. Experience
13. Underwood
14. Burning

PS> Podívejte se na oficiální videoklip ke skladbě Walk a pak na úžasné záznamy celých koncertů z Royal Albert Hall. Pokud při nich nepodlehnete jeho podmanivé hudbě, tak už nikdy ;)

Linky > official web > facebook > twitter > soundcloud > myspace > youtube

Regina Spektor na Pražském hradě v srpnu! | Vstupenky právě v prodeji!

Koncert americké písničkářky Reginy Spektor, která vystoupí 13. srpna pod širým nebem na Terase Jízdárny Pražského hradu, bude její druhá návštěva a první samostatný koncert u nás. Poprvé u nás vystoupila před dvěma lety v rámci festivalu Colours of Ostrava. Její živelný projev za piánem, kterým se převážně doprovází, stejně tak jako její přitažlivá ekvilibristika s hlasem, je pověstná, a už z nahrávek je patrná hravost, emoce a energie s jakou zpívá. Na jejím koncertě jsem ještě nebyl, ale určitě na živo to bude ještě o mnoho intenzivnější zážitek. Pokud ji ještě neznáte, tak doporučuji si poslechnout a shlédnout její videoklipy či živá vystoupení buď zde na blogu či na youtube, nebo si přečíst moji recenzi na zatím její poslední album What We Saw From the Cheap Seats, neboť je otázkou, kdy k nám opět zavítá. Navíc v tak exkluzivním prostoru jako je Pražský hrad. Pro ty, kteří se rozhodnou a budou chtít si koupit lístek, bych doporučoval moc neváhat, přestože prodej na ticketpro.cz začal právě dnes, neboť v prodeji je díky omezené kapacitě krásného prostoru Terasy Jízdárny Pražského hradu jen 800 lístků. Já hned dva koupil ;)

Následující úžasně roztomilý videoklip je ke skladbě Us, která je z desky Soviet Kitsch. Hned začátek považuji za poklonu průkopníka filmu a stop-motion animace vůbec Georgese Mélièse.



Linky > oficial web > facebook > twitter > fansite

Simeon ten Holt - Canto Ostinato (koncert HD)

A teď něco úplně jiného! Představte si nikdy nekončící schody do nebe se spoustou dlouhých mezaninů, ze kterých máte překrásný výhled do okolí, ale protože zde nemáte žádné zábradlí, můžete v jednom okamžiku spadnout dolů a absolvovat schody úplně od začátku. Tak takhle nějak by se dala popsat pouť při poslechu slavného alba Canto Ostinato holandského skladatele Simeona ten Holta.

Když jsem se poprvé setkal s tvorbou tohoto minimalisty (ročník 1923 | mimochodem zemřel loni 25. listopadu :(), byl jsem na místě paralizován jeho hypnotickou a jakoby nekonečnou smyčkou plnou jermných variací a drobných rozvynutí, které ale dělají toto dílo, napsané pro hru čtyř klavírů, tak působivé. Samozřejmě že od posluchače očekává investici času a trpělivosti. Protože až na delším časovém úseku vynikne ta umně skrytá bohatost hudby Canto Ostinata. Ten příměr s žebříkem je myslím docela výstižný, protože když už se vám zdá že pozvolna rozvíjející se harmonie přejdou do klasické plné melodie a už už čekáte, že se přidájí další nástroje, tak dojde k onomu "pádu" do předešlích kolejí, které ale přesto nejsou stejné.
Canto Ostinato byla představena světu v roce 1979 a dodnes je považována za nejúspěšnější dílo soudobé holandské vážné hudby. Její provedení původně pro čtyři klavíry nikdy nebylo závazné a tak dodnes existují variace pro jeden či dva klavíry, kombinace klavírů a marimb nebo i harf. Pro svou popularitu se koncerty pořádají i mimo koncertní sály ve veřejném prostoru. Najdete produkce v nádražních halách, parcích či v šapitó. Často lidé při poslechu leží na zemi a relaxují. Docela rád bych takovouto session někdy absolvoval. Jen se obávám, že v našich končinách se toho jentak nedočkám. Možná bych to mohl navrhnout pořadatelům Struny podzimu, jako takové odlehčení. Mohlo by to být velmi zajímavé...

