Arcade Fire & David Bowie | Wake Up | aneb jak jsem vzpomínal na desku Funeral

Arcade Fire vydali v září 2004 svůj veleúspěšný debut Funeral. Za rok deska vyšla také ve Velké Británii, ale stále je znalo jen malý okruh zasvěcených posluchačů a hudebních kritiků. V té době se za ně postavil samotný David Bowie a označil se za jejich velkého fanouška. Nemusím zdůrazňovat, že takové prohlášení samotného Bowieho, nutně muselo zvýšit pozornost medií a také zájem širšího okruhu posluchačů. Jsem si ale jistý, že i bez toho by sama deska Funeral a následná šeptanda, neboť ta deska je prostě jednoduše geniální :), by vykonala své, jen pomaleji.

V českých zemích nějaké povědomí v tu dobu o Arcade Fire měli snad jen některá hudební periodika, tipuji že i Radio 1, a pak pár nadšenců na internetu. Já sám jsem na ně narazil úplnou náhodou při hledání hudebních novinek na torrentech (ano přiznávám se k tomu :)) a čistě na slepo jsem sáhl po nějaké desce Funeral od nějaké kapely s pěkným jménem Arcade Fire. Od té doby se datuje má srdečná oddanost a obdiv k této kapele. Protože Funeral, byť název by mohl odrazovat (pozn. Funeral znamená pohřeb v češtině), je natolik živelná a strhující deska, která pokud vás osloví, tak už se jí myslím nikdy nezbavíte, protože vás nutí ji poslouchat stále dokola a vracet se k ní. Název Funeral kapela zvolila z důvodu smrti několika nejbližších příbuzných členů kapely během natáčení desky.

Krásné chytlavé rockové skladby s punkovou energií a živelností útočí na posluchače s celým ansámblem kapely čítající něco kolem 7 lidí. Nálepky jsou irelevantní, nicméně Arcade Fire jsou označovány za indie rock, barokní pop, art rock či post-punk. Vše víceméně odpovídá, ale k čertu s nálepkama, ty vám stejně nedají představu o hudbě, kterou Arcade Fire hrají, dokud si je sami neposlechnete. Neboť jejich originální uskupení a především pestrost nástrojů (namátkou kytary, akordeon, housle, tamburina, klávesy, ruzné perkuse, bubny, varhany a jiné) jsou docela zásadní. Přesto bez vyjímečných skladeb by byly i Arcade Fire jen další indie kapelou s mnoha členy. A to Arcade Fire mají. Mají talent a umí napsat nadčasové songy, které vám přesto budou rezonovat v hlavě a budete si je rádi pobrukovat sami i po skončení poslední skladby. Ústřední manželské duo Win Butler a Régine Chassangne spojují svými hlasy a svým upřímným a bezprostředním projevem dokáží skrz jejich skladby probudit v posluchačích živé emoce a to je deviza, která se vyvažuje zlatem. Navíc mě baví, vždy když vidím nějaký jejich záznam koncertu, jak si během celého vystoupení několikrát téměř všichni členové vymění hudební nástroje, dokonce i za bubny se vystřídají :) Bohužel jsem je neměl možnost je vidět osobně na živo. K nám je zatím nikdo nepřivezl a když zrovna byli ve Vídni či v Německu, tak buď bylo vyprodáno nebo jsem prostě z nějakých důvodů nemohl. Stále ale doufám a těším se, až je jednou uvidím...

Závěrem se musím přiznat, že tento článek vznikl spontánně, kdy jsem chtěl na blog jen umístit skladbu Wake Up, kterou hrají Arcade Fire s Davidem Bowiem, ale nějak se mi to vymklo z ruky, a tak to berte jako takovou mou srdeční vzpomínku na jedno z mých nejoblíbenějších alb jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Prostě srdcovka. Každý máme nějakou, a jedna z mých je právě Funeral.

PS: ještě malá poznámka k přiloženému videu. Všimněte si, jak je v sále skoro poloprázdno. V té době
nikdo Arcade Fire neznal a ti lidi co tam jsou, přišli určitě hlavně na Bowieho. Sám také uvádí skladbu a představuje kapelu. Dnes by lidi byli i v uličkách. Prostě všichni by chtěli vidět Arcade Fire.

PPS: a ještě něco k tomu musím dodat. Všimněte si, že na housle ještě s Arcade Fire je na pódiu Owen Pallett, který s nimi nahrával Funeral. Později, či možná už v té době, teď si nejsem jistý, vystupoval sám pod pseudonymem Final Fantasy. Owen Pallett stejně jako Arcade Fire je z Kanady. A připomínám, že již  5. srpna vystoupí v MeetFactory. A už úplně poslední věc. Arcade Fire plánují vydat na září nové album. Těším se jak malej kluk :)

Somethin' filled up
My heart with nothin',
Someone told me not to cry.

