The Field | Cupid's Head (recenze)

Za projektem The Field se skrývá švédský producent Axel Willner, který na hudební scénu vstoupil v roce 2007 s deskou From Here We Go Sublime. Ta se v té době stala relativně velkou událostí v kruzích zabívajícími se především repetetivní muzikou. Neboť styl The Field je primárně založen na repeticích hudebních motivů, loopů a samplů, které organicky do sebe zapadají, s časem se vyvýjejí a vrství, většinou jen s malou mírou gradace. Druhou podstatnou částí stylu The Field je ambientní poloha, která té minimalistické techno složce dodává někdy hřejivé jindy chladné tóny, ale především přináší pocit intimnější atmosféry.
The Field byl pro mě až do vydání letošní novinky v pořadí již čtvrté řadové desky Cupid's Head pole neorané. Deska vyšla již na konci září opět na labelu Kompakt. A tak jsem lehce znevýhodněn tím, že jsem první slyšel novinku Cupid's Head než jeho debut z roku 2007. Proč to ale zmiňuji. Zdá se mi a nejen mně, že Axel Willner se od té doby hudebně moc neposunul. Asi si řekl, že když to tak dobře fungovalo tenkrát, tak to tak bude sekat každé dva roky stejně jako poprvé. Předchozí desku Looping State of Mind vydal v roce 2011. Je pravda, že jeho formulka stále funguje, nicméně nějaký výraznější progres bych uvítal.
To vše ale nic nemění na tom, že Cupid's Head je veskrze ve svém žánru povedená deska. Začíná velmi slibně skladbou They Won't See Me, které na ploše devíti minut sice ke konci trochu dochází dech, nicméně první polovina je svěží a na rozjezd příjemně svižná. Druhý track od černého moře -Black See, s 12 minutama jasně nejdelší track na albu, především mile překvapí v druhé půlce výborným nečekaným a nekompromisním zvratem a následující temnější hypnotický taneční dojezd považuji za lepší než první část tracku.

Je zajímavé, že když jsem si tuto desku pustil po několika dnech, kdy jsem poslouchal něco jiného, tak mi chvíli trvalo, než jsem se do alba znovu dostal. Nejpozději v půlce nervózní Black Sea jsem se sladil s monotónním rytmickým prouděním. A to repetetivní muziku můžu. Líbí se mi, že si deska na nic nehraje a jede si svou cestou, která někoho může hodně bavit a jiného zas iritovat.
Pokud tedy překlenete tu zahřívací dobu potřebnou k propojení se stylem The Field, budete odměněni převážně rozvážnou poklidnou atmosférou na pozadí minimal ambient techna, které se dobře poslouchá nebo může posloužit i jako kusila k čemukoliv, co zrovna děláte. Pokud se více do hudby The Field ponoříte, tak určitě sami objevíte kouzlo asi nejlepšího tracku na desce No. No..., které sice připomíná ty nejlepší okamžiky z debutu, ale zaujme především svojí promyšlenou strukturou, kdy jdou dva rozdílné mikro beaty proti sobě, vzájemně se prolínají a zase se od sebe vzdalují a do toho v určitém intervalu zní sample vokálu s no,no,no... Alex Willner si s tímto motivem v několika variacích vystačí a pohrává si s nimi až do konce celých děvíti minut. Ty ale utečou jako voda, uvidíte. Následuje závěrečná skladba 20 Seconds Of Affection, která zaujme především drone zvukem, kterému se celé album Alex Willner vyhýbal a přitom, aspoň z mého pohledu je toto směr, který mu sluší a v budoucnu bych si přál, aby se touto cestou vydal. Zajímal by mě výsledek. Neboť 20 Seconds je velmi vydařený závěr. Za zmínku určitě stojí i neméně povedená titulní Cupid's Head, která má sice v názvu Amora (Cupid ~ Amor), ale moc světla ve skladbě potažmo i v celém albu nehledejte. Oproti předchozím nahrávkám je Cupid's Head temnější album, ikdyž zrovna samotná titulní skladba je z celé desky nejoptimističtější. Taneční beat, vokálový sample posazený vysoko, atmosféra jak za jasného sluníčka. No trochu přeháním :) To ale naštěstí, jak už jsem psal, neplatí pro zbytek desky. Ta svojí podstatou a především absencí téměř jakékoliv melodie podněcuje o to více představivost, která pokud se propojí s poslouchanou hudbou, jako první se mi vybaví nějaká dystopická vize ponurého města utápěného v mlze, zkrz které prosvítají neony. Temné postavy v mdlém pouličním osvětlení se šourají od nikud nikam a Vás z tohoto pohroužení vytrhne snad jen neparřičný zvuk z našeho reálného světa.



Ikdyž se to nezdá, a někdo by mohl Alexe Wilnera aka The Field, nařknout z jednoduchosti a přímočarosti, tak tento švéd to má v paži, ví co dělá a proč. Cupid's Head je deska bezpochyby dospělá, jedna z mnohých ke kterým se člověk, paradoxně přes svoji v prvním plánu monotónnost, musí proposlouchat. A pokud vám to zrovna nevoní, tak zkuste letošní opus od Fuck Buttons. Podobná liga, jen jiné pojetí. U mě sice vítězí nekompromisnější Fuck Buttons, ale i The Field se letos pěkně vytáhl.

Tracklist >
1 | They Won’t See Me | 9:01
2 | Black Sea | 11:37
3 | Cupid’s Head | 6:34
4 | A Guided Tour | 8:16
5 | No. No… | 9:02
6 | 20 Seconds Of Affection | 9:39

Linky > official web > facebook > myspace