Simeon ten Holt, rodák z Bergenu, se tímto dílem zapsal nesmazatelně do historie moderní vážné hudby a zařadil se po boku takových umělců a představitelů minimalismu jako byli Terry Riley s jeho průkopnickým dílem In C (1964), Steve Reich, jež je považován za zakladatele americké minimalistické školy nebo ze současníků Phillip Glass či Michael Nyman, kteří jsou širší veřejnosti známější díky svým soundtrackům k filmům.
Na závěr malé shrnutí: John Cage tvrdil, že budeme-li cokoliv opakovat čtyři, osm, šestnáct atd. minut, nakonec to přestane být nuda. A měl pravdu! :-)

Vřele doporučuji poslechnout si následující 1 hodinu a 39 minut dlouhý koncert z Eindhovenu  (2. duben 2011) pro čtyři klavíry v podání hráčů a propagátorů díla Simeona ten Holta: Jeroen van Veen, Marcel Bergmann, Elisabeth Bergmann a Sandra van Veen. Záznam je prokládán fotografiemi leteckých záběrů od holandského fotografa Karel Tomeï.



Linky > official web > facebook > wikipedia

Perfume Genius - Put Your Back N 2 It (recenze)

Venku dnes ráno byla nepropustná mlha. Nad ní šedivá obloha zakrývající slunce, o kterém ale víme, že tam někde za mraky je. A podobné je to i s hudbou seattleského písničkáře Mikem Hadreasem, který si říká Perfume Genius. Po debutu Learning, kde řešil svá osobní traumata kolem drog a pití, přichází s jejím následovníkem Put Your Back N 2 It, kde již chvílemi prosvítá světlo naděje. Na ploše 32 minut nabízí dvanáct písní, které propojuje jeho ztišený, jakoby nesmělý a někdy až téměř do šepotu přecházející hlas, který je ale velmi příjemný, s pěknou barvou, chvílemi připomínající Sufjana Stevense a jindy zas Neila Younga, přesněji řečeno je někde mezi těmito dvěma hudebníky. Jindy jako například v No Tear jeho zpěv zní podobně jako Anthony Hegarty, jen ne tolik melodramaticky. Převážně v doprovodu piana či akustické kytary nám Mike Hadreas předkládá písně s velkou upřímností a otevřeností. Oproti debutu Learning se oprostil od lo-fi zvuku, zastřeného hlasu a piana, a svou hudbu otevřel více do prostoru a přidal na přístupnosti a melodičnosti. V textech jde ale stále na dřeň. Nejsmutnější píseň je i ta zdánlivě nejklidnější a nejkrásnější. Název "17" odkazuje k věku, kdy mladý člověk často prochází krizí identity. Slovy Mikea Hadrease jde vlastně o dopis na rozloučenou, který píše mladý kluk, gay, před sebevraždou ("a gay suicide letter"). Svůj žal ukončuje prosbou, aby jsme píseň již dál nezpívali a neprodlužovali tak jeho trápení "Don't sing me that song, it / Will only prolong it".

Citlivé piano spolu s atmosférickými tlumenými syntezátory v úvodní Awol Marine otevírá dveře do alba, aby v druhé skladbě Normal Song v rytmu valčíku hraného minimalisticky na španělku dostal především prostor hlas Mika Hedrease. Síla celého alba je ukrytá v citlivém projevu a silných často smutných textech, které ale neupadají do plačtivosti nebo jiného projevu sebelítosti. "I'll be a shadow of a shadow of a shadow for you," zpívá Hadreas ve fantastické skladbě Take Me Home o prostituci nejen těla ale i duše. Tím se dostáváme k jeho textům, které jsou velmi často vměstnány na velmi malý prostor, jen na pár řádků. To jim dává velkou sílu a působivost, neboť Mike Hadreas je mistr ve zkratce. Dokáže vyjádřit ty nejniternější pocity, úzkost a naději v několika slovech a verších.

Deskou Put Your Back N 2 It se Perfume Genius aka Mike Hedreas dostal od debutu Learning zas o kousek dál. Ve své hudbě i textech je barvitější, s větším rejstříkem emocí a hlavně, i když to na první pohled není úplně zřetelné, přidal důležitý prvek. Naději.