Now that I'm older,
My heart's colder,
And I can see that it's a lie.

Children wake up,
Hold your mistake up,
Before they turn the summer into dust.

If the children don't grow up,
Our bodies get bigger but our hearts get torn up.
We're just a million little god's causin' rain storms turnin' every good thing to rust.
I guess we'll just have to adjust.

With my lightnin' bolts a glowin'
I can see where I am goin' to be
When the reaper he reaches and touches my hand.

With my lightnin' bolts a glowin'
I can see where I am goin'
With my lightnin' bolts a glowin'
I can see where I am go-goin'

You better look down below.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

Ille | Holka ve tvý skříni (singl | official video)

Ille je nová a svěží česká kapela, která má na to, aby provětrala české zatuchlé radiové vody, neboť se jí podařilo nějakým zázrakem dostat do komerčních rádií, s hudbou, která není prvoplánová a přesto je chytlavá a po pár posleších se vám jistě uhnízdí v hlavě. Ale hezky popořádku. Ústřední duo Ille tvoří především zpěvačka a skladatelka Olga Königová a producent Dušan Neuwerth. Seznámili se během natáčení desky Potápěči a Sever kapely Obří broskve na které hostovala. Poté následovalo společné EP Rekvizity, které vyšlo již před třemi lety. Na letošní rok chystají desku Ve tvý skříni, kterou pokřtí v Paláci Akropolis 19. září.

Holka ve tvý skříni je tak první singl. Musím uznat, že se mi moc líbí, a nejen kvůli velmi příjemnému hlasu Olgy Königové v němž je cítit trocha smutku, který vlastně odpovídá melancholickému vyznění textu Jakuba Königa (manžel Olgy a představitel jiného skvělého českého projektu a inkognito postavy Kittchen), ale i díky skvěle šlapající rytmické hudbě, kde oceňuji použití ukulele s kytarama a vůbec nenápadné ale propracované aranžmá celé skladby. Doprovodný klip od dua Mods aka Martina Přikryla Michalem Nohejlem je jednoduchý, dobře natočený, se slušivými hadříky od Leedy, a především krásně tónovaný do bílé barvy :) Jinak klip není nijak převratný, ale o to tu myslím ani nejde.
A dále už není co řešit více. Pusťte si klip a těšte se na připravované debutové album!

PS: málem jsem zapomněl, nezapomeňte hlasovat pro Holku ve tvý skříni v hitparádě Radia 1 Velká sedma! Neplést s Holkou, tu tam má pro změnu Kittchen ;)



Linky > official web > facebook > bandzone

Daughter | If You Leave (recenze + video)

Deska If You Leave je ukázkovým příkladem vyvolávající protichůdné pocity, které se ale přesto navzájem dokonale podporují. Neboť po hudební stránce tu máme tak sofistikovanou a veskrze propracovanou hudbu složenou s nesmírnou lehkostí otevřenou k posluchači, a na druhé straně texty uzavírající se do sebe, které jsou především o ztrátě, rozchodu, pocitech marnosti a pochybnostech o sobě samém. Přesto dohromady fungují jako neoddělitelný celek, jin a jang. Navíc veškeré texty splňují ústřední téma, jež plyne z názvu desky If You Leave.

Při poslechu Daughter u vás může dojít k závislosti na této desce, neboť i přes traumatický obsah textů je hudba plná něhy, smutku, úžasu, překvapení a melancholie. Pokud tedy nechcete letní rozjuchanou desku na pláž, tak If You Leave splňuje tyto parametry dokonale. Navíc ony zmíněné pocity se od prvního poslechu s každým dalším jen prohlubují. Trochu zjednodušeně dostanete něco mezi minimalismem a zvonivě kytarovou melodičností The xx, hypnotickém projevu Beth Gibbons z Portishead a emotivností Florence Welch z Florence and the Machine. Přesto Daughter mají opravdu osobitý zvuk, který se odlišuje od ostatních podobných kapel. Navíc jejich práce s beaty, bubny a perkusemi je vynikající, neboť pokud máte rádi trochu rytmičtější a bohatší podklad (např. Youth, Human, Shallows), tak jste na správné adrese.
Když jsem Dauther slyšel poprvé, tak mě hned napadlo, že jsou podobní částečně post-rockové kapele Audrey. Což když jsem si nakonec ověřil, tak styčné body jsou především melancholická nálada a docela podobný způsob zpěvu. Jemné post-rockové vlivy jako např. zvukové kytarové stěny můžete slyšet v závěru skladby Lifeforms či Tomorrow (pravda, nijak mohutné, jako u pravověrných post-rockových kapel). Vůbec práce s kytarou obecně na albu (vybrnkávání, části melodií) my přijdou inspirované z tohoto težko ohraničeného žánru.

