První tóny desky
In A Time Lapse rozezní snové potemnělé intro
Corale, jakoby se pomalu klubalo z právě se rodící mlhy. Navozuje atmosféru klidu a vyzívá posluchače k zastavení, meditaci, rozjímání, jen s pomocí tlumeného zvuku čela a dvou viol, které se plynule po dvou minutách vpijí do minimalistického piana a kalimby ústřední skladby
Time Lapse. Sekunduje jim občasná akustická kytara a v pozadí tiká nenápadná elektronika. Hypnoticky laděná krásná melodie vás ještě více uvolní a ujistí, že nemáte důvot nikam spěchat, ale jen poslouchat tuto nádhernou desku. V koutu ucha tušíme skryté napětí, které začalo už v úvodní Corale a pokračuje v následující
Life. Jde o bohatou lyrickou báseň plnou odstínů mnoha barev a bohatých emocí, kterými je ostatně celé album plné.
Tak začíná album italského pianisty a skladatele
Ludovica Einaudiho In A Time Lapse, které nadchne nejen milovníky soudobé klasické hudby a harmonického zvuku piana, ale i příznivce nepompézních soundtracků, stejně tak obdivovatele
Phillipa Glasse,
Steve Reicha či
Erika Satieho, jako známé veličiny minimalismu v hudbě, nebo klavírního mága
Michaela Nymana. K označení kritiky za minimalistu Einaudi říká:
„Definicie jako takové nemám rád. Ale slovo "minimal" znamená také "eleganci, otevřenosť" a to je přesně to, co vyjadřuje hudba, kterou jsem vždy chtěl dělat. Označení "minimalista" mi proto nevadí.“
Ani se nedivím, že hudba Ludovica Einaudiho je tak populární. Snoubí se v ní vlivy popu, soudobé klasické hudby, výrazných harmonií a melodií. Vždy oplývá úžasnou atmosféru, kterou je potěšení se nechat unášet. Ludovico Einaudi je ve světě soudobé klasické hudby tak trochu za popovou hvězdu obrazně řečeno, neboť nejen že vyprodává koncertní sály od
La Scaly po
Royal Albert Hall, ale stejně tak se podílí například na filmových soundtracích. Naposledy přispěl minulý rok 9 skladbami ze svých předchozích alb na soundtrack k velmi úspěšnému a působivému francouzkému filmu
Intouchables. Po vydání alba In A Time Lapse, které Ludovico Einaudi skládal a natáčel bezmála 2 roky v klášteře poblíž Verony, se deska v mnoha zemích světa vyšvihla rychle na první místo žebříčků klasické hudby.
Kromě subtilních kompozicí s převažujícím zvukem piana jako ve
Walk,
Discovery At Night či
Two Trees, na albu najdete i druhou stranu téže mince hudby Ludovica Einaudia a to komplexní, strhující díla jako
Experience, kde je piano jen jedním z koleček dobře rozjetého stroje, který vás podle vašeho rozpoložení buď plně nabije energií nebo vtáhne do sebe a vyplivne zahlcené emocemi, neboť ta krása souhry piana, rytmů, harfy, tamburiny a především viol spolu s excelentní dramatickou gradací v závěru je bechberoucí. Podobný intenzivní účinek má i
Run,
Brother nebo
Newton's Cradle. Posledně jmenovaná skladba svým všudypřítomným temným stále se opakujícím elektropulzem pod povrchem dramatické souhry piana, celesty, kalimby a smyčcového tělesa připomene potemnělé skladby
Clinta Mansella. Mám teď na mysli především soundtrack k filmu
Darrena Aronovskyho Requief For The Dream, kde práce s podobným elektropulzem je stěžejní. V
Orbits, v jedné z nejpozoruhodnějších skladeb Einaudiho vůbec, naleznete repetetivní pianová arpeggia podbarvená (opět) pulsující potemnělou elektronikou, které překrývají tóny smyčců. V poklidné
Waterways, která by se hezky hodila do soundtracku k nějaké severské kriminálce, podtrhují hudbu, ale přitom nijak nevyčnívají a na desce jsou velmi ojedinělé, elektronické beaty dávající skladbě osudový nádech. Pocit nevyhnutelnosti a osudovosti je prodchnut do celého alba. Většinou ale skladby přes svou vážnou tvář nepostrádají pocit naděje a to není případ jen závěrečné
Burning.
Nesmím opomenout, že v několika skladbách přispěl svou brilantní hrou na housle a violu i
Daniel Hope. Především v
Underwood je jeho sólo strhujícím zážitkem. Citlivější duše možná i uronní slzu. Tak moc je tento "dialog" mezi pianem a houslemi působivý. Svou hrou přispěl i v Orbits či Life, kde mu skvěle sekundoval
Mauro Durante (ten hrál i na Einaudiho předchozí desce
Nightbook). Daniela Hopea budeme mít příležitost uvidět v rámci
Struny podzimu, kde bude spolu s orchestrem
L’Arte Del Mondo hrát v Dvořákově síni v Rudolfinu Vivaldiho Čtyři roční období jak v originální verzi, tak především ve velmi svébytné verzi
"Vivaldi Recomposed" od
Maxe Richtera, což bude určitě nevšední zážitek. Neboť jeho deska Vivaldi Recomposed je excelentní. Když jsem zmínil desku
Nightbook, tak tam víceméně poprvé použil koncept přidat ke hře na piáno, které dominovalo všem Einaudiho předchozím deskám, další nástroje případně celý orchest. Tento přístup rozvinul do dokonalosti právě na In A Time Lapse.
Celé album je i přes svou jistou experimentálnost v rámci klasické hudby stále hudbou, kterou si můžete pustit jen jako kulisu k čemukoliv a nebude vás rušit. To by ale byla velká škoda, protože k poctivému a pozornému poslechu je toho na desce In Time A Lapse opravdu hodně.
Tracklist >
1. Corale
2. Time Lapse
3. Life
4. Walk
5. Discovery At Night
6. Run
7. Brothers
8. Orbits
9. Two Trees
10. Newton’s Cradle
11. Waterways
12. Experience
13. Underwood
14. Burning
PS> Podívejte se na oficiální videoklip ke skladbě Walk a pak na úžasné záznamy celých koncertů z Royal Albert Hall. Pokud při nich nepodlehnete jeho podmanivé hudbě, tak už nikdy ;)
Linky >
official web >
facebook >
twitter >
soundcloud >
myspace >
youtube