PS: Poslední zde uvedený videoklip k písni Hood resp. 15 vteřin upoutávky na album sestříhané z tohoto klipu stačilo, aby ji správci YouTube zakázali pro přílišné pobuřování. Mikea Hedrease v klipu něžně hladí po tváři pornoherec Arpad Miklos. Téměř homofobní reakce YouTube velmi rozhořčila Micheala Stipea z R.E.M. „Záležitost, kdy takovou reklamu dokáže YouTube považovat za nepřístupnou, je hodna hlupáka,“ osočil YouTube známý zpěvák. „Přišli jste na svět v jednadvacátém století, tak se podle toho chovejte.“ Nicméně je zvláštní, že celý videoklip Hood nezakázala. Pro Mikea Hedrease potažmo pro jeho nové album to byla vynikající reklama, kterou si ale určitě nepřál a málokdo ji v této době, kdy je k homosexuálům i jiný minoritám západní společnost již velmi tolerantní, čekal.

Poznámka na okraj: koncert Perfume Genius v MeetFactory v září byl zrušen ze strany umělce. Nový termín je v jednání s managementem, již prodané vstupenky zůstávají v platnosti, případně je lze vrátit v místě koupení. Sledujte tedy stránky MeetFactory.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Regina Spektor - What We Saw From The Cheap Seats (recenze)

Vždy platilo že hudba newyorské písničkářky a klavíristky Reginy Spektor vás dokáže chytnout za srdce, naplnit optimismem, vlít vám novou sílu do žil a zároveň vykouzlit úsměv na rtech. Po čtyřech letech přichází s novinkou What We Saw From The Cheap Seats, která tyto atributy stále splňuje na výbornou.


Narodila se 18. února 1980 v Moskvě do muzikantské rodiny. Její otec, fotograf, byl amatérský houslista a její matka učitelkou na Moskevské konzervatoři (teď učí na základní škole v Mount Vernonu v New Yorku). V šesti letech se začala učit hrát na klavír. Vyzkoušela si jak klasiku, tak i rock'n'roll. V době perestrojky roku 1989, kdy židé dostávali povolení k emigraci, opustila se svými rodiči Sovětský svaz. Přes krátký pobyt v Rakousku a Itálii, se dostali do Ameriky, kde vyrůstala v Bronxu v New Yorku. Tam pokračovala ve studiu klasické hry na klavír na konzervatoři Manhattan School of Music. Od roku 2001 se datuje její profesionální hudební kariéra, kdy vydala vlastním nákladem svou prvotinu 11:11, kterou o rok později následovala opět svépomocí vydaná deska Songs. Během koncertování v klubech se seznámila s členy v té době velmi populárních The Strokes, s nimiž absolvovala turné. Následujícím albem Soviet Kitsch, které bylo již dofinancováno nahrávací společností Sire Records, prorazila do podvědomí publika a prvně si jej podmanila. Produkce desky se ujal člen The Strokes Gordon Raphael. Mimochodem pojmenovat album Soviet Kitsch (Sovětský kýč), Reginu inspiroval román Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Předposlední deska Far z roku 2009 měla mimořádný komerční úspěch, a tímto albem se dostala do širšího podvědomí posluchačů, neboť dokázala zaujmout nejen své skalní fanoušky. Nicméně zatím její největší hity jako Samsom, Us, Ode to Divorce či Fidelity pochází z desek Soviet Kitsch a Begin to Hope z roku 2006, která je kritikou i posluchači nejoceňovanější deskou Reginy Spektor.

Na šestém studiovém albu What We Saw From The Cheap Seats je potěšující, jak si Regina Spektor stále dokáže udržet svou osobitost. Hned totiž poznáte čí desku posloucháte. A to nejen díky jejímu hlasu, který je nezaměnitelný, ale i stylem, kterým jsou její písně složeny. Přesto že se jedná vlastně "jen" o popové písničky, tak nesklouzávají k podbízivosti ani vypočítavosti. Dokáží si podmanit jak vyzrálejšího a náročnějšího posluchače, tak i nepravidelného posluchače. Když Regina zpívá, věříte jí každé slovo, každý tón piana. Všechny její příběhy, i když smyšlené, někdy veselé jindy vážné, plynou velmi přirozeně, přesto mají hloubku ve svém sdělení. V projevu Reginy cítíte s jakou lehkostí a upřímností své písně zpívá.
Nejinak je to i s první skladbou Small Town Moon, která začíná vcelku poklidně pouze s doprovodem piana, ke kterému se nenápadně přidá i kapela, jenž postupně přebírá otěže. Nad vším ční zpěv Reginy Spektor, který je jako snad v každé písni vyšperkován jejími hlasovými eskapádami. V tomto případě kouzelně zakončené lakonické povzdechnutí "Today we're younger than we ever gonna be. Whoo!". Píseň zakončuje tíživou otázkou "I must've lived a thousand times / But there's a small town in my mind. / How can I leave without hurting everyone who made me? Whoo!"  V následující záznamu z ranního vysílání BBC se koukněte na verzi jen "Regina a piano". Je pěkné sledovat, jak si Regina vystačí za klavírem sama. Krásné procítěné vystoupení.