Londýnskou kapelu Daughter tvoří trojice Elena Tonra (zpěv, bass kytara, piano), Igor Haefeli (el.kytara, programming, omnichord) a Remi Aguilella (bubny, perkuse). Svým debutem If You Leave, vydaným již 18. března u 4AD, zaznamenali velký úspěch u kritiky i posluchačů. Vzápětí se nahrávka vyhoupla do první dvacítky britské TOP40. Navíc BBC Radio 1 jim dalo možnost zahrát živě v rámci pořadu Maida Vale. U nás se poprvé živě přestaví 12. listopadu v pražském klubu Rock Café.

Samotnou kapitolou při poslechu debutové desky jsou již zmíněné texty a jejich poetika. Jak v jednom rozhovoru Elena na sebe prozradila, tak většina skladeb a jejich texty vychází z její životní zkušenosti. Proto pak ani nečte žádné recenze, protože říká, že není tak sebevědomá, aby jí případné negativní reakce nesrazili dolu a naopak, aby jí kladné ohlasy nestouply do hlavy. Proto si to zakázala. Říká, že tak si chrání svou nezávislou kreativitu v tvorbě.
Je velmi těžké nějakou skladbu resp. text vytáhnout, protože všechny jsou nesmírně kvalitní. Krásný příklad je hned druhá skladba Smother, kterou považuji za jednu z nejsmutnějších či spíše nejpůsobivějších za poslední roky. A přitom je vlastně nesmírně krásná. Začíná sebereflexí své role v beznadějném vztahu "I'm wasted, losing time / I'm a foolish, fragile spine / I want all that is not mine / I want him but we're not right / - / In the darkness I will meet my creators / And they will all agree, that I'm a suffocator" aby v závěru jen za doprovodu akustické kytary skončila až sebetrýznivě "Oh no / I'm sorry if I smothered you / I sometimes wish I'd stayed inside / My mother / Never' to come out". Při těch závěrečných slovech mi vždy běhá mráz po zádech... Nebo ještě další příklad působivosti lyriky Daughter. "My eyes are damp from the words you left / Ringing in my head, when you broke my chest" zazní v Youth, a vy uplně cítíte tu bolest a zlomenné srdce. A do třetice opět v Youth "And if you're still breathing, you're the lucky ones / Cause most of us are heaving through corrupted lungs / Setting fire to our insides for fun / Collecting names of the lovers that went wrong..." Aby to ale nevyznělo tak pesimisticky, tak oproti tvrzení v recenzi na guardian.co.uk, že ve skladbách je sice prostor, ale schází v nich dostatek vzduchu (narážka na "I'm a suffocator"), namítám, že vzduch dodává sám posluchač svým emočním prožitkem, dává tak skladbám dýchat a žít vlastním životem.

Je my jasné, proč Daughter má i díky těmto textům značný úspěch. Neboť každý z nás někdy prošel podobnými zkušenostmi neúspěchů ve vztazích, které dokáží tak silně zasáhnout na těch nejcitlivějších místech lidské duše. Když k tomu přidáte krásné a pečlivě vybudované takřka popové melodie i nesmírně poutavý až uhrančivý hlas Eleny Tonry s barvou hlasu raněné laně, tak vám vyjde téměř dokonalá deska. Jen na ni musíte mít tu správnou náladu. Může vás totiž vyvést z vašich vztahových trablů, ale také se do nich můžete ještě hlouběji zabřednout.







PS: Před debutem If You Leave vydali v roce 2011 neméně povedené EP His Young Heart, které ale přeci jen je zvukově trochu odlehčenější verzí následného řadového alba. Minimum beatů, často jen hlas Eleny Tonry za doprovodu akustické kytary. Následovalo ješte vydání druhého EP The Wild Youth. Na obou EP si všimněte přebalů, neboť na nich je Elena jako malá holčička. Na druhém EP je ještě spolu s bratrem, a taktéž jako děti :)

PPS: Rozhodně si také nenechte ujít cover Get Lucky od Daft Punk! :) ZDE.