Druhá Oh Marchello je rozkošně rozverná krátká písnička, kde má v jedné poloze písně Regina neodolatelný italský přízvuk. Oproti hudbě je text laděn do vážného až satirického tónu: "Oh, Marcello / How I wonder / La Madonna she tell the truth / She's been saying I'll have a baby / When he grow up he become a killer". Následující verš "I'm just a soul whose intentions are good / Oh lord please don't let me be misunderstood" si vypůjčila ze známé písně "Don't let me be misunderstood" od Niny Simone a můžete jí znát i ve verzi od The Animals. Naposledy se objevila na soundtracku filmu Kill Bill Vol. 1 v podání Santa Esmeralda. Mimochodem jde o úchvatnou 10 minutovou flamenco verzi.
Don't leave je dle mého soudu nejslabší kus z celého alba, i když se jedná o předělávku písně Ne Me Quitte Pas z alba Songs z roku 2001. Kolovrátkový podklad možná oceníte až v druhé polovině, kdy se přidá dechová sekce. Oficiální videoklip hledejte zde. Na Firewood, skladbě, semknuté těsně kolem jejího piana, zaujme obsah písně, který je velmi smutný a přitom dávající jistou naději, že ještě má smysl žít a milovat: "You'll take the clock off of your wall / And you'll wish it was lying" či "You're not dying / Everyone knows you're going to live (hurt / love)". Závěr skladby si bere inspiraci v klasické hře na klavír, což je osvěžující a koresponduje se srdcem písně.


Druhá polovina alba počínaje skladbou How nemá chybu. Nejvýraznější skladbou je bezpochyby syntezátory a beaty poháněná All The Rowboats. Jde o první singl, ke kterému můžete zhlédnout oficiální videoklip spolu s ostatními singly z předchozích desek na mém příspěvku zde. Níže v textu naleznete skvělé video z show Davida Lettermana, kde chci upozornit, kromě samotného vystoupení, na její výborný beatbox, dá-li se to tak říct, v závěru představení :)





Zmíněná How je překrásná ale trochu netypická skladba pro Reginu Spektor. Jedná se o vlastně jednoduchou ale silnou romantickou melodii, kterou svým hlasem Regina posunuje o několik příček výše. Ruskou melodičností zaujme Ballad of A Politician a největší hlasový experiment čekejte ve výtečné komorní Open, kde to hraničí s hrdelním projevem :) No a předposlední The Party je už čistá radost s krásným textem, která obsahuje jedno z nejhezčích vyznání: "You taste like birthday / You look like New Year / You’re like a big parade through town / That leaves such a mess but you’re so fun" a též její parádní trubkové beatboxové číslo ;). V živém podání je tato píseň snad ještě podmanivější.





V závěrečné písni Jessica se Regina Spektor nově představuje bez klavíru, zato jen v  doprovodu akustických kytar. Jedná se vlastně o ukolébavku, i když Regina nabádá Jessicu, aby se, obrazně řečeno, probudila a dospěla "Jessica, wake up ...  We must get older now, so please wake up" z prostého důvodu, že už pro ní nemá další melodie, které by jí hrála. Přesně to platí i pro posluchače, kteří se musejí smířit s tím, že toto krásné album dohrálo. Oproti Jessice mají výhodu, že si ho mohou pustit znovu celé od začátku :)


Harmonické, kompaktní, procítěné a hravé jsou slova, která mě napadla, když jsem o novince Reginy Spektor přemýšlel jako o celku. Pro mě je toto album skvělé. Je zábavné od začátku do konce, téměř každou písničku si můžu pobroukávat, aniž by se stala vlezlou. Regina si hraje se slovy, s melodiemi a především s hlasem, jak to miluji. Klipy má opět povedené a především zábavné. Snad jediné přáni bych vznesl. Aby další album vyšlo dříve než za čtyři roky. Pokud by ale byl výsledek stejně tak skvělý jako letos, byl bych, a nejen já, velmi spokojen.