Linky > official web > facebook > twitter > bandcamp > myspace

Youth Lagoon | Wondrous Bughouse (recenze + video)

Trevor Powers je 24 letý americký hudebník a producent stále s vizáží studentíka střední školy, který svou kapelou Youth Lagoon v roce 2011 prorazil do podvědomí hudebních nadšenců se svým debutem The Year of Hibernation. Svojí lo-fi dream popovou deskou si získal na svoji stranu příznivce rozostřeného snového zvuku a psychedelie nejen u podobně naladěných posluchačů, ale i hudebních serverů a blogerů.

Tři roky uplynuly jako voda a máme tu pokračování, které jakoby začínalo tam, kde jeho předchůdce skončil. Jen s tím rozdílem, že zvuk je trochu čistší, už není tak lo-fi, a i přes všechen ruch a rozostření, které Powers rád používá a mění tak harmonii melodií i jednotlivých nástrojů. Nová deska Wondrous Bughouse neboli Úžasný blázinec dostává svého jména, neboť album je stejně jako skvělý přebal desky barevný, neuchopitelný a tak trochu šílený. Lehce ušlápnutý nakřáplý hlas Powerse je zasazený do popově laděných melodií, které ale obklopuje a zalévají vlny hypnotizující psychedelie, která podobně jako minulý rok Tame Impala čerpá v šedesátkovém zvuku minulého století. Nejedná se ale o takovou poctu, jako v případě Tame Impala, ale spíše ji Powers používá jako odrazový můstek ke svým tvůrčím experimentům. Ty v sobě zahrnují nepřeberné loopy, samply stejně jako  kytary, syntezátory a často používané až barokní piano, ale především není skladby, která by svým způsobem nebyla aspoň trochu v jednotlivých detailech až shoegazově zvukově rozostřená a obracející se do sebe.





Musím se přiznat, že hned první skladba Through Mind And Back mě několikrát odradila a proto tuto recenzi píšu až dnes, neboť album již vyšlo 5. března tohoto roku u labelu Fat Possum. A přitom se jedná o skvělý začátek, který jako vztyčený ukazováček říká, že tady nebude vše úplně normální. To hned druhá skladba ale otáčí a nastavuje příznivější tvář alba a jeden z vrcholných momentů desky. Mute je perfektně vybudovaná melodická skladba, která obsahuje své minutové intro, aby poté změnila lehce kurz a nechala posluchače spočinout v atmosféře pozitivní melancholie. Nevím, jak to jinak nazvat. Podobně, ale ještě silněji působí singl Dropla, která sRasberry Canevým skrytým optimismem donutí snad i na smrt nemocného vstát z postele při opakování "You'll never die, you'll never die, you'll never die". Přesto je to píseň o umírání milovaného "I reach my arm across the bed and hold your hand / The angel of state can't wait to seize all your land". Vyzrálost hudební i textařská je někdy v kontrastu ke skladbám, které si neberou servítky a tak tu máme skoro cirkusácký valčík v Attic Doctor či počáteční melodii jak z TV pohádky na ČT v Third Dystopia. Právě ale na Third Dyspopia je krásně vidět, jak to má Powers těžce v paži. Protože po tom pohádkovém úvodu a po pár taktech, aniž byste si toho všimli, je z Third Dystiopia i melodicky téměř jiná skladba, přesto postavená na akordech oné "pohádky". Parádní kus. Ve svých textech se Powers takřka výhradně zaobírá životem, smrtí a láskou. Jako například v následující Raspberry Cane, kde se všechny jeho témata spojují v jedno "This dimension and the next/ The living and the dead / The wave into the corpse / Everybody cares / Everybody cares / I'm sure love exists / And this is what it is." Téměř sedmiminutové zamyšlení v lahodném melancholicko-psychedelickém kabátku.



Celá deska je koncipována jako výlet do vašeho podvědomí, kde rezonuje ve vaší mysli a je jen na vás, zda přistoupíte na hru nebo budete klouzat po povrchu, který se může zdát díky na první pohled jednoduchým melodiím trochu nevýrazný. To by bylo ale velmi zjednodušující. Vezměte si například skladbu Pelican Man, která čerpá nepřímo až z raných Pink Floyd, a o těch by nikdo nemohl tvrdit, že se jedná o jednoduchou hudbu, přestože byla melodická a přístupná. Youth Lagoon a její Úžasný blázinec / Wondrous Bughouse je rozhodně jeden z výrazných zářezů do hudebního kalendáře roku 2013.

Linky > official web > facebook > twitter > myspace

múm | Toothwheels (official video) + nové album v říjnu + koncert v MeetFactory!