PS: Vřele doporučuji zhlédnout i její starší videoklipy. Regina Spektor v nich předvádí velmi pestrou paletu nápadů a imaginace, u kterých je velmi snadné podlehnout jejímu kouzlu. Naleznete je zde.


Linky > oficial web > facebook > twitter > fansite

Alexandra Stréliski - PIANOSCOPE

Milujete zvuk piana. Rádi vstřebáváte emoce, které vám umí zprostředkovat. Potom určitě dejte šanci Alexandře Stréliski. V jejíž hře najdete inspiraci takovými mistry jako jsou Erik Satie, Michael Nyman, Philip Glass či v té romantičtější poloze připomene Yanna Tiersena a konkrétně jeho tvorbu k filmu Amélie z Montmartru (např ve skladbě Le Sablier). Album Pianoscope pokrývá nepřeberné množství emocí, ty klidnější samozřejmě převládají, ale i tak se často přistihnete, jak jste zamyšlení či v lehké melancholii a nebo naopak jak vás její hudba dokonale uvolňuje. Myslím že velké rozbory nejsou třeba. Stačí když si níže poslechnete celou její desku a určitě se mnou poté budete souhlasit, že její debut Pianoscope z roku 2010 se jí mimořádně povedl.


A na závěr se koukněte na příjemné téměř až relax navozující a krásně nasnímané video k úvodní skladbě Prelude.



Linky > Web > Twitter  > Facebook  > Vimeo  > Youtube

Regina Spektor a její oči ve videoklipech ;) + All The Rowboats (nové video)

Nejen její magická hudba, ale i její oči a zpívající ústa uhranuly nejednoho posluchače a diváka prostřednictvím jejích hravých videoklipů. Nebudeme si nic namlouvat. Regina Spektor je překrásná žena a kamera ji miluje. Pojďme si chronologicky představit její videoklipovou tvorbu. Na konci seznamu najdete její nové video k písni "All The Rowboats" z desky What We Saw from the Cheap Seats, která vyjde 29. května.

2004 > album Soviet Kisch

"Ode to Divorce"

"Us"


"On The Radio"

2006 > album Begin to Hope

"Fidelity"

"Samson"


"Better"

2009 > album Far

"Laughing With"


"Eet"

"Dance Anthem of the 80's"

2012 > album All the Rowboats

"All The Rowboats"

Regina Spektor - nové album již v květnu!

Písničkářka Regina Spektor chystá vydat dlouho očekávané své již šesté album pojmenované What We Saw from the Cheap Seats. Následuje po velmi úspěšném albu Far z roku 2009.
Nedávno představila chystaný přebal desky a k čepici, kterou tam má na hlavě, říká "Dostala jsem tu čepici v Japonsku, kde jsem hrála. Zkusila jsem si ji nasadit. Vypadala legračně jako ty co nosí výpravčí a bubeník se kterým jsem hrála mi říkal 'Tu musíš mít, tu prostě musíš mít' tak jsem ji vzala a když jsem ji přinesla domů, pomyslela jsem si 'Skvelý, tu nikdy nebudu nosit.'" :-) Stejně jako to co bude mít na sobě, tak i použitý font byl v režii Reginy, která si přála, aby byl 'psaný rukou'.
Novinka What We Saw from the Cheap Seats vyjde 29. května. Na jedenácti skladbách spolupracovala s producentem Mikem Elizondem (Eminem, Fiona Apple, Dr. Dre) během loňského léta v Los Angeles.
Mezitím si můžete poslechnout nový singl All the Rowboats. Skladba vznikla již v roce 2005, ale letošní singlová verze dostala výrazný elektronický háv. V podobně elektronickém duchu má být i celá deska. Pokud je to tak, bude se jednat o slušný žánrový přemet Reginy a o odvážný počin. Nicméně singl je velmi slibný, takže si myslím, že se máme na co těšit. Regina mě zatím nikdy nezklamala.