Múm jsou vedle Sigur Rós či Björk další z dlouhodobých stálic bohaté islandské hudební scény. Pokud se o tuto scénu nějakou dobu zajímáte, tak Vám je nemusím nijak více představovat. Pro ostatní jsou múm kolektiv electro-pop-folkových experimentátorů a ti si na nás nachystali již šesté studiové album s posmutnělým názvem Smilewound, které vyjde v září u Morr Music. A aby nám zkrátili trochu čekání, tak vypustili na internet videoklip ke skladbě Toothwheels. Na tvorbě videa múm spolupracovali s Árni Rúnar Hlöðverssonem a Bruno Granato. Skladba mě mile překvapila svojí svěžestí, svým rytmickým provedením a příjemným vokálem s fatalistickým textem plným tajemna. To vše podbarvené rokvétajícími arpeggii smyčců.

Desku Smilewound kapela nahrávala ve svém vlastním domácím studiu na starém statku a také si desku sami produkovali. Kapelu založili v roce 1997 Gunnar Örn Tynes a Örvar Þóreyjarson Smárasoneing. Zdá se, že kapelu znovu obohatil svojí přítomností při nahrávání nového alba i navrátivší se třetí zakládající člen kapely Gyða Valtýsdóttir. Jo a zmínil jsem se o tom, že jako jeden z hostů se na desce objeví i popstar Kylie Minogue? To bude zajímavé.

A nejlepší zpráva na konec. Múm se opět vrátí do Prahy. Konkrétně je můžete vidět a slyšet v MeetFactory 4. října 2013! No není to paráda? :)

Pro úplnost přidávám i tracklist alba Smilewound:

01 | Toothwheels
02 | Underwater Snow
03 | When Girls Collide
04 | Slow Down
05 | Candlestick
06 | One Smile
07 | Eternity Is The Wait Between Breaths
08 | The Colorful Stabwound
09 | Sweet Impressions
10 | Time To Scream And Shout
11 | Whistle (With Kylie)



Linky > official web > facebook > twitter > myspace > unoffical Múm Fan Site

Owen Pallett bude opět v Praze! Navíc chystá nové album!

Owen Pallett je kanadský houslista, skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista, kterého můžete znát z minulosti pod pseudonymem Final Fantasy a též ze spolupráce s Arcade Fire či Beirut, kde pomáhal s aranžemi a též s nimi absolvoval koncertní turné (v případě Arcade Fire). Jako Final Fantasy debutoval skvělým albem Has a Good Home, na které vzápětí rok poté v 2006 navázal albem He Poos Clouds. Jméno Final Fantasy musel přestat používat kvůli právním sporům se Segou a její stejnojmennou světoznámou herní sérií. V roce 2010 vydává již pod svým civilním jménem Owen Pallet své zatím poslední album Heartland. Toto plně koncepční album, odehrávající se ve fiktivním až pohádkovém světě sklidilo mnoho pochvalných kritik stejně jako vřelého přijetí od posluchačů. Během turné k desce Heartland také navštívil Prahu, nicméně již dříve jako Final Fantasy již u nás třikrát koncertoval. Do Prahy se vrátí 5. srpna. Zahraje v MeetFactory a pravděpodobně představí materiál ze stále připravované desky In Conflict, jejíž vydání ohlásil na tento rok a kterou mimochodem nahrával stejně jako Heartland s Českou filharmonií. Moc informací o albu se nedá najít, snad jen, že bude převážně autobiografická a tedy oproti Heartland "non-fictional". Pallett k tomu dodává :

"Nová nahrávka bude z velké části autobiografická, což je pro mě úplně nová zkušenost. Nikdy jsem nepsal písničky o sobě nebo o svém životě, jelikož si nemyslím, že jsem bůhvíjak zajímavá osoba... Album In Conflict, myslím, nejlépe pochopí lidi na pokraji šílenství. Bojoval jsem se spoustou psychických problémů a místo toho, abych vyhledal profesionální pomoc a začal to řešit, nechal jsem se tím inspirovat. Zkoumal jsem sám sebe z různých, dříve nepoznaných úhlů. Textová a vůbec lyrická část je v rámci mé tvorby poměrně originální, nicméně hudebně jsem, myslím, snadno rozpoznatelný. Jinými slovy, nebude to salsa... Spíš zvláštní kombinace temnoty, disharmonie a velkoleposti."

Určitě více napoví záznam koncertu (viz. níže) z Café de la Danse v Paříži, kde myslím, pár skladeb hraje (edit: tak moje chyba, koncert je z roku 2011. tedy nový materiál zde nehraje, nicméně je to i tak skvělý koncert ;)) Vůbec celý ten koncert je fakt paráda. Doporučuji. Stejně tak pro připomenutí sem dávám i dva videoklipy z alba Heartland.







Linky > official web > twitter > myspace